Jeníček a Mařenka

Před velkým lesem bydlel v malé chalupě chudý dřevorubec se svou ženou a se svými dvěma dětmi. Chlapci se říkalo Jeníček a děvčátku Mařenka. Neměli skoro nic k jídlu, a když do země přišla veliká drahota, nedokázal už dřevorubec sehnat ani ten denní chléb. Jednou večer, když ležel v posteli a lámal si s tím hlavu, převaloval se samými starostmi z boku na bok a nemohl usnout. Nakonec si povzdechl a řekl své ženě:

„Co si jenom počneme? Jak máme uživit svoje ubohé děti, když už nemáme nic ani sami pro sebe?“

„Víš co, muži,“ odpověděla žena. „Zítra brzy ráno odvedeme děti do lesa, tam, kde je nejhustší. Rozděláme jim oheň, každému dáme ještě kousek chleba, pak půjdeme po své práci a necháme je tam samotné. Cestu domů už nenajdou a my se jich zbavíme.“

„Ne, ženo,“ řekl muž, „to já neudělám. Jak bych mohl přenést přes srdce, abych nechal vlastní děti samotné v lese? Divá zvěř by si pro ně brzy přišla a roztrhala by je.“

„Ty blázne,“ odsekla žena, „tak umřeme hlady všichni čtyři. To můžeš rovnou začít hoblovat prkna na rakve.“ A hubovala a naléhala a nedala mu pokoj tak dlouho, dokud nakonec nesvolil.

„Ale těch chudáků dětí je mi přece jen líto,“ řekl muž.

Obě děti však hlady také nemohly usnout, a tak slyšely všechno, co macecha otci řekla. Mařenka plakala hořké slzy a řekla Jeníčkovi:

„Teď je s námi konec.“

„Buď zticha, Mařenko,“ řekl Jeníček. „Netrap se, já už nám nějak pomůžu.“

A když staří usnuli, Jeníček vstal, oblékl si kabátek, otevřel dolní polovinu dveří a potichoučku vyklouzl ven. Měsíc svítil docela jasně a bílé oblázky, které ležely před domem, se leskly jako samé stříbrné mince. Jeníček se sehnul a nacpal si jich do kapsy u kabátku tolik, kolik se jich tam jen vešlo. Pak se potichu vrátil dovnitř, přistoupil k sestřičce a řekl jí:

„Neboj se, sestřičko, a spi klidně. Bůh nás neopustí.“

A lehl si zase do své postele.

Sotva se rozednilo, ještě než vyšlo slunce, přišla žena a obě děti vzbudila.

„Vstávejte, lenoši, půjdeme do lesa pro dříví.“

Potom dala každému kousek chleba a řekla: „Tady máte něco na oběd, ale nesnězte to dřív. Nic jiného už dneska nedostanete.“

Mařenka schovala oba kousky chleba pod svou zástěru, protože Jeníček měl kapsu plnou kamínků. Pak se všichni společně vydali k lesu. Když chvíli šli, Jeníček se zastavil a ohlédl se po domě, a udělal to znovu a zase znovu. Otec si toho všiml a řekl:

„Jeníčku, na co se to díváš a proč zůstáváš pozadu? Dávej pozor na cestu a přidej do kroku.“

„Ach, tatínku,“ řekl Jeníček, „dívám se po své bílé kočičce. Sedí nahoře na střeše a chce se se mnou rozloučit.“

Žena na to: „Blázne, to není žádná tvoje kočička, to ranní slunce svítí na komín.“

Jeníček se ale po žádné kočičce nedíval. Pokaždé, když se zastavil, jen vyhodil na cestu jeden ze svých lesklých oblázků.

Když došli doprostřed lesa, řekl otec: „Teď nasbírejte dříví, děti, rozdělám vám oheň, abyste nezmrzly.“

Jeníček s Mařenkou snášeli chrastí tak dlouho, až z něj byla hromada vysoká jako malý kopec. Chrastí zapálili, a když plamen pěkně vyšlehl, řekla žena: „Lehněte si k ohni, děti, a odpočiňte si. My jdeme do lesa kácet dříví. Až budeme hotovi, přijdeme si pro vás.“

Jeníček a Mařenka seděli u ohně, a když nastalo poledne, snědl každý svůj kousek chleba. A protože slyšeli rány sekery, mysleli si, že je otec někde nablízku a kácí. Nebyla to však sekera. Byla to větev, kterou otec přivázal k suchému stromu a kterou vítr otloukal sem a tam. Jak tak dlouho seděli, klížily se jim únavou oči a nakonec tvrdě usnuli. Když se konečně probudili, byla kolem nich už tmavá noc. Mařenka se dala do pláče a řekla:

„Jak se teď z toho lesa dostaneme?“

Jeníček ji ale utěšoval: „Jen chviličku počkej, až vyjde měsíc. Cestu už najdeme.“

A když vyšel měsíc v úplňku, vzal Jeníček sestřičku za ruku a šel po oblázcích. Třpytily se jako čerstvě ražené mince a ukazovaly jim cestu. Šli celou noc bez jediného zastavení, a když se začalo rozednívat, došli až k otcovu domu. Zaklepali na dveře, a když žena otevřela a viděla, že jsou to Jeníček a Mařenka, řekla:

„Vy zlobivé děti, proč jste v lese tak dlouho spaly? Mysleli jsme, že se už vůbec nevrátíte.“

Otec však měl radost, protože mu celou tu dobu leželo na srdci, že je tam nechal samotné.

Netrvalo to dlouho a nouze byla zase všude, kam se člověk podíval. Děti v noci slyšely, jak macecha říká v posteli otci:

„Všechno je zase snědené, zbývá nám půl bochníku chleba, a pak je s písničkou konec. Děti musí pryč. Odvedeme je hlouběji do lesa, aby už cestu ven nenašly. Jinak pro nás není žádné záchrany.“

Muži se sevřelo srdce a pomyslel si: „Bylo by lepší rozdělit se s dětmi o to poslední sousto.“ Ale žena nedbala na nic, co jí říkal, hubovala ho a vyčítala mu. Kdo řekl A, musí říct i B, a protože povolil poprvé, musel povolit i podruhé.

Děti však ještě nespaly a celý ten rozhovor vyslechly. Když staří usnuli, Jeníček zase vstal a chtěl jít ven nasbírat oblázky jako minule, ale žena tentokrát dveře zamkla a Jeníček se ven nedostal. Utěšoval tedy aspoň sestřičku a řekl jí: „Neplač, Mařenko, a spi klidně. Pánbůh nám pomůže.“

Časně ráno přišla žena a vytáhla děti z postele. Dostaly svůj kousek chleba, ale byl ještě menší než minule. Cestou do lesa si ho Jeníček v kapse drobil, často se zastavoval a pokaždé hodil jeden drobek na zem.

„Jeníčku, proč se pořád zastavuješ a rozhlížíš se?“ řekl otec. „Jdi svou cestou.“

„Dívám se po svém holoubkovi. Sedí na střeše a chce se se mnou rozloučit,“ odpověděl Jeníček.

„Blázne,“ řekla žena, „to není žádný tvůj holoubek, to ranní slunce svítí nahoře na komín.“

Jeníček ale kousek po kousku vyházel na cestu všechny drobky.

Žena vedla děti ještě hlouběji do lesa, tam, kde za celý svůj život nebyly. Zase se rozdělal veliký oheň a macecha řekla: „Jen tady seďte, děti, a když budete unavené, můžete si trochu pospat. My jdeme do lesa kácet dříví a večer, až budeme hotovi, přijdeme si pro vás.“

Když bylo poledne, rozdělila se Mařenka o svůj chléb s Jeníčkem, protože ten svůj rozdrobil po cestě. Potom oba usnuli. Večer minul, ale k ubohým dětem nikdo nepřišel. Probudily se až v černé noci a Jeníček sestřičku utěšoval: „Jen počkej, Mařenko, až vyjde měsíc. Uvidíme drobečky chleba, které jsem naházel, a ty nám ukážou cestu domů.“

Když měsíc vyšel, vydali se na cestu, ale nenašli už ani jediný drobek. Ty tisíce ptáků, kteří poletují po lese a po poli, je do posledního sezobaly. Jeníček řekl Mařence: „Však my tu cestu najdeme.“ Ale nenašli ji. Šli celou noc a ještě celý den od rána do večera, a z lesa se nedostali. Měli hrozný hlad, protože neměli k jídlu nic než pár bobulí, které rostly při zemi. A protože byli tak unavení, že je nohy už nechtěly nést, lehli si pod strom a usnuli.

Bylo už třetí ráno od chvíle, kdy odešli z otcova domu. Znovu se vydali na cestu, ale zabloudili ještě hlouběji do lesa, a kdyby brzy nepřišla nějaká pomoc, museli by tam zahynout. V poledne uviděli na větvi krásného sněhobílého ptáčka. Zpíval tak pěkně, že oba zůstali stát a poslouchali ho. A když dozpíval, rozepjal křídla a letěl před nimi, a oni šli za ním, až došli k jedné chaloupce. Ptáček si sedl na její střechu, a když přišli docela blízko, viděli, že je ta chaloupka celá postavená z chleba a pokrytá koláčem. Okna byla ze světlého cukru.

„Do toho se pustíme,“ řekl Jeníček, „a dáme si požehnané hody. Já sním kousek střechy, ty, Mařenko, se můžeš pustit do okna, to je sladké.“

Jeníček se natáhl do výšky a ulomil si kousek střechy, aby ochutnal, jak chutná, a Mařenka si stoupla k tabulkám a chroupala je. Vtom se ze světnice ozval tenký hlas:

Křupy, křupy, kdo to křupe,kdo mi tady chaloupku loupe?

Děti odpověděly:

To vítr, to vítr,to nebeské dítě.

A jedly dál a nedaly se vyrušit. Jeníčkovi střecha náramně chutnala, a tak si z ní utrhl velký kus, a Mařenka vytlačila celou kulatou okenní tabulku, sedla si s ní na zem a pochutnávala si. Vtom se najednou otevřely dveře a ven se vybelhala stařena stará jako svět, opřená o berli. Jeníček a Mařenka se tak strašně lekli, že jim vypadlo z rukou, co drželi. Stařena však pokývala hlavou a řekla:

„Ale, milé děti, kdopak vás sem přivedl? Jen pojďte dál a zůstaňte u mě, nic zlého se vám nestane.“

Vzala oba za ruku a odvedla je dovnitř do chaloupky. Na stůl jim přinesla dobré jídlo, mléko a lívance s cukrem, jablka a ořechy. Potom ustlala dvě pěkné postýlky s bílým povlečením, Jeníček a Mařenka si do nich lehli a mysleli si, že jsou v nebi.

Stařena se jen tak přívětivě tvářila. Ve skutečnosti to byla zlá ježibaba, která na děti číhala, a chaloupku z chleba postavila jen proto, aby je nalákala. Když se jí některé dostalo do rukou, zabila je, uvařila a snědla, a to byl pro ni svátek. Ježibaby mají červené oči a nevidí do dálky, ale mají jemný čich jako zvířata a poznají, když se blíží člověk. Když se k ní Jeníček s Mařenkou přiblížili, škodolibě se zasmála a posměšně řekla: „Tyhle mám. Ti mi už neutečou.“

Časně ráno, ještě než se děti probudily, byla vzhůru, a když viděla, jak oba tak líbezně odpočívají a mají plné červené tváře, zamumlala si pro sebe: „To bude dobré sousto.“

Pak popadla Jeníčka svou vyschlou rukou, odnesla ho do chlívku a zavřela za ním mřížové dveře. Mohl si křičet, jak dlouho chtěl, nebylo mu to nic platné. Potom šla k Mařence, zatřásla s ní, až se probudila, a zavolala na ni:

„Vstávej, ty líná holko, přines vodu a uvař bratrovi něco dobrého. Sedí venku v chlívku a má se vykrmit. Až bude tlustý, sním ho.“

Mařenka se dala do hořkého pláče, ale všechno bylo marné, musela udělat, co zlá ježibaba chtěla.

Ubohému Jeníčkovi se teď vařilo to nejlepší jídlo, ale Mařenka nedostala nic než skořápky od raků. Každé ráno se stařena přišourala k chlívku a volala:

„Jeníčku, vystrč prst, ať nahmatám, jestli už jsi tlustý.“

Jeníček jí ale místo prstu vystrčil kostičku, a stařena měla kalné oči a nerozeznala to. Myslela si, že je to Jeníčkův prst, a divila se, že nechce a nechce ztloustnout. Když uplynuly čtyři týdny a Jeníček byl pořád hubený, přemohla ji netrpělivost a nechtěla už déle čekat.

„Hej, Mařenko,“ zavolala na děvče, „hoď sebou a přines vodu. Ať je Jeníček tlustý, nebo hubený, zítra ho zabiju a uvařím.“

Ach, jak ubohá sestřička naříkala, když musela nosit vodu, a jak jí tekly slzy po tvářích!

„Milý Bože, pomoz nám,“ volala. „Kdyby nás byla v lese sežrala divá zvěř, aspoň bychom umřeli spolu.“

„Nech si to skuhrání,“ řekla stařena, „stejně ti nic nepomůže.“

Časně ráno musela Mařenka ven, pověsit kotel s vodou a zatopit.

„Nejdřív budeme péct,“ řekla stařena. „V peci jsem už zatopila a těsto zadělala.“

Vystrčila ubohou Mařenku ven k peci, ze které už šlehaly plameny.

„Vlez dovnitř,“ řekla ježibaba, „a podívej se, jestli je dost vyhřátá, abychom mohly nasadit chleba.“

Až by Mařenka byla uvnitř, chtěla stařena pec zavřít, aby se v ní Mařenka upekla, a potom ji chtěla také sníst. Ale Mařenka poznala, co má stařena za lubem, a řekla:

„Nevím, jak na to. Jak se tam mám dostat?“

„Ty huso hloupá,“ řekla stařena, „otvor je přece dost velký, podívej se, vlezla bych tam i já.“

Doškrábala se až k peci, sehnula se a strčila do ní hlavu. Vtom do ní Mařenka strčila tak prudce, že stařena vjela hluboko dovnitř. Mařenka přibouchla železná dvířka a zastrčila závoru. Hu, to se stařena dala do děsivého vytí! Ale Mařenka utekla a bezbožná ježibaba tam bídně uhořela.

Mařenka běžela rovnou k Jeníčkovi, otevřela chlívek a volala: „Jeníčku, jsme zachráněni, stará ježibaba je mrtvá!“

Jeníček vyskočil ven jako pták z klece, když se jí otevřou dvířka. A to bylo radosti! Padli si kolem krku, poskakovali a líbali se. A protože se už neměli čeho bát, vešli do ježibabina domu. Ve všech koutech tam stály truhly s perlami a drahými kameny.

„Tyhle jsou lepší než oblázky,“ řekl Jeníček a nastrkal si jich do kapes, co se tam jen vešlo.

A Mařenka řekla: „Já si taky chci něco odnést domů,“ a naplnila si celou zástěrku.

„Ale teď už pojďme,“ řekl Jeníček, „ať se dostaneme z toho čarodějného lesa.“

Když už ale šli několik hodin, došli k veliké vodě.

„Přes tu se nedostaneme,“ řekl Jeníček. „Nevidím žádnou lávku ani most.“

„A žádná loďka tu taky nejezdí,“ odpověděla Mařenka, „ale plave tam bílá kachnička. Když ji poprosím, pomůže nám na druhý břeh.“

A zavolala na ni:

Kachničko, kachničko bílá,Mařenka s Jeníčkem tu stojí.Není tu lávka ani most,vezmi nás na svůj bílý hřbet.

Kachnička opravdu připlula až k nim. Jeníček si na ni sedl a prosil sestřičku, aby si sedla k němu.

„Ne,“ odpověděla Mařenka, „to by bylo pro kachničku moc těžké. Ať nás přenese jednoho po druhém.“

To dobré zvířátko to tak udělalo. A když byli šťastně na druhé straně a chvíli šli, začal jim les připadat čím dál známější, až nakonec zdálky zahlédli otcův dům. Dali se do běhu, vpadli do světnice a otci padli kolem krku. Ten člověk neměl jedinou šťastnou hodinu od té chvíle, co děti nechal v lese, žena mu však mezitím zemřela. Mařenka vysypala zástěrku, až se perly a drahé kameny rozskákaly po celé světnici, a Jeníček k tomu házel z kapsy hrst za hrstí. Tím byl všem starostem konec a žili spolu v samé radosti.

Pohádka je u konce,běží myška po světnici.Kdo ji chytí, ušije siz ní tu největší čepici.