Přeskočit na obsah
V kamenné komoře zalité měsíčním světlem přede podivný mužíček na kolovratu zlatou nit, kolem leží hromady zlata a ode dveří ho pozoruje dívka.Původní

Rampelník

Bratři Grimmové

5 min čteníod 7 let

Mlynářova dcera neumí ze slámy příst zlato a mužíček je za ni pokaždé upřede za náhrdelník, prsten a slib prvního dítěte. Když si pak přijde pro dítě, dostane královna tři dny na uhodnutí jména, a jakmile uhodne, že se jmenuje Rampelník, dupne mužíček nohou do země, popadne oběma rukama levou nohu a roztrhne se vejpůl.


Byl jednou jeden mlynář. Byl chudý, ale měl krásnou dceru. Jednou se přihodilo, že se dostal ke králi a mohl s ním promluvit, a aby si dodal důležitosti, řekl mu: „Mám dceru, která umí příst ze slámy zlato.“

V síni ozářené pochodněmi se rozjařený tlustý mlynář s rozpřaženýma rukama chlubí před korunovaným králem u krbu a dvořané udiveně přihlížejí.

„To je umění, které se mi líbí,“ odpověděl král. „Jestli je tvá dcera tak šikovná, jak povídáš, přiveď ji zítra na můj zámek a já ji vyzkouším.“

Když dívku druhého dne na zámek přivedli, zavedl ji král do komory, která byla až po strop plná slámy, dal jí kolovrat a motovidlo a řekl: „Teď se dej do práce. Jestli do zítřejšího rána tuhle slámu nespředeš na zlato, musíš zemřít.“

Potom komoru sám na klíč zamkl a dívka v ní zůstala samotná.

V kamenné komoře plné slámy sedí na zemi světlovlasá dívka ve světlých šatech a pláče do dlaní vedle nečinného kolovratu, zamřížovaným oknem svítí měsíc.

Seděla tam ubohá mlynářova dcera a nevěděla, jak si zachránit život. O tom, jak se ze slámy přede zlato, nevěděla vůbec nic, a strach v ní rostl a rostl, až se nakonec dala do pláče. Vtom se dveře otevřely a dovnitř vešel malý mužíček.

„Dobrý večer, mlynářova dcerko,“ řekl. „Proč tolik pláčeš?“

„Ach,“ odpověděla dívka, „mám ze slámy upříst zlato, a neumím to.“

„Co mi dáš, když ti to upředu?“ zeptal se mužíček.

„Svůj náhrdelník,“ řekla dívka.

Mužíček vzal náhrdelník, sedl si ke kolovratu a dal se do práce. A vrr, vrr, vrr, třikrát zatočil a cívka byla plná. Nasadil další, a vrr, vrr, vrr, třikrát zatočil a plná byla i druhá. A tak to šlo dál, cívka za cívkou, až do rána. Ráno byla všechna sláma spředená a všechny cívky plné zlata.

Sotva vyšlo slunce, přišel král. Když to zlato uviděl, užasl a zaradoval se, ale jeho srdce po zlatě zatoužilo ještě víc než dřív. Nechal mlynářovu dceru odvést do jiné komory plné slámy, mnohem větší než ta první, a poručil jí, aby i tu spředla za jedinou noc, jestli jí je život milý.

Dívka si zase nevěděla rady a plakala. Tu se dveře znovu otevřely, objevil se malý mužíček a zeptal se: „Co mi dáš, když ti tu slámu upředu na zlato?“

„Prstýnek ze svého prstu,“ odpověděla dívka.

Mužíček vzal prstýnek, kolovrat se znovu rozvrněl a do rána byla všechna sláma spředená na zářivé zlato.

Král se při tom pohledu radoval nad všechno pomyšlení, ale zlata pořád ještě neměl dost. Nechal mlynářovu dceru odvést do ještě větší komory plné slámy a řekl: „Tuhle musíš spříst ještě dnes v noci. Jestli se ti to podaří, staneš se mou ženou.“ Je to sice mlynářova dcera, pomyslel si, ale bohatší ženu na celém světě nenajdu.

Když dívka osaměla, přišel mužíček potřetí a zeptal se: „Co mi dáš, když ti tu slámu upředu i tentokrát?“

„Nemám už nic, co bych ti mohla dát,“ odpověděla dívka.

„Tak mi slib, že mi dáš své první dítě, až budeš královnou.“

Kdo ví, jak to ještě dopadne, pomyslela si mlynářova dcera. V té tísni si nevěděla jinak rady, a tak mužíčkovi slíbila, co po ní žádal. Mužíček za to ještě jednou spředl slámu na zlato. A když ráno přišel král a našel všechno tak, jak si přál, vystrojil s ní svatbu a z krásné mlynářovy dcery se stala královna.

Za rok přivedla na svět krásné dítě a na mužíčka už ani nevzpomněla. Tu jednoho dne vstoupil do její komnaty a řekl: „Teď mi dej, co jsi slíbila.“

Královna se lekla a nabídla mu všechno bohatství království, jen ať jí to dítě nechá. Ale mužíček řekl: „Ne. Něco živého je mi milejší než všechny poklady světa.“

Mužíček natahuje ruku se zlatavou září ke zdobené kolébce, zatímco vyděšená mladá žena v bílých šatech chrání kolébku se spícím dítětem, v pozadí hoří svíce.

Tu se královna dala do takového naříkání a pláče, že se nad ní mužíček slitoval. „Dám ti tři dny,“ řekl. „Jestli do té doby uhodneš mé jméno, dítě ti zůstane.“

Královna celou noc přemýšlela o všech jménech, která kdy slyšela, a poslala posla do světa, aby se široko daleko vyptával, jaká ještě jména na zemi jsou. Když mužíček nazítří přišel, začala Kašparem, Melicharem a Baltazarem a odříkala mu potom jedno jméno po druhém, všechna, která znala. Ale u každého z nich mužíček řekl: „Tak se nejmenuji.“

Druhý den se královna po celém okolí vyptávala, jak se tam lidem říká, a předříkávala mužíčkovi ta nejneobvyklejší a nejpodivnější jména, jaká se našla: „Nejmenuješ se třeba Žebroun? Nebo Skopová hnáta? Nebo Šněrovaná noha?“

Ale on odpovídal pokaždé stejně: „Tak se nejmenuji.“

Třetího dne se posel vrátil. „Nové jméno jsem nenašel ani jediné,“ vyprávěl. „Ale když jsem došel k vysoké hoře kus za lesem, tam, kde lišky dávají dobrou noc, uviděl jsem malý domek. Před domkem hořel oheň a kolem toho ohně poskakoval převelice směšný mužíček. Skákal po jedné noze a křičel:“

Dnes si peču, zítra vařím,pozítří mi královna dítě dá.Nikdo neví, nikdo netuší,že Rampelník jsem já!

Mužíček tančí na jedné noze kolem ohně před chaloupkou pod horou, zatímco ho zpoza stromu potají pozoruje vousatý muž v plášti s kapucí.

Můžete si představit, jakou měla královna radost, když to jméno uslyšela. A když krátce nato mužíček vešel a zeptal se: „Nu, paní královno, jak se jmenuji?“, zeptala se nejprve ona jeho.

„Jmenuješ se Kunrát?“

„Ne.“

„Jmenuješ se Jindřich?“

„Ne.“

„Nejmenuješ se náhodou Rampelník?“

Zuřivý mužíček dupe nohou tak prudce do dřevěné podlahy komory, že se pod ním propadá, a kolem létají zlaté mince a sláma.

„To ti pověděl čert, to ti pověděl čert!“ zaječel mužíček a zlostí dupl pravou nohou tak hluboko do země, že se do ní propadl až po pás. Potom ve vzteku popadl oběma rukama svou levou nohu a roztrhl se sám vejpůl.

Převyprávěla Talerie, zdroj: Kinder- und Hausmärchen (otevře se v novém okně)Licence: Volné dílo

Podobné pohádky

Paleček

12 min čteníod 6 let

Paní Zima

5 min čteníod 4 let

Sněhurka

10 min čteníod 7 let

O této pohádce

Rampelníka zapsali bratři Grimmové v Kasselu 10. března 1811 podle vyprávění Dortchen Wild. Poprvé vyšel roku 1812 v Berlíně, v prvním svazku Dětských a domácích pohádek pod číslem 55. Jeho německé jméno je ještě starší: Fischart roku 1582 uvádí v seznamu her hru „Rumpelestilt oder der Poppart“.

Roku 1819 Grimmové pohádku rozšířili podle tří dalších hesenských vyprávění od rodiny Hassenpflugových a od Lisette Wild. Teprve od té doby mužíček přede na kolovratu, slituje se nad královnou a na konci se roztrhne vejpůl. Náš text vychází ze 7. vydání (1857), posledního, které Grimmové připravili sami.

Rampelník u Grimmů roku 1812 a 1857

Grimmové 1812Grimmové 1857
VypravěčiDortchen Wild, Kassel 1811navíc Hassenpflugovi a Lisette Wild
Úkol od králeproměnit slámu ve zlatoupříst ze slámy zlato na kolovratu
Soucit mužíčkažádný, tři dny jí přesto dáslituje se a dá jí tři dny
Dny hádánížádné, dva dny marně vzpomínátři dny, posel, podivná jména
Kdo jméno uslyšíkrál na honuposel
Poslední pokusyConrad, HeinrichKunz, Heinz
Konecuteče a už se nevrátíroztrhne se vejpůl
Zobrazit více
Dnes si peču, zítra vařím,pozítří mi královna dítě dá.Nikdo neví, nikdo netuší,že Rampelník jsem já!
Grimmové, 1857: heute back ich, morgen brau ich, / übermorgen hol ich der Königin ihr Kind; / ach, wie gut ist daß niemand weiß / daß ich Rumpelstilzchen heiß!

Jak to vypráví náš text

Na stránce jsou dvě naše převyprávění: kratší jemnější verze a delší, věrnější verze označená jako Původní. Obě vycházejí z vydání 1857. Mlynář se před králem chlubí, král dívce hrozí smrtí, mužíček dostane náhrdelník, prstýnek a slib prvního dítěte, pak se nad královnou slituje a dá jí tři dny. Jméno zaslechne posel u ohně, tam, kde lišky dávají dobrou noc.

Hlavní rozdíl je v konci. V delší verzi se mužíček roztrhne vejpůl jako u Grimmů roku 1857, v jemnější vzteky dupne, země se pod ním rozestoupí a zmizí v ní. Takový konec u Grimmů není, je náš. Hrozba smrtí na začátku zazní, ale nikdy se nesplní.

Příbuzné pohádky

V mezinárodním katalogu pohádkových typů má Rampelník číslo ATU 500. Nejstarší verzi, kterou znají Bolte a Polívka, otiskla roku 1705 Marie Jeanne Lhéritier pod názvem Ricdin-Ricdon; nevěsta tam jméno pomocníka nehádá, ale musí si ho zapamatovat. Z českých zemí uvádějí Tyngl Tangl u Hoška s mužíkem v botách z bleší kůže a moravský Tingl-tangl u Stránecké, ze Slovenska pak Kinkaš Martinko u Němcové, kde se zlato přede z konopí.

S Locikou Rampelníka spojuje jedna z hesenských variant, které Grimmové uvádějí ve svých poznámkách: žena tam jí třešně ze zahrady a černý muž za to chce její dítě. Bolte a Polívka u ní odkazují právě k Locice. Jinak jsou to dvě různé pohádky, i v Locice je ale dítě slíbeno dřív, než se narodí.

Zdroje

Dobové texty

Údaje jsme v těchto zdrojích ověřili 13. října 2026.

Omalovánky k vytisknutí

Kde ještě tuto pohádku najdete