Čert se třemi zlatými vlasy

Byla jednou jedna chudá žena a té se narodil synek. Přišel na svět v košilce, a proto mu hned po narození bylo předpovězeno, že si ve čtrnácti letech vezme za ženu královu dceru. Zanedlouho potom zavítal do té vesnice král a nikdo z lidí nevěděl, že je to král. Ptal se jich, co je u nich nového, a oni mu ochotně vypravovali:

„Zrovna v těchto dnech se tu narodilo dítě v košilce. Do čeho se takový člověk pustí, to se mu podaří. A je mu také předpovězeno, že si ve čtrnácti letech vezme za ženu královu dceru.“

Král měl zlé srdce a ta věštba ho popudila. Nedal však na sobě nic znát. Zašel k rodičům toho dítěte, tvářil se docela přívětivě a řekl jim:

„Chudáci lidé, přenechte mi to dítě, já se o ně postarám.“

Zprvu se zdráhali a nechtěli o tom ani slyšet. Ale cizí pán za chlapce nabízel těžké zlato, a tak si ti dva mezi sebou řekli:

„Je to dítě štěstěny. Co ho potká, to mu musí být k dobrému.“

Nakonec tedy svolili a dítě mu dali.

Král chlapce uložil do bedýnky, zavřel ji, vysedl na koně a jel s ní dál a dál, až přijel k hluboké vodě. Tam bedýnku hodil do proudu a pomyslel si:

„Od toho nečekaného nápadníka jsem svou dceru zachránil.“

Jenže bedýnka se nepotopila. Plavala po hladině jako lodička a nevnikla do ní ani kapka. Voda ji nesla dál a dál, až doplula dvě míle od královského hlavního města, kde stál mlýn, a tam se zachytila na jezu. Naštěstí u jezu zrovna stál mlynářův pomocník. Všiml si jí, sáhl po háku a přitáhl si ji ke břehu. Myslel, že v ní najde velké poklady, a hned nadzvedl víko. Ale místo pokladů v ní ležel krásný chlapeček, čerstvý a čilý. Odnesl ho mlynářovým, a protože ti neměli žádné děti, měli z něj velkou radost a řekli:

„Toho nám nadělil sám Bůh.“

Nalezence dobře opatrovali a chlapec u nich rostl a byl čím dál hodnější a poctivější.

Stalo se pak jednou, že krále na cestách zastihla bouřka a on vešel právě do toho mlýna. Rozhlédl se po světnici, uviděl statného hocha a zeptal se mlynářových, jestli je to jejich syn.

„Není,“ odpověděli, „to je nalezenec. Před čtrnácti lety připlaval v bedýnce k jezu a náš pomocník ho vytáhl z vody.“

Tu král poznal, že to není nikdo jiný než to dítě štěstěny, které kdysi hodil do vody. Neřekl však nahlas, co si myslí, a jen se zeptal:

„Dobří lidé, nemohl by ten hoch odnést dopis paní královně? Dám mu za to dva zlaťáky.“

„Jak pan král poroučí,“ odpověděli mlynářovi a řekli chlapci, ať se chystá na cestu.

Král zatím napsal královně dopis a zapečetil ho. Stálo v něm: „Jakmile chlapec s tímto listem dorazí, ať ho zabijí a pohřbí. A všechno ať je hotovo dřív, než se vrátím.“

Chlapec vzal dopis a vydal se na cestu, ale zabloudil a k večeru se octl ve velkém lese. Ve tmě uviděl mezi stromy malé světélko, šel za ním, až došel k malé chaloupce. Když vstoupil dovnitř, seděla u ohně stará žena, docela sama. Jakmile toho hocha spatřila, celá se lekla.

„Odkud přicházíš a kam jdeš?“ zeptala se ho.

„Jdu ze mlýna,“ odpověděl, „a nesu dopis paní královně. Ale zabloudil jsem v lese, a tak bych tu u vás rád přenocoval.“

„Chudáčku,“ řekla žena, „dostal ses do domu loupežníků. Až se vrátí domů, zabijí tě.“

„Ať si přijde, kdo chce,“ řekl chlapec, „já se nebojím. Jenom jsem tak unavený, že už dál nemůžu.“

Natáhl se na lavici a usnul. Zanedlouho přišli loupežníci domů a rozhněvaně se ptali, co je to za cizího hocha, který jim tam leží na lavici.

„Ale, je to nevinné dítě,“ řekla stará. „Zabloudilo v lese a já je ze soucitu vzala pod střechu. Nese dopis paní královně.“

Loupežníci tu pečeť rozlomili a dopis si u ohně přečetli. A stálo v něm, že chlapce mají připravit o život, jakmile dorazí na místo. Tu se i těm tvrdým loupežníkům toho spícího hocha zželelo. Jejich vůdce dopis roztrhal a napsal jiný, a v tom stálo, že jakmile chlapec dorazí, má být bez odkladu oddán s královskou dcerou. Nechali ho pak až do rána klidně ležet na lavici, a když se ráno probudil, dali mu ten dopis a ukázali mu, kudy má jít dál.

Královna, sotva dopis přijala a přečetla, udělala všechno tak, jak v něm stálo. Dala hned vystrojit nádhernou svatební hostinu a královská dcera byla oddána s dítětem štěstěny. A protože byl ten mládenec hezký a laskavý, žila s ním potom spokojeně a šťastně.

Po nějakém čase se král vrátil na svůj zámek a viděl, že se věštba vyplnila a že se dítě štěstěny oženilo s jeho dcerou.

„Jak se to mohlo stát?“ zvolal. „Já jsem přece ve svém dopise poručil něco docela jiného.“

Královna mu ten dopis podala a řekla, ať se sám podívá, co v něm stojí. Král dopis přečetl a dobře poznal, že mu ho někdo cestou vyměnil. Dal si tedy zavolat mládence a ptal se ho:

„Co se stalo s listem, který jsem ti svěřil? Proč jsi místo něho přinesl jiný?“

„O ničem nevím,“ odpověděl mládenec. „Museli mi ho vyměnit v noci, když jsem spal v lese.“

Král se rozzuřil a řekl:

„Tak lehké to mít nebudeš. Kdo chce mou dceru, ten mi musí z pekla přinést tři zlaté vlasy z čertovy hlavy. Přineseš-li mi, co žádám, dceru si necháš.“

Doufal, že se ho tak zbaví jednou provždy. Ale dítě štěstěny mu odpovědělo:

„Ty zlaté vlasy přinesu, čerta se nebojím.“

Rozloučil se pak se svou ženou a vydal se na dalekou cestu do světa.

Cesta ho zavedla do velkého města. Strážný v bráně ho zastavil a vyptával se ho, jakému řemeslu rozumí a co všechno umí.

„Vím všechno,“ odpověděl mládenec.

„Tak nám můžeš prokázat laskavost,“ řekl strážný. „Pověz nám, proč naše kašna na náměstí vyschla. Dřív z ní tryskalo víno, a teď nedá ani vodu.“

„To se dozvíte,“ odpověděl. „Jen počkejte, až se budu vracet.“

Šel tedy dál a přišel k jinému městu. I tam ho strážný v bráně zastavil a ptal se ho, jakému řemeslu rozumí a co všechno umí.

„Vím všechno,“ odpověděl.

„Tak nám můžeš prokázat laskavost,“ řekl strážný, „a povědět nám, proč strom v našem městě, který dřív nesl zlatá jablka, teď nevyžene ani list.“

„To se dozvíte,“ odpověděl. „Jen počkejte, až se budu vracet.“

Šel zase dál a přišel k veliké vodě, přes kterou musel na druhý břeh. Převozník ho vzal do loďky a cestou se ho ptal, jakému řemeslu rozumí a co všechno umí.

„Vím všechno,“ odpověděl.

„Tak mi můžeš prokázat laskavost,“ řekl převozník, „a povědět mi, proč musím pořád jezdit sem a tam a nikdo mě nikdy nevystřídá.“

„To se dozvíš,“ odpověděl. „Jen počkej, až se budu vracet.“

Na druhém břehu našel také vchod do pekla. Uvnitř bylo černo a plno sazí. Čert nebyl doma, ale seděla tam jeho bába v širokém křesle.

„Co chceš?“ zeptala se ho, ale netvářila se přitom nijak zle.

„Rád bych tři zlaté vlasy z čertovy hlavy,“ odpověděl. „Jinak si nemůžu nechat svou ženu.“

„To je hodně, co žádáš,“ řekla bába. „Až se čert vrátí a najde tě tady, půjde ti o krk. Ale je mi tě líto, zkusím ti pomoct.“

Proměnila ho v mravence a řekla:

„Zalez mi do záhybů sukně, tam jsi v bezpečí.“

„To je dobře,“ odpověděl, „ale rád bych věděl ještě tři věci. Proč vyschla kašna, ze které dřív tryskalo víno, a teď nedá ani vodu. Proč strom, který dřív nesl zlatá jablka, nevyžene ani list. A proč musí jeden převozník pořád jezdit sem a tam a nikdo ho nevystřídá.“

„To jsou těžké otázky,“ odpověděla bába. „Ale drž se jen tiše a klidně a dávej dobrý pozor, co bude čert říkat, až mu ty tři zlaté vlasy budu vytrhávat.“

Když nastal večer, přišel čert domů. Sotva vkročil dovnitř, poznal, že vzduch v pekle není čistý.

„Čichám, čichám člověčinu,“ řekl. „Něco tu nehraje.“

Nahlédl do všech koutů, hledal a slídil po celém pekle, ale nic nenašel. Bába mu vyhubovala:

„Zrovna jsem zametla a všechno uklidila, a ty mi to tu zase přeházíš! Pořád jenom čicháš člověčinu. Sedni si a navečeř se.“

Když se čert najedl a napil, byl unavený. Položil bábě hlavu do klína a řekl jí:

„Pohledej mi chvíli ve vlasech.“

Netrvalo dlouho a usnul, ztěžka oddechoval a chrápal. Tu stará chytila jeden zlatý vlas, vytrhla ho a položila vedle sebe.

„Au!“ vykřikl čert. „Co to děláš?“

„Měla jsem těžký sen,“ odpověděla bába, „a chytila jsem tě přitom za vlasy.“

„A co se ti zdálo?“ zeptal se čert.

„Zdálo se mi o kašně na náměstí, ze které dřív tryskalo víno. Vyschla a nechtěla dát ani vodu. Čí je to asi vina?“

„Kdyby to tak věděli!“ odpověděl čert. „Sedí tam v té kašně pod kamenem ropucha. Ať ji zabijí, a víno zase poteče.“

Bába mu znovu hledala ve vlasech, dokud neusnul a nezačal chrápat, až se okna třásla. Tu mu vytrhla druhý vlas.

„Uf! Co to vyvádíš?“ křikl čert vztekle.

„Nezlob se,“ odpověděla, „udělala jsem to ve snu.“

„A co se ti zdálo tentokrát?“ zeptal se.

„Zdálo se mi, že v jednom království stojí strom, který dřív nosil zlatá jablka, a teď nechce vyhnat ani list. Co je toho asi příčinou?“

„Kdyby to tak věděli!“ odpověděl čert. „U kořene mu hlodá myš. Ať ji zabijí, a strom zase ponese zlatá jablka. Ale jestli bude hlodat ještě dlouho, uschne ten strom docela. A dej mi už se svými sny pokoj! Jestli mě ještě jednou ve spaní vyrušíš, dostaneš pohlavek.“

Bába mu domlouvala po dobrém, až se udobřil, a hledala mu ve vlasech dál, dokud zase neusnul a nezačal chrápat. Pak chytila třetí zlatý vlas a vytrhla mu ho. Čert vyletěl do výšky, křičel a chtěl s ní zle zatočit, ale ona ho ještě jednou uchlácholila.

„Kdo za zlé sny může!“ řekla mu.

„A co se ti zdálo?“ zeptal se, protože byl přece jen zvědavý.

„Zdálo se mi o převozníkovi, který si stěžoval, že musí pořád jezdit sem a tam a nikdo ho nevystřídá. Čí je to vina?“

„Ale ten hlupák!“ odpověděl čert. „Až někdo přijde a bude se chtít převézt, ať mu dá bidlo do ruky. Pak musí převážet ten druhý a on je volný.“

Když bába vytrhala tři zlaté vlasy a tři otázky byly zodpovězeny, nechala starého draka na pokoji a on spal až do rána.

Sotva čert ráno zase odešel z domu, vytáhla stará mravence ze záhybu sukně a vrátila dítěti štěstěny lidskou podobu.

„Tady máš ty tři zlaté vlasy,“ řekla. „A co čert na tvé tři otázky odpověděl, to jsi jistě slyšel.“

„Slyšel,“ odpověděl, „a dobře si to zapamatuju.“

„Tak, a máš pomoženo,“ řekla bába. „Teď můžeš jít po svých.“

Poděkoval té staré za pomoc v nouzi, opustil peklo a měl velkou radost, že se mu všechno tak dobře podařilo. Když přišel k převozníkovi, měl mu dát slíbenou odpověď.

„Nejdřív mě převez,“ řekl mu mládenec, „a pak ti povím, jak se vysvobodíš.“

A když stál na druhém břehu, dal mu čertovu radu:

„Až zase někdo přijde a bude se chtít převézt, jenom mu dej bidlo do ruky.“

Šel potom dál a přišel do města, kde stál ten neplodný strom a kde strážný také čekal na odpověď. Řekl mu, co slyšel od čerta:

„Zabijte myš, která mu hlodá kořen, a strom zase ponese zlatá jablka.“

Strážný mu poděkoval a dal mu za odměnu dva osly obtížené zlatem, a ti pak museli jít všude za ním. Nakonec došel i do toho města, kde vyschla kašna. Tam řekl strážnému to, co pověděl čert:

„V kašně sedí pod kamenem ropucha. Musíte ji najít a zabít, a kašna zase bude dávat víno plným proudem.“

Strážný mu poděkoval a dal mu rovněž dva osly obtížené zlatem.

Konečně dorazilo dítě štěstěny domů ke své mladé ženě, a ta se ze srdce zaradovala, když ho zase uviděla a slyšela, jak dobře se mu všechno podařilo. Králi přinesl to, co žádal: tři zlaté vlasy z čertovy hlavy. A když král uviděl ty čtyři osly obtížené zlatem, byl velice spokojený a řekl:

„Teď jsou všechny podmínky splněny a mou dceru si můžeš nechat. Ale pověz mi, milý zeti, odkud je všechno to zlato? To jsou přece nesmírné poklady!“

„Převážel jsem se přes jednu řeku,“ odpověděl, „a tam jsem si ho nabral. Leží tam na břehu místo písku.“

„Můžu si pro ně také dojet?“ zeptal se král celý dychtivý.

„Kolik jen budete chtít,“ odpověděl. „Na té řece je převozník, ať vás převeze, a na druhé straně si můžete naplnit pytle.“

Chamtivý král se v největším spěchu vydal na cestu, a když přišel k řece, zamával na převozníka, aby ho převezl. Převozník přijel ke břehu a vyzval ho, ať nastoupí. A když přirazili k druhému břehu, dal mu bidlo do ruky a odskočil pryč. Král pak musel od té chvíle převážet, za trest za své hříchy.

„A pořád ještě převáží?“

„A co bys chtěl? Nikdo mu to bidlo přece nevzal.“