Malá mořská víla

Daleko v moři je voda tak modrá jako plátky nejkrásnější chrpy a tak čistá jako nejčistší sklo; je však také hluboká, hlubší, než dosáhne kterékoli kotevní lano. Muselo by se na sebe postavit mnoho kostelních věží, aby ode dna dosáhly až nad hladinu. A právě tam dole bydlí mořský lid.

Nikdo si ovšem nesmí myslet, že je tam jen holé bílé písčité dno. Ne, rostou tam ty nejpodivnější stromy a byliny s tak ohebnými stonky a listy, že se při sebemenším pohybu vody vlní, jako by byly živé. Všechny ryby, malé i velké, proplouvají mezi větvemi, tak jako u nás nahoře poletují ptáci mezi stromy. Na nejhlubším místě stojí hrad mořského krále. Zdi jsou z korálů a dlouhá špičatá okna z nejčistšího jantaru; střechu tvoří mušle, které se otvírají a zavírají podle toho, jak voda proudí. Vypadá to překrásně, protože v každé mušli leží zářivá perla, a jediná z nich by měla velikou cenu v koruně královny.

Mořský král byl už mnoho let vdovcem a hospodářství mu vedla jeho stará matka. Byla to moudrá žena, ale pyšná na svůj rod, a proto nosila na rybím ocase dvanáct ústřic, kdežto ostatní vznešené osoby jich směly mít jen šest. Jinak si zasloužila všechnu chválu, zvláště proto, že si velmi hleděla svých vnuček, malých mořských princezen. Bylo jich šest, samá krásná děvčata, ale nejmladší byla nejkrásnější ze všech; její kůže byla tak jemná a průhledná jako růžový lístek a oči tak modré jako nejhlubší jezero. Ale stejně jako ostatní neměla nohy — její tělo končilo rybím ocasem.

Celý den si mohly hrát dole v hradě, ve velikých síních, kde ze stěn vyrůstaly živé květiny. Veliká jantarová okna se otvírala a dovnitř připlouvaly ryby, tak jako k nám vlétají vlaštovky, když otevřeme okno; jenže ryby plouly rovnou k princeznám, jedly jim z ruky a nechaly se hladit.

Před hradem byla veliká zahrada s ohnivě rudými a tmavomodrými květinami. Plody na stromech zářily jako zlato a květy jako planoucí oheň a stonky i listy se stále pohybovaly. Půda byla z nejjemnějšího písku, ale modrého jako plamen síry. Nad tím vším spočíval zvláštní modravý přísvit; člověk by spíš věřil, že stojí vysoko ve vzduchu a má nad sebou i pod sebou jen oblohu, než že je na dně moře. Když bylo bezvětří, dalo se zahlédnout i slunce; jevilo se jako purpurová květina, z jejíhož kalichu se rozlévalo všechno světlo.

Každá z princezen měla v zahradě svůj kousek, kde mohla kopat a sázet, co se jí líbilo. Jedna dala svému záhonu tvar velryby, druhé se víc líbilo, když se její místečko podobalo malé mořské víle; nejmladší si ho však udělala kulatý jako slunce a nasázela do něj květiny rudé jako ono. Byla to zvláštní dívka, tichá a zamyšlená, a když se ostatní sestry pyšnily podivnými věcmi, které dostaly z rozbitých lodí, chtěla mít kromě svých růžových květin, podobných slunci, jen krásnou mramorovou sochu. Byl to spanilý chlapec vytesaný z bílého čistého kamene, který se při ztroskotání dostal na dno moře. K soše zasadila růžovou smuteční vrbu; ta krásně rostla a skláněla své čerstvé větve přes sochu až dolů k namodralému písku, kde se stín zbarvoval do fialova a hýbal se spolu s větvemi; vypadalo to, jako by si vrcholek a kořeny hrály a chtěly se políbit.

Nic je netěšilo víc než vyprávění o světě lidí tam nahoře. Stará babička musela povídat všechno, co věděla o lodích a městech, o lidech a zvířatech. Obzvlášť se jim líbilo, že tam nahoře na zemi voní květiny — na dně moře nevoněly — že lesy jsou zelené a že ryby, které tam vídají mezi stromy, dovedou tak hlasitě a líbezně zpívat, že je radost je poslouchat. Těmi zpěvnými rybami myslela naše ptáky, protože jinak by jí vnučky nerozuměly — vždyť žádného ptáka nikdy neviděly.

„Až vám bude patnáct let,“ říkávala babička, „dostanete dovolení vynořit se z moře, sednout si za měsíčního svitu na skálu a dívat se, jak kolem plují veliké lodě. Uvidíte lesy i města!“ Příštího roku bylo nejstarší ze sester patnáct let, a jedna byla vždy o rok mladší než druhá; nejmladší tedy musela ještě celých pět let čekat, než bude smět vystoupit ze dna a spatřit, jak to u nás vypadá. Slíbily si však, že si každá bude vyprávět, co viděla a co jí prvního dne připadalo nejkrásnější; babička jim toho totiž nikdy nepověděla dost — bylo tolik věcí, o kterých chtěly vědět víc.

Žádná z nich nebyla tak dychtivá jako nejmladší, právě ta, která měla ještě nejdéle čekat a byla tak tichá a zadumaná. Kolikrát stála v noci u otevřeného okna a hleděla vzhůru skrz tmavomodrou vodu, kudy ryby máchaly ploutvemi a ocasy. Viděla měsíc i hvězdy; jen slabě prosvítaly, ale skrz vodu se zdály větší, než jak je vidíme my. Když se pod nimi mihlo cosi jako černý mrak, věděla, že to nad ní pluje buď velryba, nebo loď plná lidí; ti jistě ani netušili, že hluboko dole stojí spanilá mořská víla a vztahuje bílé ručky k jejich kýlu.

A hle, nejstarší princezně bylo patnáct let a směla vystoupit nad hladinu. Když se vrátila, měla toho vyprávět na sta, ale nejkrásnější prý bylo ležet za měsíční noci na písčině v tiché zátoce a dívat se na blízké pobřeží s velikým městem, kde světla mrkají jako sto hvězd, slyšet hudbu, hluk a rachot povozů a lidí, vidět množství věží a naslouchat vyzvánění zvonů. A právě proto, že se tam sama nemohla dostat, toužila po tom všem nejvíc.

Ach, jak nejmladší sestra napjatě poslouchala! A když pak pozdě večer stála u otevřeného okna a hleděla vzhůru tmavomodrou vodou, myslela na veliké město s jeho hlukem a shonem a zdálo se jí, že až sem dolů slyší vyzvánět kostelní zvony.

Následujícího roku dostala dovolení druhá sestra. Vynořila se, právě když zapadalo slunce, a ten pohled jí připadal nejkrásnější. Celá obloha prý byla jako ze zlata a krásu oblaků nedovedla ani vypovědět! Růžová a fialová plula nad ní, ale mnohem rychleji než ona přeletělo pod nimi hejno divokých labutí jako dlouhý bílý závoj tam, kde stálo slunce. Plula za ním, ale slunce zapadlo a růžová záře pohasla na hladině i v oblacích.

Rok nato vyplula nahoru třetí sestra. Byla ze všech nejsmělejší, a proto zamířila proti proudu širokou řeky, jež se vlévala do moře. Spatřila nádherné zelené kopce s vinicemi, mezi lesy prosvítaly zámky a hrady, slyšela zpívat ptáky a slunce hřálo tak, že se musela často potápět, aby si ochladila rozpálenou tvář. V malé zátoce narazila na hlouček malých dětí; byly úplně nahé a šplouchaly se ve vodě. Chtěla si s nimi hrát, ale ony vylekaně utekly, a pak přiběhlo malé černé zvíře — byl to pes, jenže ona nikdy psa neviděla — a tak strašlivě na ni štěkalo, že se ustrašeně obrátila do širého moře. Nikdy však nemohla zapomenout na nádherné lesy, zelené kopce a roztomilé děti, které dovedly plavat, ačkoli neměly rybí ocas.

Čtvrtá sestra nebyla tak smělá; zůstala venku uprostřed divokého moře a vyprávěla, že právě tam je nejkrásněji. Do dálky mnoha mil je vidět kolem dokola a nebe se klene nad mořem jako skleněný zvon. Viděla i lodě, ale jen z veliké dálky, vypadaly jako rackové; veselí delfíni před ní dělali kotrmelce a velké velryby stříkaly ze svých nozder vodu tak vysoko, že to kolem vypadalo jako sta vodotrysků.

Pak přišla řada na pátou sestru; ta se narodila v zimě, a proto uviděla, co ostatní nikdy neviděly. Moře bylo docela zelené a všude kolem plavaly veliké ledovce; každý prý vypadal jako perla, a přece byl mnohem větší než kostelní věže, jaké staví lidé. Měly ty nejpodivnější tvary a leskly se jako démanty. Posadila se na jeden z největších a všechny plachetnice ustrašeně křižovaly opodál, zatímco jí vítr pohrával s dlouhými vlasy. Navečer se však obloha zatáhla, blýskalo se a hřmělo a černé moře zvedalo veliké ledové kry vysoko do výše, takže rudě zářily v blescích. Na všech lodích stahovali plachty a panovala tam úzkost a hrůza. Ona však seděla klidně na své plovoucí ledové hoře a dívala se, jak modré blesky klikatě sjíždějí do třpytícího se moře.

Když se některá ze sester vynořila poprvé, byla vždycky okouzlená vším tím novým a krásným, co spatřila; ale teď, když už jako dospělé dívky směly vystupovat, kdykoli chtěly, brzy jim to zlhostejnělo. Toužily zas domů, a po měsíci říkaly, že nejhezčí je přece jen dole u nich — vždyť tam mají svůj domov.

Nejednou večer se všech pět sester vzalo za ruce a v jedné řadě vystoupilo nad vodu. Měly líbezné hlasy, líbeznější než kterýkoli člověk, a když se blížila bouře a zdálo se jim, že by lodě mohly ztroskotat, plouly před nimi a líbezně zpívaly, jak krásně je na dně moře, a prosily lodníky, aby se nebáli sestoupit dolů. Jenže ti jejich slovům nerozuměli a mysleli, že je to bouře; a tak nikdy nespatřili všechnu tu nádheru pod mořem, neboť když se loď potopila, lidé utonuli a jako mrtvoly se dostali do hradu mořského krále.

Když takhle sestry večer, ruku v ruce, stoupaly vysoko nad vodu, stávala nejmladší docela sama a hleděla za nimi a bylo jí, jako by měla plakat; jenže mořská víla slzy nemá, a proto trpí mnohem víc.

„Ach, kéž by mi už bylo patnáct let!“ říkávala. „Vím, že si ten svět tam nahoře i lidi, kteří v něm žijí, opravdu zamiluji.“

A konečně jí bylo patnáct.

„Hleď, teď jsi dospělá,“ řekla babička, stará ovdovělá královna. „Pojď, ať tě vyzdobím jako tvé sestry!“ Nasadila jí na hlavu věnec bílých lilií, jejichž každý plátek byl polovinou perly; a osm velikých ústřic dala princezně připnout na ocas, aby ukázala její vznešený rod.

„Ach, to bolí!“ řekla malá mořská víla.

„Ano, kdo chce být krásný, musí něco vytrpět,“ odpověděla stará královna.

Ach, jak ráda by ze sebe shodila všechnu tu nádheru a odložila těžký věnec; mnohem lépe jí slušely rudé květiny z její zahrádky, ale teď už na tom nemohla nic změnit. „Sbohem!“ zvolala a vznesla se lehce a jasně jako bublina nad vodu.

Slunce právě zapadlo, když vystrčila hlavu nad hladinu, ale oblaka ještě zářila jako růže a zlato a uprostřed růžového nebe se jasně a krásně třpytila večernice. Vzduch byl vlahý a svěží a moře tiché. Stála tam veliká loď se třemi stěžni; byla vytažena jen jediná plachta, protože se ani nepohnul větřík, a v lanoví i na ráhnech seděli plavci. Zněla hudba a zpěv, a když se setmělo, rozsvítilo se na sta pestrých lampionů, jako by nad lodí vlály vlajky všech národů. Malá mořská víla připlula až k oknu kajuty, a pokaždé když ji voda zvedla výš, mohla čistým sklem nahlédnout dovnitř, kde stálo mnoho vystrojených lidí. Nejkrásnější ze všech byl ale mladý princ s velkýma černýma očima; jistě mu nebylo mnoho přes šestnáct let. Byly to jeho narozeniny, a proto ta sláva. Plavci tančili na palubě, a když mladý princ vyšel ven, vylétlo do výše přes sto raket a rozzářily noc jako den, takže se malá mořská víla lekla a schovala se pod vodu; brzy však hlavu zas vystrčila a tu bylo, jako by k ní padaly všechny hvězdy z nebe. Nikdy neviděla takový ohňostroj! Sršela velká slunce, krásné ohnivé ryby létaly do modravého vzduchu a všechno se to zrcadlilo v čistém tichém moři. Na lodi bylo tak jasno, že bylo vidět každý provaz, natož lidi. Ach, jak byl ten mladý princ krásný! Tiskl všem ruce, usmíval se, a hudba zněla do té překrásné noci.

Bylo už pozdě, ale malá mořská víla nedovedla odtrhnout oči od lodi a od krásného prince. Pestré lampiony zhasly, rakety už nevzlétaly, ani se neozývaly rány z děl; ale hluboko v moři to hučelo a dunělo. Ona se zatím houpala na vodě a hleděla do kajuty. Vtom loď nabrala rychlost, jedna plachta za druhou se rozvíjela, vlny se zvedaly silněji, na obloze narůstaly velké mraky a v dáli se blýskalo. Ó, blíží se strašlivá bouře! Plavci proto stáhli plachty. Veliká loď letěla po divokém moři a voda se zvedala jako veliké černé hory, které se chtěly převalit přes stěžně; ale loď se jako labuť nořila mezi vysoké vlny a zas se vyhoupla nahoru na napěněnou vodu.

Malé mořské víle to připadalo jako veselá plavba, ale plavcům ne — loď praskala a sténala, silné trámy se pod nárazy ohýbaly a voda se hrnula dovnitř. Stěžeň se přelomil vejpůl jako rákos, loď se nahnula a voda vnikala do podpalubí. Teď teprve viděla, že jsou v nebezpečí, a sama se musela mít na pozoru před trámy a prkny, která plavala po hladině. Chvílemi byla taková tma, že neviděla vůbec nic; ale když se zablesklo, bylo zas tak jasno, že rozeznala všechny na lodi. Hledala hlavně mladého prince, a když se loď rozlomila, spatřila ho, jak klesá do hloubky. Nejdřív ji to potěšilo, vždyť teď přijde dolů k ní. Ale pak si vzpomněla, že lidé nemohou žít ve vodě a že by se do hradu jejího otce dostal jen jako mrtvý. Ne, umřít nesmí! A tak plula mezi trámy a prkny, hnanými vlnami, docela zapomněla, že by ji mohla rozdrtit. Potápěla se hluboko a zase se vynořovala mezi vlnami, až se konečně dostala k mladému princi, který už v rozbouřeném moři skoro nemohl plavat. Ruce i nohy mu ochabovaly, krásné oči se zavíraly a jistě by byl utonul, kdyby k němu malá mořská víla nepřispěchala. Podržela mu hlavu nad vodou a nechala se s ním unášet vlnami, kam chtěly.

Ráno bylo po bouři; z lodi nezůstala ani tříska. Slunce vyšlo z vody rudé a zářivé a zdálo se, jako by tvář prince dostávala tou září život; oči však měl stále zavřené. Mořská víla mu líbala vysoké krásné čelo a uhlazovala mu mokré vlasy dozadu; připadal jí jako mramorová socha v její zahrádce. Líbala ho znovu a přála si, aby žil.

Vtom před sebou spatřila pevninu: vysoké modré hory, na jejichž vrcholcích se leskl bílý sníh, jako by tam odpočívaly labutě. Dole u pobřeží se rozkládaly nádherné zelené lesy a před nimi stál kostel nebo klášter, to nevěděla jistě, ale nějaká veliká stavba to byla. V zahradě rostly citroníky a pomerančovníky a před branou stály vysoké palmy. Moře tu tvořilo malou zátoku, tichou, ale velmi hlubokou; rovnou ke skalisku, kde byl navátý bílý jemný písek, s princem doplula, položila ho do písku a dbala hlavně na to, aby měl hlavu vysoko na teplém slunci.

Ve veliké bílé budově teď rozezvučely všechny zvony a zahradou přicházelo mnoho mladých dívek. Malá mořská víla tedy odplula za vysoké kameny, které trčely z vody, nabrala si pěny na vlasy a na prsa, aby jí nikdo neviděl do tváře, a pak vyčkávala, kdo k ubohému princi přijde první.

Netrvalo dlouho a k tomu místu přišla mladá dívka. Zdálo se, že se hrozně lekla, ale jen na okamžik; pak přivolala víc lidí a mořská víla viděla, jak se princ probírá k životu a na všechny kolem se usmívá. Na ni se však neusmál — vždyť ani nevěděl, že mu život zachránila ona. Bylo jí velmi smutno, a když prince odvedli do veliké budovy, sklíčeně se ponořila do vody a vrátila se do hradu svého otce.

Vždycky bývala tichá a zamyšlená, ale teď o to víc. Sestry se jí vyptávaly, co poprvé nahoře spatřila, ale ona nepověděla nic.

Nejeden večer i ráno vystupovala tam, kde prince zanechala. Viděla, jak plody v zahradě dozrávají a jak je sklízejí, viděla, jak taje sníh na horách; ale prince nespatřila, a proto se vracela domů čím dál smutnější. Jedinou útěchou jí bylo sedět v malé zahrádce a objímat krásnou mramorovou sochu, která se princi podobala. O své květiny se ale už nestarala; rostly jako divočina přes cestičky a vplétaly dlouhé stonky a listy do větví stromů, až tam bylo docela temno.

Nakonec to nedokázala déle vydržet a svěřila se jedné ze sester; hned se to dozvěděly i ostatní, ale nikdo víc — jen ony a několik dalších mořských víl, které to pověděly jen svým nejbližším přítelkyním. Jedna z nich věděla, kdo je ten princ; také viděla oslavu na lodi a řekla, odkud princ je a kde leží jeho království.

„Pojď, sestřičko!“ zavolaly ostatní princezny, a objaty jedna kolem druhé vystoupily v dlouhé řadě z moře tam, kde věděly, že stojí princův hrad.

Hrad byl postaven ze světle žlutého lesklého kamene a měl široká mramorová schodiště, z nichž jedno sbíhalo až do moře. Nad střechou se zvedaly nádherné pozlacené kupole a mezi sloupy kolem celé budovy stály mramorové sochy, jako by byly živé. Čistým sklem vysokých oken bylo vidět do skvostných síní, kde visely drahé hedvábné závěsy a koberce a všechny stěny zdobily veliké obrazy — bylo to pravé potěšení se dívat. Uprostřed největší síně šuměl velký vodotrysk; jeho paprsky sahaly vysoko ke skleněné kupoli v klenbě, jíž prosvítalo slunce na vodu a na krásné rostliny, rostoucí ve velké nádrži.

Teď věděla, kde bydlí, a mnohý večer a mnohou noc pak trávila na hladině. Připlouvala k pevnině mnohem blíž, než by se kterákoli jiná odvážila; ba vplouvala i úzkým kanálem až pod nádherný mramorový balkon, který vrhal na vodu veliký stín. Tam sedávala a pozorovala mladého prince, který se domníval, že je docela sám v jasném měsíčním svitu.

Nejednou ho viděla plout večer v jeho nádherném člunu, kde hrála hudba a vlály vlajky; naslouchala schovaná v zeleném rákosí, a když vítr uchopil její stříbřitě bílý závoj a někdo jej zahlédl, myslel si, že je to labuť, která roztahuje křídla.

Za nejedné noci, když byli rybáři s pochodněmi na moři, slyšela vyprávět mnoho dobrého o mladém princi, a těšilo ji, že mu zachránila život, když se polomrtvý zmítal na vlnách; vzpomínala, jak pevně spočívala jeho hlava na jejích prsou a jak srdečně ho tenkrát líbala. On však o ničem nevěděl, ba ani se mu o ní nemohlo zdát.

Čím dál víc si zamilovávala lidi a čím dál víc si přála žít mezi nimi; jejich svět jí připadal mnohem větší než ten její. Vždyť oni dovedou plout na lodích přes moře, vystupovat na vysoké hory až nad oblaka, a jejich země se lesy a poli rozkládají dál, než kam dohlédne. Bylo tolik věcí, které chtěla vědět; ale sestry jí nedokázaly na vše odpovědět, a tak se ptala babičky, jež svět tam nahoře znala velmi dobře a správně mu říkala „země nad mořem“.

„Když se lidé neutopí,“ ptala se malá mořská víla, „mohou žít věčně? Neumírají jako my zde dole v moři?“

„Ano,“ řekla stařenka, „i oni musí zemřít, a jejich život je dokonce kratší než náš. My se dožíváme tří set let, ale když přestaneme být, proměníme se jen v pěnu na vodě a nemáme tu dole ani hrob mezi svými milými. Nemáme nesmrtelnou duši, už nikdy neožijeme; jsme jako zelené rákosí — jednou uříznuté už se znovu nezazelená. Lidé však mají duši, která žije věčně, žije i potom, když se tělo obrátí v prach; stoupá čistým vzduchem vzhůru k zářícím hvězdám. Tak jako my vystupujeme z vody a hledíme na kraje světa, stoupají oni do neznámých překrásných míst, jaká my nikdy nespatříme.“

„A proč nemáme nesmrtelnou duši my?“ zeptala se malá mořská víla smutně. „Ráda bych dala všechna svá staletí, jen abych byla jediný den člověkem a pak směla doufat, že budu mít podíl na nebeském světě.“

„Na to nesmíš myslet!“ řekla babička. „Nám je mnohem lépe a jsme šťastnější než lidé tam nahoře.“

„Já tedy umřu a budu plout po moři jako pěna, neuslyším hudbu vln, neuvidím krásné květiny ani rudé slunce? Copak nemohu udělat nic, abych nesmrtelnou duši získala?“

„Ne,“ řekla stařenka. „Jen kdyby tě člověk miloval tolik, že bys mu byla dražší než otec a matka; kdyby k tobě lnul vším myšlením i celou láskou a nechal kněze vložit svou pravou ruku do tvé se slibem věrnosti zde i na věky věků — teprve pak by jeho duše přešla do tvého těla a i ty bys měla podíl na lidském štěstí. Dal by ti duši a přece by si podržel svou vlastní. Jenže to se nikdy nestane. To, co je tady v moři krásné, tvůj rybí ocas, považují oni na zemi za ošklivé; nerozumějí tomu lépe. Tam musí mít každý dvě neohrabané tyčky, kterým říkají nohy, aby ho pokládali za krásného.“

Malá mořská víla vzdychla a smutně pohlédla na svůj rybí ocas.

„Buďme veselé!“ řekla dobrosrdečná babička. „Skákejme a poskakujme těch tři sta let, co máme žít; je to věru dost dlouho, a pak si o to lépe odpočineme. Dnes večer bude na dvoře ples!“

A byla to nádhera, jakou na zemi nikdy neuvidíte. Stěny i strop velikého tanečního sálu byly z tlustého, ale průhledného skla. Po každé straně stály v řadách stovky obrovských mušlí, růžových a travnatě zelených, s modře planoucím ohněm, který osvětloval celý sál a prosvítal stěnami, takže i moře venku bylo ozářeno. Bylo vidět bezpočet ryb, velkých i malých, jak plují ke skleněným stěnám; některým se šupiny leskly purpurem, jiným jako stříbro a zlato. Prostředkem sálu protékala široká řeka a na ní tančili vodní muži a vodní ženy za vlastního líbezného zpěvu. Tak krásné hlasy lidé na zemi nemají. Nejkrásněji ze všech zpívala malá mořská víla a celý dvůr jí tleskal rukama i ocasy; a na okamžik pocítila v srdci radost, neboť věděla, že má nejlíbeznější hlas ze všech tvorů na zemi i pod mořem.

Ale brzy zas vzpomínala na svět nad sebou; nemohla zapomenout na krásného prince ani na svůj žal, že nemá nesmrtelnou duši jako on. A tak se vytratila z otcova hradu, a zatímco uvnitř zněl zpěv a veselí, seděla sklíčeně ve své zahrádce. Tu zaslechla vodou zaznít lesní roh a pomyslela si: „Teď jistě pluje tam nahoře on, ke kterému se upínají všechny mé myšlenky a do jehož ruky bych tak ráda vložila štěstí svého života. Všechno chci nasadit, abych získala jeho i nesmrtelnou duši! Zatímco mé sestry tančí v otcově hradě, půjdu k mořské čarodějce, které jsem se vždy tolik bála; snad mi poradí a pomůže.“

A tak malá mořská víla vyšla ze své zahrádky k hučícím vírům, za nimiž bydlela čarodějka. Tou cestou nikdy předtím nešla; nerostly tam žádné květiny ani mořská tráva, jen holé šedé písčité dno se táhlo až k vírům, kde voda kroužila jako hučící mlýnská kola a strhávala do hloubky vše, co uchvátila. Prostředkem těchto drtivých vírů musela projít, aby se dostala do říše mořské čarodějky, a pak byla dlouhá cesta jen přes horké prskající bahno, kterému čarodějka říkala své rašeliniště. Za ním stálo její obydlí uprostřed podivného lesa; všechny stromy a keře byly polypové, napůl zvířata a napůl rostliny; vypadaly jako stohlaví hadi vyrůstající ze země, všechny větve byly dlouhé slizké paže s prsty jako ohební červi a každý článek se pohyboval od kořene až ke špičce. Vše, co v moři chytily, pevně obemkly a už nikdy nepustily.

Malá mořská víla se před tím lesem celá ustrašeně zastavila; srdce jí bušilo hrůzou a málem se obrátila zpět. Ale pak si vzpomněla na prince a na lidskou duši a dodala si odvahy. Dlouhé vlající vlasy si pevně uvázala kolem hlavy, aby ji za ně polypové nechytili, obě ruce si zkřížila na prsou a vystřelila kupředu jako ryba, pořád mezi ošklivými polypy, kteří za ní vztahovali ohebné paže i prsty. Viděla, jak každý z nich drží sty malých pažiček to, co uchvátil. Lidé, kteří zahynuli na moři a klesli do hloubky, vyčnívali z polypích náručí jako bílé kostry. Drželi pevně lodní vesla i bedny, kostry zvířat, ba i malou mořskou vílu, kterou chytili a udusili — a to jí bylo nejstrašnější.

Pak přišla k velikému bažinatému místu v lese, kde se váleli velcí tlustí vodní hadi a ukazovali svá ošklivá bělavě žlutá břicha. Uprostřed stál dům postavený z bílých kostí utonulých lidí; tam seděla mořská čarodějka a nechávala si ropuchu žrát z úst, jako když lidé krmí kanárka cukrem. Ošklivým tlustým hadům říkala svá kuřátka a nechávala je válet se po svých velikých houbovitých prsou.

„Já už vím, co chceš!“ řekla mořská čarodějka. „Je to od tebe hloupé, ale ať je po tvém, protože tě to uvrhne do neštěstí, má krásná princezno. Chtěla by ses zbavit svého rybího ocasu a mít místo něj dvě tyčky k chůzi, jako mají lidé, aby se do tebe mladý princ zamiloval a ty jsi tak získala jeho i nesmrtelnou duši.“ Přitom se zasmála tak hlasitě a odporně, že ropucha i hadi spadli na zem a váleli se tam. „Přicházíš právě včas,“ pokračovala čarodějka. „Zítra, až vyjde slunce, bych ti pomoci nemohla, teprve zas za rok. Připravím ti nápoj, s nímž musíš, dřív než vyjde slunce, doplavat k zemi, sednout si na břeh a vypít ho: pak tvůj ocas zmizí a scvrkne se v to, čemu lidé říkají hezké nohy. Ale bude to bolet, jako by tě probodával ostrý meč. Všichni, kdo tě uvidí, řeknou, že jsi nejkrásnější lidská bytost, jakou kdy spatřili. Podržíš si svou vznášivou chůzi, žádná tanečnice se nedovede pohybovat tak lehce jako ty; ale každý krok, který uděláš, tě bude bolet, jako bys šlapala po ostrých nožích, jako by ti měla téci krev. Chceš-li to všechno snést, pomohu ti.“

„Chci!“ řekla malá mořská víla chvějícím se hlasem a myslela na prince a na nesmrtelnou duši.

„Ale rozmysli si to,“ řekla čarodějka. „Jakmile jednou získáš lidskou podobu, nikdy už nebudeš moci být mořskou vílou! Nikdy se nevrátíš vodou ke svým sestrám ani do otcova hradu. A nezískáš-li princovu lásku tak, že kvůli tobě zapomene na otce i matku, přilne k tobě celým tělem i duší a nechá kněze spojit vaše ruce, abyste se stali mužem a ženou — pak nesmrtelnou duši nedostaneš! Prvního rána poté, co se ožení s jinou, ti pukne srdce a staneš se pěnou na vodě.“

„Chci to!“ řekla malá mořská víla a byla bledá jako smrt.

„Ale musíš mi taky zaplatit!“ řekla čarodějka. „A to, co žádám, není málo. Máš nejkrásnější hlas ze všech tady na dně moře; jistě si myslíš, že jím prince okouzlíš — ale ten hlas musíš dát mně. To nejlepší, co máš, chci za svůj vzácný nápoj. Vždyť ti do něj musím dát vlastní krev, aby byl ostrý jako dvojsečný meč!“

„Když mi ale vezmeš hlas,“ řekla malá mořská víla, „co mi zbude?“

„Tvá spanilá postava,“ řekla čarodějka, „tvá vznášivá chůze a tvé výmluvné oči; těmi už dokážeš očarovat lidské srdce. Nu, ztratila jsi odvahu? Vypláznu jazyk, já ti ho jako odměnu uříznu, a ty dostaneš svůj mocný nápoj.“

„Ať se stane!“ řekla malá mořská víla; a čarodějka přistavila kotlík, aby uvařila kouzelný nápoj. „Čistota je krásná věc!“ řekla a vydrhla kotlík chumáčem hadů, které svázala do dlouhého uzlu; pak si rozdrápla prsa a nechala do něj kapat svou černou krev. Pára tvořila ty nejpodivnější tvary, až šla z toho hrůza. Každou chvíli házela čarodějka do kotlíku nové věci, a když to začalo vřít, znělo to, jako by plakal krokodýl. Nakonec začala kolem kotle divoce poskakovat a pronikavě skřehotala:

Plamen plane, až vše vzplane, vroucí krev — lásky zjev!

Popel zháší, vše utiší, lásky zjev — vroucí krev!

Krev a jedy, smrti hledy — vzácný host na slavnost!

Konečně byl nápoj hotov; vypadal jako nejčistší voda.

„Tady ho máš!“ řekla čarodějka a uřízla malé mořské víle jazyk, takže teď byla němá, nemohla zpívat ani mluvit.

„Kdyby tě polypové chtěli chytit, až se budeš vracet mým lesem,“ řekla čarodějka, „hoď mezi ně jen jedinou kapku toho nápoje: rozprsknou se jim paže a prsty na tisíc kousků!“ Ale to malá mořská víla nemusela udělat; polypové se před ní ustrašeně stáhli, sotva spatřili třpytivý nápoj, který jí zářil v ruce jako jiskřící hvězda. A tak rychle prošla lesem, bahnem i hučícími víry.

Viděla otcův hrad; pochodně ve velikém tanečním sále už zhasly, uvnitř jistě všichni spali. Neodvážila se je však vyhledat, teď když byla němá a chtěla je navždy opustit. Bylo jí, jako by jí mělo puknout srdce žalem. Vplížila se do zahrady, utrhla po jednom květu z každého záhonu svých sester, poslala hradu na tisíce vzdušných polibků a stoupala vzhůru tmavomodrým mořem.

Slunce ještě nevyšlo, když spatřila princův hrad a vystoupila po nádherném mramorovém schodišti. Měsíc svítil překrásně jasně. Malá mořská víla vypila palčivý ostrý nápoj a bylo jí, jako by jí něžným tělem projel dvojsečný meč; omdlela a ležela tam jako mrtvá. Když slunce zasvítilo nad moře, probrala se a cítila řezavou bolest; ale přímo před ní stál krásný mladý princ. Upíral na ni černé oči, až sklopila své, a tu spatřila, že její rybí ocas je pryč a že má ty nejhezčí bílé nožky, jaké jen dívka může mít. Byla však nahá, a tak se zahalila do svých dlouhých vlasů. Princ se ptal, kdo je a jak se sem dostala; ona na něho pohlédla vlídně, a přece velmi smutně svýma tmavomodrýma očima — vždyť mluvit nemohla. Vzal ji tedy za ruku a odvedl do hradu. Každý krok byl, jak čarodějka předpověděla, jako by šlapala po ostrých jehlách a nožích; ale ona to snášela ráda. Po princově boku kráčela lehce jako mýdlová bublina a on i všichni ostatní se divili její líbezné, vznášivé chůzi.

Dostala nádherné šaty z hedvábí a mušelínu; v hradě byla nejkrásnější ze všech, jenže byla němá, nemohla zpívat ani mluvit. Krásné otrokyně, oděné do hedvábí a zlata, vystupovaly a zpívaly před princem a jeho královskými rodiči; jedna zpívala krásněji než ostatní a princ jí tleskal a usmíval se na ni. To malou mořskou vílu zarmoutilo; věděla, že ona sama zpívala mnohem krásněji, a pomyslela si: „Ach, kdyby jen věděl, že jsem svůj hlas navěky obětovala, jen abych mohla být u něho!“

Pak tančily otrokyně půvabné vznášivé tance za nejkrásnější hudby; tu malá mořská víla zdvihla své krásné bílé paže, postavila se na špičky a vznášela se v tanci nad podlahou, jak ještě nikdo netančil. Při každém pohybu byla její krása zjevnější a její oči mluvily hlouběji k srdci než zpěv otrokyň.

Všichni byli uchváceni, obzvlášť princ, který ji nazýval svým malým nalezenčetem; a ona tančila víc a víc, ačkoli pokaždé, když se noha dotkla podlahy, měla pocit, jako by šlapala po ostrých nožích. Princ řekl, že u něho musí zůstat navždy, a dostala dovolení spát na sametovém polštáři před jeho dveřmi.

Dal jí ušít mužský oblek, aby ho mohla doprovázet na koni. Jezdili vonnými lesy, kde se zelené větve dotýkaly jejích ramen a ptáci zpívali za svěžím listím. Šplhala s princem na vysoké hory, a přestože jí něžné nohy krvácely tak, že to viděli i ostatní z družiny, jen se tomu smála a šla za ním, až spatřili oblaka pod sebou, jako by to bylo hejno ptáků táhnoucích do cizích krajů.

Doma v princově hradě, když ostatní v noci spali, vycházela na široké mramorové schodiště; chladit si rozpálené nohy ve studené mořské vodě jí ulevovalo a myslela přitom na ty dole v hlubině.

Jedné noci přišly její sestry, ruku v ruce, a smutně zpívaly, jak plavaly po hladině; ona jim zamávala, poznaly ji a vyprávěly, jak jsou všechny zarmoucené. Od té doby ji navštěvovaly každou noc, a jednou zahlédla i svou starou babičku, která už mnoho let nebyla nad hladinou, a mořského krále s korunou na hlavě; oba k ní vztahovali ruce, ale neodvážili se tak blízko k zemi jako sestry.

Den ode dne byla princi milejší; miloval ji, jak se miluje dobré, milé dítě; ale udělat z ní svou královnu, to ho ani nenapadlo. A přece se musela stát jeho ženou, jinak by nezískala nesmrtelnou duši a v ráno jeho svatby by se proměnila v pěnu na moři.

„Nemiluješ mě ze všech nejvíc?“ jako by se ptaly oči malé mořské víly, když ji bral do náruče a líbal její krásné čelo.

„Ano, tebe mám nejraději,“ říkával princ, „neboť ty máš nejlepší srdce ze všech. Jsi mi nejoddanější a podobáš se dívce, kterou jsem jednou viděl, ale kterou už jistě nikdy nenajdu. Byl jsem na lodi, která ztroskotala; vlny mě vyvrhly na břeh u posvátného chrámu, kde sloužilo několik mladých dívek. Nejmladší z nich mě našla na břehu a zachránila mi život; viděl jsem ji jen dvakrát. Ta jediná bych na tomto světě mohl milovat; ale ty se jí podobáš a její obraz mi v duši už skoro vytlačuješ. Ona patří posvátnému chrámu, a proto mi tě seslalo mé dobré štěstí; nikdy se nerozloučíme!“

„Ach, on neví, že jsem to byla já, kdo mu zachránil život!“ pomyslela si malá mořská víla. „Já ho nesla přes moře k lesu, kde stojí chrám; skrývala jsem se za skalou a čekala, až přijdou lidé a najdou ho. Viděla jsem tu krásnou dívku, kterou miluje víc než mě.“ A zhluboka, bolestně vzdychla — plakat nemohla. „Ta dívka patří posvátnému chrámu, řekl; nikdy nevyjde do světa, už se nikdy nepotkají. Ale já jsem u něho, vidím ho každý den; budu o něho pečovat, milovat ho, obětuji mu celý svůj život!“

Jenže teď se prý měl princ oženit a vzít si za ženu krásnou dceru sousedního krále; proto vystrojil tak nádhernou loď. Říkalo se, že princ jede prohlédnout si zemi sousedního krále, ale ve skutečnosti to bylo proto, aby spatřil jeho dceru. Měla ho doprovázet veliká družina. Malá mořská víla však jen vrtěla hlavou a usmívala se; znala princovy myšlenky mnohem lépe než všichni ostatní. „Musím jet,“ řekl jí. „Musím tu krásnou princeznu spatřit, moji rodiče si to přejí; ale nutit mě, abych si ji vzal za nevěstu, nemohou. Nedovedu ji milovat! Nepodobá se té krásné dívce z chrámu, které se podobáš ty; a kdybych si měl někdy zvolit nevěstu, spíš bys jí byla ty, mé němé nalezenče s výmluvnýma očima!“ A líbal její rudá ústa, hrál si s jejími dlouhými vlasy a kladl jí hlavu na srdce, takže snilo o lidském štěstí a o nesmrtelné duši.

„Snad se moře nebojíš, mé němé dítě?“ řekl, když stáli na nádherné lodi, která ho měla dovézt do zemí sousedního krále; a vyprávěl jí o bouři i o bezvětří, o podivných rybách v hlubině a o všem, co tam viděli potápěči; a ona se při tom vyprávění usmívala — vždyť věděla lépe než kdokoli jiný, co se na dně moře děje.

Za jasné měsíčné noci, když všichni spali kromě kormidelníka u kormidla, seděla na okraji lodi a hleděla dolů čistou vodou; zdálo se jí, že vidí otcův hrad. Vysoko na něm stála babička se stříbrnou korunou na hlavě a hleděla vzhůru dravými proudy ke kýlu lodi. Vtom se nad vodou vynořily sestry, smutně na ni hleděly a lomily bílýma rukama; ona jim zamávala, usmála se a chtěla jim vyprávět, jak se jí dobře daří a jak je šťastná. Ale přiblížil se plavčík a sestry se ponořily, takže si myslel, že to bílé, co viděl, byla jen mořská pěna.

Příštího jitra vplula loď do přístavu nádherného města sousedního krále. Zvonily všechny kostelní zvony, z vysokých věží troubily polnice a vojáci stáli s vlajícími prapory a lesknoucími se bodáky. Každý den přinesl novou slavnost, plesy a hostiny se střídaly; ale nevěsta tam ještě nebyla. Vychovávají ji prý daleko odsud, v posvátném chrámu, a učí se tam všem královským ctnostem. Konečně přijela.

Malá mořská víla dychtila spatřit její krásu, a musela ji uznat: líbeznější zjevení ještě neviděla. Pleť měla jemnou a jasnou a za dlouhými tmavými řasami se usmívaly černomodré věrné oči.

„To jsi ty!“ zvolal princ, „ty, která jsi mě zachránila, když jsem ležel na pobřeží jako mrtvý!“ A přitiskl svou rdící se nevěstu k srdci. „Ach, jsem přešťastný!“ řekl malé mořské víle. „Splnilo se to nejlepší, v co jsem kdy mohl doufat. Ty se z mého štěstí jistě budeš radovat, vždyť ze všech to se mnou myslíš nejlépe!“ A malá mořská víla mu políbila ruku a už jí bylo, jako by jí pukalo srdce. Vždyť ráno jeho svatby jí přinese smrt a promění ji v pěnu na moři.

Rozezněly se všechny kostelní zvony; heroldi projížděli ulicemi a hlásali zasnoubení. Na všech oltářích hořel vonný olej v drahocenných stříbrných lampách. Kněží zvedali kadidelnice, ženich a nevěsta si podali ruce a dostali biskupovo požehnání. Malá mořská víla, oděná do hedvábí a zlata, nesla nevěstě vlečku; ale její uši neslyšely slavnostní hudbu, její oči neviděly posvátný obřad; myslela na svou smrtelnou noc a na vše, co na tomto světě ztratila.

Ještě téhož večera vstoupili nevěsta i ženich na loď; hřměla děla, vlály všechny prapory a uprostřed lodi byl postaven skvostný stan ze zlata a purpuru s nejkrásnějšími polštáři: tam měli novomanželé v chladné tiché noci spát.

Plachty se naduly větrem a loď zlehka a bez velkého houpání klouzala po čisté hladině.

Když se setmělo, rozsvítilo se tisíce pestrých světel a plavci vesele tančili na palubě. Malá mořská víla si musela vzpomenout na své první vynoření z moře, kdy spatřila stejnou nádheru a radost; a zavířila v tanci s nimi, vznášela se jako vlaštovka, když ji někdo pronásleduje, a všichni jí jásali obdiv — nikdy netančila tak nádherně. Do něžných nohou ji to řezalo jako ostrými noži, ale ona to necítila; hlouběji ji řezalo u srdce. Věděla, že je to poslední večer, kdy ho vidí; kvůli němu opustila příbuzné i domov, dala svůj krásný hlas a den co den snášela nesmírná muka, aniž on cokoli tušil. Byla to poslední noc, kdy s ním dýchala týž vzduch, kdy hleděla na hluboké moře a hvězdnatou oblohu; čekala ji věčná noc bez myšlenek a snů, ji, která neměla duši a duši už ani nemohla získat. A všude na lodi vládla radost a veselí až přes půlnoc; ona se smála a tančila, ač jí v srdci burácely myšlenky na smrt. Princ líbal svou krásnou nevěstu, ona si hrála s jeho černými vlasy, a ruku v ruce odešli spát do nádherného stanu.

Na lodi se rozhostilo ticho, jen kormidelník stál u kormidla. Malá mořská víla položila bílé paže na okraj lodi a hleděla k východu, kde svítaly ranní červánky; věděla, že první paprsek slunce ji zabije. Vtom spatřila, jak se z vln vynořují její sestry; byly bledé jako ona a jejich dlouhé krásné vlasy už nevlály ve větru — byly ustřižené.

„Daly jsme je čarodějce, aby ti mohla přinést pomoc, abys této noci nezhynula! Dala nám nůž, tady je! Vidíš, jak je ostrý? Dřív než vyjde slunce, musíš ho vrazit princi do srdce, a až ti jeho teplá krev vystříkne na nohy, srostou ti zase v rybí ocas a budeš znovu mořskou vílou, sestoupíš k nám a budeš žít svých tři sta let, než se staneš mrtvou slanou pěnou. Pospěš si! On, nebo ty musíte zemřít, dřív než vyjde slunce! Naše babička truchlí tak, že jí bílé vlasy padly pod nůžkami čarodějky jako naše. Zabij prince a vrať se! Pospěš! Vidíš tu rudou čáru na obloze? Za pár okamžiků vyjde slunce a pak musíš zemřít!“ A s hlubokým povzdechem se ponořily do vln.

Malá mořská víla odhrnula purpurovou záclonu stanu a spatřila krásnou nevěstu, jak spí s hlavou na princově hrudi; sklonila se, políbila prince na krásné čelo, pohlédla k obloze, kde ranní záře sílila víc a víc, podívala se na ostrý nůž a upřela oči zase na prince, který ve snu volal jménem svou nevěstu. Jen ona byla v jeho myšlenkách, a nůž se v ruce mořské víly zachvěl. Vtom jej však mrštila daleko do vln; tam, kam dopadl, se voda rudě zaleskla, jako by z ní vyrážely krůpěje krve. Ještě jednou pohlédla polomrtvýma očima na prince, vrhla se z lodi do moře a cítila, jak se její tělo rozplývá v pěnu.

A tu vyšlo z moře slunce; jeho paprsky padaly tak vlídně a teple na studenou mořskou pěnu, a malá mořská víla necítila nic ze smrti. Viděla jasné slunce a nad sebou se vznášely stovky průhledných, překrásných bytostí; skrz ně viděla bílé plachty lodi a rudé mraky na nebi. Jejich řeč byla líbezná, ale tak duchová, že ji žádné lidské ucho nemohlo zaslechnout, tak jako je žádné pozemské oko nemohlo spatřit; bez křídel se vznášely vzduchem svou vlastní lehkostí. Malá mořská víla viděla, že má tělo jako ony a že se čím dál víc zvedá z pěny.

„Kam to přicházím?“ zeptala se, a její hlas zněl jako hlas oněch bytostí, tak duchově, že jej žádná pozemská hudba nedovede napodobit.

„K dcerám vzduchu!“ odpověděly ostatní. „Mořská víla nemá nesmrtelnou duši a nikdy ji nezíská, nezíská-li lásku člověka; její věčný život závisí na cizí moci. Ani dcery vzduchu nemají nesmrtelnou duši, ale mohou si ji vytvořit dobrými skutky. Letíme do teplých krajů, kde dusný morový vzduch zabíjí lidi, a tam přinášíme chlad. Roznášíme vzduchem vůni květin a s ní občerstvení a uzdravení. A když se tři sta let snažíme konat všechno dobré, čeho jsme schopny, získáme nesmrtelnou duši a budeme mít podíl na věčném štěstí lidí. Ty, ubohá malá mořská vílo, jsi po témž toužila celým srdcem jako my; trpěla jsi a snášela, povznesla ses do světa vzdušných duchů, a teď si můžeš dobrými skutky po třech staletích sama vytvořit nesmrtelnou duši.“

A malá mořská víla pozvedla své projasněné oči k Božímu slunci a poprvé v nich ucítila slzy. Na lodi bylo opět živo a hlučno; viděla, jak ji princ i jeho krásná nevěsta hledají a zarmouceně hledí na perlící se pěnu, jako by věděli, že se vrhla do vln. Neviditelná políbila nevěstu na čelo, ovanula prince a s ostatními dětmi vzduchu se vznesla na růžový oblak, plující éterem.

„Za tři sta let takto vplujeme do království Božího!“

„A můžeme se tam dostat i dřív!“ zašeptala jedna dcera vzduchu. „Neviditelné vplouváme do lidských domů, kde jsou děti, a za každý den, kdy najdeme hodné dítě, které dělá rodičům radost a zaslouží si jejich lásku, Bůh zkrátí naši zkušební dobu. Dítě neví, kdy proletíme světnicí, a musíme-li se nad ním usmát radostí, ubude z těch tří set let jeden rok; spatříme-li však zlobivé a zlé dítě, musíme prolít slzy zármutku, a každá slza přidá k naší zkušební době jeden den.“