O rybáři a jeho ženě

Byl jednou jeden rybář a jeho žena. Bydleli spolu v chatrči hned u moře a rybář chodil každý boží den k moři na ryby. A tak chytal a chytal.

Tak seděl jednou zase u udice a pořád se díval do té čisté vody. Seděl a seděl.

Vtom šla udice ke dnu, hluboko dolů, a když ji rybář vytáhl nahoru, vytáhl s ní i velikého platýse. A ten platýs na něj promluvil:

„Poslyš, rybáři, moc tě prosím, nech mě žít. Nejsem žádný obyčejný platýs, jsem zakletý princ. K čemu ti to bude, když mě zabiješ? Stejně bych ti pořádně nechutnal. Polož mě zpátky do vody a nech mě plavat.“

„Nemusíš toho tolik napovídat,“ řekl rybář. „Platýse, který umí mluvit, bych přece pustil tak jako tak.“

S tím ho položil zpátky do čisté vody a platýs klesl ke dnu a nechal za sebou dlouhý pruh krve. Rybář vstal a šel domů do své chatrče za ženou.

„Muži,“ řekla žena, „tak co, dneska jsi nic neulovil?“

„Ne,“ řekl rybář, „ulovil jsem platýse, ale ten povídal, že je zakletý princ, tak jsem ho zase pustil plavat.“

„A nic sis od něj nepřál?“ zeptala se žena.

„Ne,“ řekl rybář. „Co bych si tak přál?“

„Ach,“ řekla žena, „to je přece hrozné, pořád jenom bydlet tady v téhle chatrči. Smrdí to tu a je to odporné. Mohl sis pro nás vyprosit aspoň malou chaloupku. Běž tam ještě jednou a zavolej na něj. Řekni mu, že bychom chtěli malou chaloupku. On to určitě udělá.“

„Ale jdi,“ řekl rybář, „proč bych tam měl chodit ještě jednou?“

„No dovol,“ řekla žena, „chytil jsi ho a zase jsi ho pustil na svobodu, tak to určitě udělá. Běž tam hned.“

Rybáři se pořád ještě nechtělo, ale hádat se nemínil, a tak se vydal k moři.

Když tam přišel, bylo moře celé zelené a žluté a už vůbec ne tak čisté jako dřív. Zastavil se na břehu a zavolal:

Platýse, platýse v moři,vyplav mi z hlubiny ven,má žena, ta Ilsebil,nedá mi pokoj ani den.

Tu platýs připlaval a zeptal se:

„Tak co tedy chce?“

„Ach,“ řekl rybář, „přece jsem tě chytil, a teď mi žena povídá, že jsem si měl něco přát. Nechce už bydlet v té chatrči, ráda by malou chaloupku.“

„Jen běž domů,“ řekl platýs, „už ji má.“

Rybář šel domů a jeho žena už v chatrči neseděla. Stála tam malá chaloupka a žena seděla přede dveřmi na lavičce. Vzala ho za ruku a řekla:

„Pojď dovnitř, podívej, takhle je to přece mnohem lepší.“

Vešli tedy spolu dovnitř. V chaloupce byla malá síňka, hezký pokojík a komora, kde stála jejich postel, a k tomu kuchyně a spižírna, a všechno bylo vybavené tím nejlepším nádobím a náčiním a všechno bylo krásně srovnané, cín i mosaz, zkrátka co k tomu patří. A vzadu byl ještě malý dvorek se slepicemi a s kachnami a malá zahrádka se zeleninou a s ovocem.

„Podívej,“ řekla žena, „není to hezké?“

„Je,“ řekl rybář, „a ať to tak zůstane. Teď si budeme žít docela spokojeně.“

„Však my si to ještě rozmyslíme,“ řekla žena.

Pak se najedli a šli spát.

Tak to šlo asi týden, možná dva, a pak žena povídá:

„Poslyš, muži, ta chaloupka je moc těsná a dvorek i zahrádka jsou malé. Platýs nám přece mohl darovat i větší dům. Já bych ráda bydlela ve velkém kamenném zámku. Běž za platýsem, ať nám ten zámek dá.“

„Ale ženo,“ řekl rybář, „chaloupka je přece dost dobrá. Co bychom dělali v zámku?“

„Ale jdi,“ řekla žena, „ty tam prostě zajdi. Platýs to dokáže vždycky.“

„Ne, ženo,“ řekl rybář, „platýs nám právě dal tu chaloupku. Nerad bych za ním chodil hned znovu, mohlo by ho to mrzet.“

„Jen běž,“ řekla žena, „on to zvládne docela snadno a udělá to rád. Tak už běž.“

Rybáři bylo těžko u srdce a vůbec se mu nechtělo. Řekl si sám pro sebe: „Tohle není správné.“ Ale stejně šel.

Když přišel k moři, byla voda celá fialová a tmavomodrá a šedá a hustá a už vůbec ne zelená a žlutá. Ale klid na ní ještě byl. Rybář se zastavil na břehu a zavolal:

Platýse, platýse v moři,vyplav mi z hlubiny ven,má žena, ta Ilsebil,nedá mi pokoj ani den.

„Tak co tedy chce?“ zeptal se platýs.

„Ach,“ řekl rybář a bylo mu z toho smutno, „chce bydlet ve velkém kamenném zámku.“

„Jen běž domů,“ řekl platýs, „ten zámek už tam stojí.“

Rybář se vydal na cestu a myslel si, že jde domů, ale když tam došel, stál před ním veliký kamenný palác a jeho žena právě vystupovala po schodech a chystala se vejít. Vzala ho za ruku a řekla:

„Jen pojď dovnitř.“

Vešel tedy s ní. V zámku byla velká síň s mramorovou podlahou a bylo tam tolik sloužících, že mu otevírali jedny velké dveře za druhými. Všechny stěny se leskly a byly ověšené krásnými čalouny, v komnatách stály samé zlaté židle a zlaté stoly, ze stropů visely křišťálové lustry a ve všech světnicích a pokojích ležely na podlaze koberce. A stoly se pod tou tíhou div nezlomily, tolik na nich stálo jídla a toho nejlepšího vína. Za domem byl velký dvůr se stájemi pro koně a s chlévy pro krávy a stály tam kočáry, jaké se jinde nevidí. A byla tam i veliká nádherná zahrada s nejkrásnějšími květinami a se vzácnými ovocnými stromy a obora dobrou půl míle dlouhá, a v té oboře byli jeleni a srny a zajíci, zkrátka všechno, co si člověk jen může přát.

„Tak co,“ řekla žena, „není to krásné?“

„Ale ano,“ řekl rybář, „a ať to tak zůstane. Teď budeme bydlet v tom krásném zámku a budeme spokojení.“

„Však my si to ještě rozmyslíme,“ řekla žena. „Vyspíme se na to.“

A šli spát.

Druhého rána se žena probudila první. Právě svítalo a ona viděla z postele tu nádhernou krajinu, jak leží před ní. Rybář se ještě protahoval, když ho šťouchla loktem do boku a řekla:

„Muži, vstávej a podívej se z okna. Copak bychom nemohli být králem nad celou tou zemí? Běž za platýsem, chceme být králem.“

„Ale ženo,“ řekl rybář, „proč bychom měli být králem? Já králem být nechci.“

„No,“ řekla žena, „když nechceš být králem ty, budu králem já. Běž za platýsem, já chci být králem.“

„Ale ženo,“ řekl rybář, „proč bys chtěla být králem? To já mu říct nedokážu.“

„A proč ne?“ řekla žena. „Běž tam rovnou, já králem být musím.“

Rybář se tedy vydal na cestu a bylo mu hrozně smutno z toho, že se jeho žena chce stát králem. „To není správné, to není správné,“ říkal si cestou. Nechtělo se mu tam, ale stejně šel.

A když přišel k moři, bylo moře celé černošedé a voda se zdola vzdouvala a páchla hnilobou. Rybář se zastavil na břehu a zavolal:

Platýse, platýse v moři,vyplav mi z hlubiny ven,má žena, ta Ilsebil,nedá mi pokoj ani den.

„Tak co tedy chce?“ zeptal se platýs.

„Ach,“ řekl rybář, „chce být králem.“

„Jen běž domů,“ řekl platýs, „už jím je.“

Rybář šel, a když došel k paláci, byl ten zámek mnohem větší než dřív, měl velikou věž a nádhernou výzdobu. Přede dveřmi stála stráž a bylo tam plno vojáků a bubnů a trubek. A když vešel do domu, bylo všechno z čistého mramoru se zlatem a přikrývky byly ze sametu s velkými zlatými střapci. Pak se otevřely dveře do sálu, kde stál celý dvůr, a jeho žena seděla na vysokém trůnu ze zlata a diamantů, na hlavě měla velikou zlatou korunu a v ruce žezlo z ryzího zlata a drahých kamenů. Po obou jejích stranách stálo v řadě šest dvorních panen, vždycky jedna o hlavu menší než ta předešlá. Rybář se před ní zastavil a řekl:

„Ach ženo, tak ty jsi teď králem?“

„Ano,“ řekla žena, „teď jsem králem.“

Stál a díval se na ni, a když se na ni chvíli takhle díval, řekl:

„Ach ženo, jak ti to sluší, když jsi králem! Teď už si nebudeme přát nic víc.“

„Ne, muži,“ řekla žena a byla celá neklidná, „mně se ten čas hrozně vleče a já už to nevydržím. Běž za platýsem. Králem jsem, teď musím být i císařem.“

„Ale ženo,“ řekl rybář, „proč bys chtěla být císařem?“

„Muži,“ řekla, „běž za platýsem, chci být císařem.“

„Ale ženo,“ řekl rybář, „císařem tě udělat nemůže, to já mu říct nedokážu. Císař je v celé říši jenom jeden. Císařem tě platýs udělat nemůže, to nedokáže a nedokáže.“

„Cože?“ řekla žena. „Já jsem král a ty jsi jenom můj muž. Půjdeš hned? Hned tam běž. Když dokáže udělat krále, dokáže udělat i císaře. Chci být císařem, chci a chci. Běž hned.“

Musel tedy jít. Ale jak šel, bylo mu úzko a cestou si říkal: „Tohle nedopadne dobře. Chtít být císařem je moc velká drzost, platýs toho nakonec bude mít dost.“

Mezitím došel k moři. Bylo celé černé a husté a už se zdola vzdouvalo, až se na hladině dělaly bubliny, a hnal se nad ní takový vítr, že se voda čeřila a vířila. Rybáři přeběhl mráz po zádech. Zastavil se na břehu a zavolal:

Platýse, platýse v moři,vyplav mi z hlubiny ven,má žena, ta Ilsebil,nedá mi pokoj ani den.

„Tak co tedy chce?“ zeptal se platýs.

„Ach, platýse,“ řekl rybář, „moje žena chce být císařem.“

„Jen běž domů,“ řekl platýs, „už jím je.“

Rybář šel, a když tam došel, byl celý zámek z leštěného mramoru s alabastrovými sochami a se zlatými ozdobami. Přede dveřmi pochodovali vojáci, troubili na trubky a bili do kotlů i do bubnů, a uvnitř v domě chodili baroni a hrabata a vévodové sem a tam jako obyčejní sloužící. Ti mu otevřeli dveře, které byly z čistého zlata. A když vešel, seděla tam jeho žena na trůnu z jednoho jediného kusu zlata a ten trůn byl snad dvě míle vysoký. Na hlavě měla velkou zlatou korunu tři lokte vysokou, posázenou brilianty a karbunkuly, v jedné ruce držela žezlo a ve druhé ruce říšské jablko. Po obou jejích stranách stáli tělesní strážci ve dvou řadách, vždycky jeden menší než ten předešlý, od největšího obra, který byl dvě míle vysoký, až po nejmenšího trpaslíka velkého jako můj malíček. A před ní stálo plno knížat a vévodů. Rybář se mezi ně postavil a řekl:

„Ženo, tak ty jsi teď císařem?“

„Ano,“ řekla, „jsem císař.“

Stál a pořádně si ji prohlížel, a když se na ni chvíli takhle díval, řekl:

„Ach ženo, jak ti to sluší, když jsi císařem.“

„Muži,“ řekla, „co tam tak stojíš? Teď jsem císař, ale teď chci být i papežem. Běž za platýsem.“

„Ale ženo,“ řekl rybář, „co ty všechno ještě nechceš? Papežem se stát nemůžeš, papež je v celém křesťanstvu jenom jeden, a tohle on přece udělat nedokáže.“

„Muži,“ řekla, „chci být papežem. Běž hned, ještě dnes musím být papežem.“

„Ne, ženo,“ řekl rybář, „to já mu říct nedokážu, tohle nedopadne dobře, tohle už je příliš. Papežem tě platýs udělat neumí.“

„Muži, co to povídáš!“ řekla žena. „Když dokáže udělat císaře, dokáže udělat i papeže. Běž okamžitě. Já jsem císař a ty jsi jenom můj muž. Tak půjdeš už?“

Dostal strach a šel, ale bylo mu mdlo, třásl se a chvěl se a kolena a lýtka se pod ním klepala. Nad zemí se hnal vítr, mraky letěly a stmívalo se jako k večeru. Ze stromů se sypalo listí, voda se zvedala a hučela, jako by vřela, a tříštila se o břeh, a rybář viděl v dálce lodě, jak střílejí na znamení nouze a jak tančí a skáčou po vlnách. Uprostřed byla obloha ještě trochu modrá, ale po stranách rudla jako před těžkou bouří. Rybář se ve své úzkosti zastavil na břehu, celý zoufalý, a zavolal:

Platýse, platýse v moři,vyplav mi z hlubiny ven,má žena, ta Ilsebil,nedá mi pokoj ani den.

„Tak co tedy chce?“ zeptal se platýs.

„Ach,“ řekl rybář, „chce být papežem.“

„Jen běž domů,“ řekl platýs, „už jím je.“

Rybář šel, a když tam došel, stál před ním velikánský chrám a kolem dokola samé paláce. Protlačil se davem lidí dovnitř. Uvnitř bylo všechno ozářené tisíci a tisíci světly a jeho žena byla oblečená celá ve zlatě a seděla na trůnu ještě mnohem vyšším než dřív a na hlavě měla tři velké zlaté koruny. Kolem ní byla spousta církevní nádhery a po obou jejích stranách stály dvě řady svící, ta největší tak tlustá a veliká jako ta nejvyšší věž a ta poslední malá jako svíčka v kuchyni. A všichni císařové a všichni králové leželi před ní na kolenou a líbali jí střevíc.

„Ženo,“ řekl rybář a pořádně se na ni podíval, „tak ty jsi teď papežem?“

„Ano,“ řekla, „jsem papež.“

Stál a díval se na ni a bylo to, jako by se díval do jasného slunce. A když se na ni chvíli takhle díval, řekl:

„Ach ženo, jak ti to sluší, když jsi papežem!“

Ale ona seděla strnule jako strom a ani se nepohnula.

„Ženo,“ řekl, „teď už buď spokojená. Když jsi papežem, víc už se stát nemůžeš.“

„Však si to ještě rozmyslím,“ řekla žena.

A šli oba spát. Jenže ona spokojená nebyla a hrabivost jí nedala usnout. Pořád jenom myslela na to, čím by ještě mohla být.

Rybář spal dobře a tvrdě, ten den se hodně nachodil. Žena ale nemohla usnout vůbec, celou noc sebou házela z jednoho boku na druhý a pořád jen přemýšlela, čím by se ještě mohla stát, a na nic už nepřišla. Mezitím se schylovalo k východu slunce, a když uviděla ranní červánky, posadila se v posteli a dívala se do nich. A jak z okna viděla vycházet slunce, napadlo ji: „Copak bych nemohla nechávat vycházet slunce a měsíc i já?“

„Muži,“ řekla a šťouchla ho loktem do žeber, „vzbuď se a běž za platýsem. Chci být jako Pánbůh.“

Rybář byl ještě celý rozespalý, ale tak se toho lekl, že spadl z postele. Myslel si, že se přeslechl, protřel si oči a řekl:

„Ach ženo, co jsi to říkala?“

„Muži,“ řekla, „když nemůžu nechávat vycházet slunce a měsíc a musím se jenom dívat, jak vycházejí samy, tak to nevydržím a nebudu mít ani chvilku klidu, dokud je nebudu nechávat vycházet sama.“

A podívala se přitom na něj tak strašně, že mu přeběhl mráz po zádech.

„Běž hned, chci být jako Pánbůh.“

„Ach ženo,“ řekl rybář a padl před ní na kolena, „tohle platýs nedokáže. Císaře a papeže udělat umí, ale prosím tě, vzpamatuj se a zůstaň papežem.“

Tu ji popadl vztek, vlasy jí divoce létaly kolem hlavy, roztrhla si na sobě živůtek, kopla do něj a zaječela:

„Nevydržím to, už to déle nevydržím! Půjdeš už?“

Rybář si natáhl kalhoty a běžel pryč jako smyslů zbavený.

Venku zuřila bouře a hučela tak, že se rybář sotva udržel na nohou. Domy se kácely a stromy se kácely, hory se třásly, kusy skal se valily do moře a nebe bylo černé jako smůla. Hřmělo a blýskalo se a moře se zvedalo v tak vysokých černých vlnách jako kostelní věže a jako hory a všechny měly nahoře bílou korunu z pěny. Rybář křičel a neslyšel přitom vlastní slova:

Platýse, platýse v moři,vyplav mi z hlubiny ven,má žena, ta Ilsebil,nedá mi pokoj ani den.

„Tak co tedy chce?“ zeptal se platýs.

„Ach,“ řekl rybář, „chce být jako Pánbůh.“

„Jen běž domů,“ řekl platýs, „sedí zase v té chatrči.“

A sedí tam až do dnešního dne.