Rampelník

Byl jednou jeden mlynář. Byl chudý, ale měl krásnou dceru. Jednou se přihodilo, že se dostal ke králi a mohl s ním promluvit, a aby si dodal důležitosti, řekl mu: „Mám dceru, která umí příst ze slámy zlato.“

„To je umění, které se mi líbí,“ odpověděl král. „Jestli je tvá dcera tak šikovná, jak povídáš, přiveď ji zítra na můj zámek a já ji vyzkouším.“

Když dívku druhého dne na zámek přivedli, zavedl ji král do komory, která byla až po strop plná slámy, dal jí kolovrat a motovidlo a řekl: „Teď se dej do práce. Jestli do zítřejšího rána tuhle slámu nespředeš na zlato, musíš zemřít.“

Potom komoru sám na klíč zamkl a dívka v ní zůstala samotná.

Seděla tam ubohá mlynářova dcera a nevěděla, jak si zachránit život. O tom, jak se ze slámy přede zlato, nevěděla vůbec nic, a strach v ní rostl a rostl, až se nakonec dala do pláče. Vtom se dveře otevřely a dovnitř vešel malý mužíček.

„Dobrý večer, mlynářova dcerko,“ řekl. „Proč tolik pláčeš?“

„Ach,“ odpověděla dívka, „mám ze slámy upříst zlato, a neumím to.“

„Co mi dáš, když ti to upředu?“ zeptal se mužíček.

„Svůj náhrdelník,“ řekla dívka.

Mužíček vzal náhrdelník, sedl si ke kolovratu a dal se do práce. A vrr, vrr, vrr, třikrát zatočil a cívka byla plná. Nasadil další, a vrr, vrr, vrr, třikrát zatočil a plná byla i druhá. A tak to šlo dál, cívka za cívkou, až do rána. Ráno byla všechna sláma spředená a všechny cívky plné zlata.

Sotva vyšlo slunce, přišel král. Když to zlato uviděl, užasl a zaradoval se, ale jeho srdce po zlatě zatoužilo ještě víc než dřív. Nechal mlynářovu dceru odvést do jiné komory plné slámy, mnohem větší než ta první, a poručil jí, aby i tu spředla za jedinou noc, jestli jí je život milý.

Dívka si zase nevěděla rady a plakala. Tu se dveře znovu otevřely, objevil se malý mužíček a zeptal se: „Co mi dáš, když ti tu slámu upředu na zlato?“

„Prstýnek ze svého prstu,“ odpověděla dívka.

Mužíček vzal prstýnek, kolovrat se znovu rozvrněl a do rána byla všechna sláma spředená na zářivé zlato.

Král se při tom pohledu radoval nad všechno pomyšlení, ale zlata pořád ještě neměl dost. Nechal mlynářovu dceru odvést do ještě větší komory plné slámy a řekl: „Tuhle musíš spříst ještě dnes v noci. Jestli se ti to podaří, staneš se mou ženou.“ Je to sice mlynářova dcera, pomyslel si, ale bohatší ženu na celém světě nenajdu.

Když dívka osaměla, přišel mužíček potřetí a zeptal se: „Co mi dáš, když ti tu slámu upředu i tentokrát?“

„Nemám už nic, co bych ti mohla dát,“ odpověděla dívka.

„Tak mi slib, že mi dáš své první dítě, až budeš královnou.“

Kdo ví, jak to ještě dopadne, pomyslela si mlynářova dcera. Ani v té tísni si nedokázala poradit jinak, a tak mužíčkovi slíbila, co po ní žádal. Mužíček za to ještě jednou spředl slámu na zlato. A když ráno přišel král a našel všechno tak, jak si přál, vystrojil s ní svatbu a z krásné mlynářovy dcery se stala královna.

Za rok přivedla na svět krásné dítě a na mužíčka už ani nevzpomněla. Vtom jednoho dne vstoupil do její komnaty a řekl: „Teď mi dej, co jsi slíbila.“

Královna se lekla a nabídla mu všechno bohatství království, jen ať jí to dítě nechá. Ale mužíček řekl: „Ne. Něco živého je mi milejší než všechny poklady světa.“

Tu se královna dala do takového naříkání a pláče, že se nad ní mužíček slitoval. „Dám ti tři dny,“ řekl. „Jestli do té doby uhodneš mé jméno, dítě ti zůstane.“

Královna celou noc přemýšlela o všech jménech, která kdy slyšela, a poslala posla do světa, aby se široko daleko vyptával, jaká ještě jména na zemi jsou. Když mužíček nazítří přišel, začala Kašparem, Melicharem a Baltazarem a odříkala mu potom jedno jméno po druhém, všechna, která znala. Ale u každého z nich mužíček řekl: „Tak se nejmenuji.“

Druhý den se královna po celém okolí vyptávala, jak se tam lidem říká, a předříkávala mužíčkovi ta nejneobvyklejší a nejpodivnější jména, jaká se našla: „Nejmenuješ se třeba Žebroun? Nebo Skopová hnáta? Nebo Šněrovaná noha?“

Ale on odpovídal pokaždé stejně: „Tak se nejmenuji.“

Třetího dne se posel vrátil. „Nové jméno jsem nenašel ani jediné,“ vyprávěl. „Ale když jsem došel k vysoké hoře kus za lesem, tam, kde lišky dávají dobrou noc, uviděl jsem malý domek. Před domkem hořel oheň a kolem toho ohně poskakoval převelice směšný mužíček. Skákal po jedné noze a křičel:“

Dnes si peču, zítra vařím,pozítří mi královna dítě dá.Nikdo neví, nikdo netuší,že Rampelník jsem já!

Můžete si představit, jakou měla královna radost, když to jméno uslyšela. A když krátce nato mužíček vešel a zeptal se: „Nu, paní královno, jak se jmenuji?“, zeptala se nejprve ona jeho.

„Jmenuješ se Kunrát?“

„Ne.“

„Jmenuješ se Jindřich?“

„Ne.“

„Nejmenuješ se náhodou Rampelník?“

„To ti pověděl čert, to ti pověděl čert!“ zaječel mužíček a zlostí dupl pravou nohou tak hluboko do země, že se do ní propadl až po pás. Potom ve vzteku popadl oběma rukama svou levou nohu a roztrhl se sám vejpůl.