Sněhová královna

Povídka první: O zrcadle a jeho střepech

Poslouchejte, začínáme. Až budeme na konci téhle povídky, budeme vědět víc než teď, protože byl jednou jeden zlý skřet. Patřil k těm nejhorším ze všech skřetů, byl to sám ďábel. Jednoho dne měl obzvlášť dobrou náladu, protože si udělal zrcadlo. Mělo tu vlastnost, že všechno dobré a krásné, co se v něm odrazilo, se scvrklo skoro v nic, kdežto to, co za nic nestálo a vypadalo ošklivě, vystoupilo dopředu a bylo ještě horší. Nejkrásnější krajiny v něm vypadaly jako vařený špenát a z nejlepších lidí se stali protivové, anebo stáli na hlavě a neměli trup. Obličeje se v něm zkřivily tak, že je nikdo na světě nedokázal poznat, a měl-li člověk na tváři jedinou pihu, mohl si být jistý, že se mu v zrcadle roztáhne přes nos i přes ústa. To je náramná legrace, říkal ďábel. Když někomu proběhla hlavou dobrá a zbožná myšlenka, zjevil se v zrcadle úšklebek, až se ďábel své chytré práci musel smát.

Skřeti, kteří chodili do jeho školy (ďábel totiž vedl školu pro skřety), vyprávěli všude, že se stal zázrak a že teprve teď je vidět, jak svět a lidé opravdu vypadají. Běhali se zrcadlem po celém světě a nakonec nezůstala jediná země a jediný člověk, kteří by v něm nebyli pokřivení. A pak se jim zachtělo vyletět s tím zrcadlem až do nebe, aby se vysmáli andělům a milému Pánu Bohu. Čím výš se zrcadlem letěli, tím víc se šklebilo, sotva ho udrželi v rukou. Letěli výš a výš, blíž k Bohu a k andělům, a tu se zrcadlo ve svém šklebu tak strašlivě roztřáslo, že jim vyklouzlo z rukou a spadlo na zem, kde se roztříštilo na sto milionů, miliard a ještě víc kousků.

A právě tím nadělalo mnohem větší neštěstí než dřív. Některé střípky byly sotva tak velké jako zrnko písku a ty se rozletěly do celého širého světa, na všechny strany. Komu takový střípek vlétl do oka, tomu tam už zůstal, a ten člověk pak viděl všechno naopak, nebo měl oči jen pro to špatné na každé věci, protože i ten nejmenší střípek si podržel touž moc, jakou mělo celé zrcadlo. Někteří lidé dostali střípek dokonce až do srdce, a to bylo ze všeho nejhroznější: srdce jim ztuhlo jako kus ledu. Některé střepy byly tak velké, že z nich udělali okenní tabule, jenže skrze taková skla se nevyplácelo dívat na přátele. Z jiných kousků byly brýle, a to bylo zlé, když si je lidé nasazovali, aby dobře viděli a byli spravedliví. Zlý se tomu smál, až se mu břicho třáslo, tak příjemně ho to lechtalo. A venku ve vzduchu poletovaly ještě další drobné střípky. A teď uslyšíme, jak to bylo dál.

Povídka druhá: Chlapec a děvčátko

Ve velkém městě, kde je tolik lidí a tolik domů, že se tam pro každého nenajde ani kousek zahrádky, a kde se proto většina lidí musí spokojit s několika květinami v květináči, žily jednou dvě chudé děti, které měly zahrádku přece jen o něco větší než květináč. Nebyly to bratr a sestra, ale měly se rády zrovna tak, jako by jimi byly. Rodiče těch dětí bydleli přímo naproti sobě ve dvou podkrovních světničkách pod samou střechou. Tam, kde se střecha jednoho domu dotýkala střechy druhého a mezi nimi vedl okap, bylo v každém domě malé okénko. Stačilo překročit okap a člověk se dostal od jednoho okna k druhému.

Rodiče měli venku každý velkou dřevěnou bednu a v ní rostly kuchyňské bylinky, které potřebovali, a k tomu jeden malý růžový keř. V každé bedně stál jeden takový keř a oba rostly nádherně. Rodiče pak napadlo postavit bedny napříč přes okap, takže sahaly skoro od jednoho okna k druhému a vypadaly jako dva květinové valy. Hrachová nať přepadala přes okraje dolů a růžové keře vyhnaly dlouhé výhonky, které se pnuly kolem oken a nakláněly se jeden ke druhému, až se nahoře nad okapem setkaly. Bylo to skoro jako slavobrána z listí a květů. Bedny stály vysoko a děti věděly, že po nich nesmějí lézt, ale často směly vylézt ven k sobě a sedět na svých stoličkách pod růžemi. A tam si pak spolu krásně hrály.

V zimě bylo s tím potěšením konec. Okna bývala docela zamrzlá, jenže děti si na kamnech ohřály měděný groš, přitiskly ten teplý groš na zmrzlou tabulku, a tak vzniklo hezké kukátko, celé kulaťoučké. Za tím kukátkem se pak zablesklo laskavé oko, jedno v každém okně, a to byl ten chlapec a to bylo to děvčátko. On se jmenoval Kaj a ona Gerda. V létě se k sobě dostali jedním jediným skokem, ale v zimě museli nejdřív dolů po spoustě schodů a potom zase nahoru po spoustě schodů. Venku se zatím sypal sníh.

„To se rojí bílé včely,“ říkala stará babička.

„Mají taky královnu?“ ptal se chlapec, protože věděl, že opravdové včely ji mají.

„Ovšemže mají,“ řekla babička. „Létá tam, kde se rojí nejhustěji. Je ze všech největší a nikdy nezůstane ležet na zemi, vždycky zase vylétne nahoru do černého mraku. Nejednou o půlnoci proletí ulicemi města a nahlíží do oken, a ta pak zamrznou tak podivně, až to vypadá jako květiny.“

„Ano, to jsme viděli!“ řekly obě děti a věděly, že je to pravda.

„Může Sněhová královna přijít až sem dovnitř?“ zeptalo se děvčátko.

„Jen ať přijde,“ řekl chlapec. „Posadím ji na teplá kamna a ona roztaje.“

Ale babička ho jen pohladila po vlasech a vyprávěla dál jiné povídky.

Večer, když byl malý Kaj doma a napůl svlečený, vylezl na židli u okna a díval se malým kukátkem ven. Venku padalo pár vloček a jedna z nich, ta největší, zůstala ležet na okraji jedné bedny s květinami. Vločka rostla a rostla, až z ní byla celá panna, oblečená do nejjemnějšího bílého závoje, a ten závoj byl složený z milionů drobných hvězdicovitých vloček. Byla krásná a jemná, ale byla z ledu, z oslnivého, třpytivého ledu. A přece byla živá. Oči jí zářily jako dvě jasné hvězdy, jenže v nich nebylo ani klidu, ani spočinutí. Kývla k oknu a zamávala rukou. Chlapec se polekal a seskočil ze židle, a v tu chvíli to venku za oknem vypadalo, jako by kolem přeletěl velký pták.

Druhý den přišel jasný mráz, a pak přišlo jaro. Slunce svítilo, vyrazila zeleň, vlaštovky si stavěly hnízda, okna se otevřela a děti zase seděly ve své zahrádce vysoko nahoře v okapu nad všemi patry.

A jak nádherně toho léta kvetly růže! Gerda se naučila píseň, ve které se také mluvilo o růžích, a když viděla růže, myslela na ty svoje. Zpívala tu píseň chlapci a on zpíval s ní:

Růže rozkvétají a vadnou zas,Ježíška spatříme, až přijde čas.

Děti se držely za ruce, líbaly růže, dívaly se do jasného Božího slunce a mluvily na ně, jako by tam byl Ježíšek. Jaké to byly nádherné letní dny, jak bylo krásně venku u čerstvých růžových keřů, které jako by nikdy nechtěly přestat kvést!

Kaj a Gerda seděli spolu a dívali se do obrázkové knihy plné zvířat a ptáků, a právě ve chvíli, kdy na velké kostelní věži odbíjela pátá hodina, řekl Kaj: „Au! Něco mě píchlo u srdce a něco mi vlétlo do oka!“

Děvčátko mu padlo kolem krku. On mrkal očima, ale nebylo vidět vůbec nic.

„Myslím, že už je to pryč,“ řekl. Jenže pryč to nebylo. Byl to právě jeden z těch skleněných střípků, které odprýskly ze zrcadla, z toho kouzelného zrcadla, které si přece dobře pamatujeme, z toho ošklivého skla, které všechno velké a dobré, co se v něm odráželo, zmenšilo a zohyzdilo, kdežto zlé a špatné v něm vystoupilo dopředu a každá chybička na věci byla hned vidět. Chudák Kaj dostal takové zrníčko i přímo do srdce. Zanedlouho z toho srdce měl být kus ledu. Bolet už to sice nebolelo, ale zrníčko tam zůstalo.

„Proč pláčeš?“ ptal se. „Vypadáš tak ošklivě! Vždyť mi nic není.“ A najednou vykřikl: „Fuj! Tuhle růži prožral červ! A podívej, tahle je celá křivá! Vlastně jsou to ošklivé růže. Jsou zrovna takové jako ta bedna, ve které stojí!“ A kopl nohou do bedny a obě růže utrhl.

„Kaji, co to děláš?“ vykřiklo děvčátko. A když viděl, jak se polekala, utrhl ještě jednu růži a skočil do svého okna, pryč od malé milé Gerdy.

Když potom přišla s obrázkovou knihou, řekl, že to je pro miminka v peřince. A když babička vyprávěla povídky, měl vždycky nějaké ale. Když se k tomu naskytla příležitost, chodil za ní, nasadil si brýle a mluvil přesně jako ona. Uměl to k nerozeznání a lidé se mu za to smáli. Zanedlouho dokázal napodobit řeč i chůzi všech lidí v celé jejich ulici. Všechno, co na nich bylo zvláštní a nehezké, to uměl Kaj napodobit, a lidé říkali: „Ten chlapec má znamenitou hlavu!“ Ale bylo to tím sklem, které mu vězelo v srdci. Proto také škádlil i malou Gerdu, která ho měla celým srdcem ráda.

Jeho hry teď byly docela jiné než dřív. Byly samý rozum. Jednoho zimního dne, kdy sněžilo, přišel s velkým zvětšovacím sklem, natáhl cíp svého modrého kabátu a nechal na něj padat vločky.

„Podívej se do skla, Gerdo,“ řekl, a každá vločka byla najednou mnohem větší a vypadala jako nádherná květina nebo jako deseticípá hvězda. Byl to krásný pohled. „Vidíš, jak je to umělecké!“ řekl Kaj. „Tohle je mnohem zajímavější než opravdové květiny. A není na tom jediná chyba, jsou úplně pravidelné. Jen kdyby neroztály!“

Zanedlouho přišel Kaj s velkými rukavicemi a se sáňkami na zádech a zakřičel Gerdě do ucha: „Dovolili mi jezdit na velkém náměstí, kde si hrajou ostatní kluci!“ A už byl pryč.

Tam na náměstí přivazovali ti nejodvážnější chlapci své sáňky k selským vozům a kus cesty se s nimi vezli. Bylo to náramné. A zrovna když si hráli ze všeho nejlíp, přijely na náměstí velké sáně. Byly celé natřené bílou barvou a seděl v nich někdo zahalený do bílého huňatého kožichu a s bílou huňatou čepicí na hlavě. Sáně objely náměstí dvakrát dokola, Kaj k nim honem přivázal své sáňky a jel s nimi. Jelo to čím dál rychleji, rovnou do nejbližší ulice. Ten, kdo řídil, se otočil a přívětivě Kajovi pokývl, jako by se znali. Pokaždé, když chtěl Kaj své sáňky odvázat, pokývl ten člověk znovu, a Kaj zůstal sedět. Vyjeli z městské brány. Za branou začal padat sníh tak hustě, že chlapec neviděl ani na krok před sebe, ale jel dál. Rychle pustil provaz, aby se od velkých saní odpoutal, jenže to nebylo nic platné, jeho sáňky se držely pevně a letěly dál rychlostí větru. Vykřikl, jak nejhlasitěji dovedl, ale nikdo ho neslyšel. Sníh se sypal a sáně letěly dál a dál. Chvílemi to nadskočilo, jako by jely přes příkopy a ploty. Chlapec se celý vyděsil. Chtěl se pomodlit otčenáš, ale vzpomněl si jenom na velkou násobilku.

Vločky byly čím dál větší, až nakonec vypadaly jako velké bílé slepice. Najednou uskočily stranou, velké sáně zastavily a ten, kdo je řídil, se zvedl. Kožich i čepice byly celé ze sněhu. Byla to dáma, vysoká a štíhlá a oslnivě bílá. Byla to Sněhová královna.

„Jeli jsme dobře,“ řekla. „Ale kdopak tady mrzne? Vlez si do mého kožichu!“ Posadila ho vedle sebe do saní a přehodila přes něj kožich. Bylo to, jako by se propadal do závěje.

„Ještě je ti zima?“ zeptala se a políbila ho na čelo. Bylo to studenější než led, projelo mu to rovnou do srdce, které už tak bylo napůl kusem ledu. Bylo mu, jako by měl umřít, ale trvalo to jen okamžik a potom už mu bylo docela dobře. Zimu kolem sebe už vůbec necítil.

„Moje sáňky! Nezapomeň na moje sáňky!“ To bylo první, co ho napadlo. Sáňky přivázali k jedné z bílých slepic a ta s nimi na zádech letěla vzadu. Sněhová královna Kaje políbila ještě jednou, a v tu chvíli zapomněl na malou Gerdu, na babičku i na všechny doma.

„Víc už tě líbat nebudu,“ řekla, „to bych tě ulíbala k smrti.“

Kaj se na ni podíval. Byla tak krásná! Moudřejší a půvabnější tvář si neuměl představit. Teď mu už nepřipadala ledová jako tenkrát, když seděla za oknem a kývala na něj. V jeho očích byla dokonalá a on neměl vůbec strach. Vyprávěl jí, že umí počítat zpaměti, a to i se zlomky, že ví, kolik má země čtverečních mil a kolik obyvatel, a ona se pořád usmívala. Tu mu připadalo, že to, co ví, přece jen není dost, a podíval se vzhůru do širého nebe. A ona s ním vylétla vysoko nahoru na černý mrak. Bouře skučela a hučela, jako by zpívala staré písně. Letěli nad lesy a nad jezery, nad mořem i nad celými zeměmi. Pod nimi hvízdal studený vítr, vyli vlci a jiskřil sníh, nad nimi létaly černé křičící vrány, ale vysoko nahoře svítil velký a jasný měsíc. Na ten se Kaj díval po celou dlouhou, dlouhou zimní noc. Ve dne spal u nohou Sněhové královny.

Povídka třetí: Květinová zahrada u ženy, která uměla čarovat

Ale jak se vedlo malé Gerdě, když se Kaj nevrátil? Kde zůstal? Nikdo to nevěděl a nikdo nedokázal poradit. Chlapci vyprávěli jenom to, že ho viděli, jak si přivazuje sáňky k jiným, velkým saním, a ty saně že pak zajely do ulice a vyjely z městské brány ven. Nikdo nevěděl, kde je. Teklo tehdy mnoho slz a malá Gerda plakala ze všech nejvíc a nejdéle. Pak řekli, že je mrtvý, že se utopil v řece, která tekla nedaleko školy. Byly to opravdu dlouhé a temné zimní dny.

Pak ale přišlo jaro a s ním teplejší slunce.

„Kaj je mrtvý a je pryč,“ řekla malá Gerda.

„Tomu nevěřím,“ odpovědělo slunce.

„Je mrtvý a je pryč,“ řekla vlaštovkám.

„Tomu nevěříme,“ odpověděly ony. A nakonec tomu nevěřila ani malá Gerda.

„Obuju si nové červené střevíčky,“ řekla jednou ráno, „ty, které Kaj nikdy neviděl, a půjdu dolů k řece a zeptám se jí na něj.“

Bylo ještě hodně časně ráno. Políbila starou babičku, která ještě spala, obula si červené střevíčky a šla docela sama z městské brány k řece.

„Je pravda, že jsi mi vzala mého malého kamaráda? Dám ti své červené střevíčky, jestli mi ho vrátíš.“

A zdálo se jí, že vlny na ni podivně kývají. Vzala tedy své červené střevíčky, které měla ze všeho nejraději, a hodila je oba do řeky. Jenže spadly těsně u břehu a vlnky jí je zase vynesly na souš. Bylo to, jako by řeka nechtěla to nejmilejší, co Gerda měla, protože jí nevzala malého Kaje. Gerda si však myslela, že střevíčky nehodila dost daleko, a tak vlezla do loďky, která ležela v rákosí. Došla až na její konec a odtud hodila střevíčky do vody. Loďka ale nebyla přivázaná a tím, jak se v ní Gerda pohnula, sklouzla od břehu. Gerda si toho hned všimla a spěchala ven, jenže než se dostala zpátky, byla loďka už na loket od břehu a teď plula pryč čím dál rychleji.

Malá Gerda se hrozně polekala a dala se do pláče. Neslyšel ji nikdo kromě vrabců, a ti ji na břeh odnést nedokázali. Letěli však podél břehu a zpívali, jako by ji chtěli utěšit: „Tady jsme! Tady jsme!“ Loďku zatím unášel proud dál a dál. Malá Gerda seděla docela tiše, na nohou měla jenom punčochy. Její červené střevíčky pluly za ní, ale loďku dohonit nedokázaly, ta plula rychleji.

Na obou březích bylo krásně. Rostly tam nádherné květiny, stály tam staré stromy a po stráních se pásly ovce a krávy, ale ani človíčka nebylo nikde vidět.

„Možná mě řeka nese k malému Kajovi,“ pomyslela si Gerda, a hned jí bylo veseleji. Postavila se a dlouhé hodiny se dívala na zelené krásné břehy. Pak připlula k veliké třešňové zahradě a v ní stál domek s podivnými červenými a modrými okny. Měl doškovou střechu a venku před ním stáli dva dřevění vojáci, kteří té, jež plula kolem, vzdali čest.

Gerda na ně zavolala, myslela si totiž, že jsou živí a že jí odpovědí. Neodpověděli jí ovšem. Připlula k nim docela blízko, řeka hnala loďku rovnou ke břehu.

Gerda zavolala ještě hlasitěji, a tu vyšla z domku prastará žena, která se opírala o berli. Měla na hlavě velký slaměný klobouk a ten byl pomalovaný těmi nejkrásnějšími květinami.

„Ty ubohé dítě!“ řekla stará žena. „Jak ses jen dostala na tu velkou dravou řeku a nechala se odnést daleko do světa?“ Pak vstoupila do vody, zachytila berlí loďku, přitáhla ji ke břehu a malou Gerdu z ní zvedla.

Gerda byla ráda, že stojí zase na suchu, i když se té cizí staré ženy trochu bála.

„Pojď a vypravuj mi, kdo jsi a jak ses sem dostala,“ řekla žena.

A Gerda jí vypověděla všechno. Stařena vrtěla hlavou a říkala: „Hm! Hm!“ A když jí Gerda pověděla úplně všechno a zeptala se, jestli neviděla malého Kaje, řekla žena, že tudy nešel, ale že určitě ještě přijde. Ať prý není smutná, ať raději ochutná její třešně a podívá se na její květiny, které jsou hezčí než kterákoli obrázková kniha a každá z nich umí vyprávět povídku. Pak vzala Gerdu za ruku, zavedla ji do domku a zamkla za nimi dveře.

Okna byla vysoko a tabulky byly červené, modré a žluté. Denní světlo sem padalo všemi barvami tak podivně. Na stole ležely ty nejkrásnější třešně a Gerda jich snědla, kolik jen chtěla, protože jí to bylo dovoleno. Zatímco jedla, česala jí stará žena vlasy zlatým hřebenem. Vlasy se kadeřily a nádherně žlutě zářily kolem malé přívětivé tvářičky, která byla tak kulatá a vypadala jako růže.

„Po takové milé holčičce jsem už dávno toužila,“ řekla stařena. „Uvidíš, jak nám spolu bude dobře.“ A jak Gerdě česala vlasy, tak Gerda čím dál víc zapomínala na svého druha Kaje. Stará žena totiž uměla čarovat, ale zlá čarodějnice nebyla. Čarovala jen trochu, pro své potěšení, a malou Gerdu si chtěla nechat. Proto vyšla do zahrady, napřáhla berli ke všem růžovým keřům, a ať kvetly sebekrásněji, všechny se propadly do černé země a nikdo by nepoznal, kde stály. Stařena se totiž bála, že kdyby Gerda ty růže uviděla, vzpomněla by si na ty svoje doma, pak by si vzpomněla i na malého Kaje a utekla by.

Pak Gerdu vyvedla ven do květinové zahrady. To byla vůně a to byla nádhera! Kvetly tu všechny květiny, jaké si člověk dokáže představit, a ze všech ročních dob najednou, v tom nejkrásnějším květu. Žádná obrázková kniha nemohla být pestřejší a hezčí. Gerda samou radostí vyskakovala vysoko do vzduchu a hrála si tak dlouho, dokud slunce nezapadlo za vysoké třešňové stromy. Pak dostala krásnou postel s červenými hedvábnými polštáři, které byly nacpané fialkami, a spala a snila tak nádherně, jako královna o svatebním dni.

Druhý den si zase mohla hrát s květinami v teplém slunci, a tak uplynulo mnoho dní. Gerda znala každou květinu, ale ať jich bylo sebevíc, pořád jí připadalo, že jedna chybí, jenom nevěděla která. Až jednoho dne seděla a prohlížela si slaměný klobouk staré ženy s malovanými květinami, a ta nejkrásnější z nich byla právě růže. Stařena ji zapomněla z klobouku setřít, když ostatní zaklela do země. Tak to ovšem dopadá, když člověk nemá myšlenky pohromadě.

„Cože! Copak tady nejsou žádné růže?“ řekla Gerda a rozběhla se mezi záhony. Hledala a hledala mezi záhony, ale žádnou růži tam nenašla. Pak si sedla a rozplakala se, jenže její slzy dopadly zrovna na místo, kde se propadl jeden růžový keř. A jak teplé slzy svlažily zem, keř se naráz vzepjal vzhůru, kvetoucí zrovna tak, jako když se propadal. Gerda ten keř objala, líbala jeho růže a vzpomněla si na ty nádherné růže doma a spolu s nimi i na malého Kaje.

„Ach, jak jsem se zdržela!“ řekla holčička. „Vždyť jsem měla hledat malého Kaje! Nevíte, kde je?“ zeptala se růží. „Myslíte, že je mrtvý?“

„Mrtvý není,“ odpověděly růže. „Byly jsme přece v zemi, tam jsou všichni mrtví, a Kaj tam nebyl.“

„Děkuju vám,“ řekla malá Gerda a šla k ostatním květinám, dívala se jim do kalichů a ptala se: „Nevíte, kde je malý Kaj?“

Ale každá květina stála na slunci a snila si svou vlastní pohádku nebo povídku. Gerda jich vyslechla mnoho a mnoho, jenže žádná nevěděla o Kajovi nic.

A co říkala ohnivá lilie?

„Slyšíš ten buben? Bum! Bum! Jsou to jen dva tóny, pořád jenom bum, bum. Poslouchej smuteční zpěv žen, poslouchej volání kněží. V dlouhém červeném plášti stojí na hranici hinduistická žena, plameny šlehají kolem ní i kolem jejího mrtvého muže. Ale ona myslí na živého, na toho, kdo stojí tam v kruhu, na toho, jehož oči hoří žhavěji než plameny, na toho, jehož oheň v očích se dotýká jejího srdce silněji než plameny, které brzy spálí její tělo na popel. Může plamen srdce uhasnout v plameni hranice?“

„Tomu já vůbec nerozumím,“ řekla malá Gerda.

„To je celá moje pohádka,“ řekla ohnivá lilie.

Co říká svlačec?

„Nad úzkou pěšinou se tyčí starý rytířský hrad. Hustý břečťan se pne po zvětralých červených zdech, list vedle listu, až k pavlači, a tam stojí krásná dívka. Naklání se přes zábradlí a vyhlíží do cesty. Žádná růže nevisí na větvi svěžejší než ona, žádný jabloňový květ, když ho vítr odnese ze stromu, se nevznáší lehčeji než ona. Jak šustí ten nádherný hedvábný šat! Copak ještě nejde?“

„Myslíš Kaje?“ zeptala se malá Gerda.

„Já mluvím jen o své pohádce, o svém snu,“ odpověděl svlačec.

Co říká malá sněženka?

„Mezi stromy visí na provazech dlouhé prkno, to je houpačka. Sedí na ní dvě roztomilá děvčátka, šaty mají bílé jako sníh a z klobouků jim vlají dlouhé zelené hedvábné stuhy. Jejich bratr, který je větší než ony, stojí na houpačce a jednou rukou se drží provazu, protože v druhé má misku a hliněnou fajfku a fouká bubliny. Houpačka letí a bubliny stoupají s ní v krásných proměnlivých barvách. Poslední ještě visí na konci fajfky a kolébá se ve větru. Houpačka letí. Malý černý pes, lehký jako ty bubliny, se zvedne na zadní a chce do houpačky taky. Houpačka letí, pes spadne, štěká a zlobí se. Škádlí ho a bubliny praskají. Houpající se prkno a praskající pěnový obrázek, to je moje písnička.“

„Možná je hezké, co vyprávíš, ale říkáš to tak smutně a o malém Kajovi se vůbec nezmiňuješ.“

Co říkají hyacinty?

„Byly tři krásné sestry, průzračné a jemné. Jedna měla šaty červené, druhá modré a třetí bílé. Ruku v ruce tančily u tichého jezera v jasném měsíčním světle. Nebyly to víly, byly to lidské děti. Vzduch tam tak sladce voněl a dívky zmizely v lese. Vůně zesílila, a pak se z houštiny snesly přes jezero tři rakve a v nich ležely ty krásné dívky. Svatojánské mušky kolem nich poletovaly a svítily jako malá vznášející se světýlka. Spí ty tančící dívky, nebo jsou mrtvé? Vůně květin říká, že jsou mrtvé. Večerní zvon zvoní nad mrtvými.“

„Je mi z tebe úplně smutno,“ řekla malá Gerda. „Voníš tak silně, že musím myslet na ty mrtvé dívky. Ach, copak je malý Kaj opravdu mrtvý? Růže byly dole v zemi a říkají, že ne.“

„Cink, cink!“ zvonily zvonky hyacintů. „My nezvoníme malému Kajovi, my ho neznáme. Zpíváme jen svou písničku, tu jedinou, kterou umíme.“

A Gerda šla k pampelišce, která vykukovala z lesklých zelených listů.

„Ty jsi malé jasné sluníčko,“ řekla Gerda. „Pověz mi, nevíš, kde bych našla svého kamaráda?“

Pampeliška krásně zářila a znovu se na Gerdu podívala. Jakou písničku uměla asi zazpívat? Ani ta nebyla o Kajovi.

„Na malý dvorek svítilo prvního jarního dne milé Boží slunce tak hřejivě. Paprsky sklouzávaly po bílé zdi sousedního domu a hned vedle rostla první žlutá květina a zlatě zářila v teplých paprscích. Stará babička seděla venku na své židli a její vnučka, chudá krásná služebná, se vracela z krátké návštěvy. Políbila babičku, a v tom požehnaném polibku bylo zlato, srdečné zlato. Zlato v ústech, zlato v srdci, zlato v ranní hodině! Hleď, to je moje malá povídka,“ řekla pampeliška.

„Moje ubohá stará babička!“ povzdechla si Gerda. „Určitě se jí po mně stýská a trápí se pro mě zrovna tak, jako se trápila pro malého Kaje. Ale já se brzy vrátím domů a přivedu Kaje s sebou. Nemá cenu ptát se květin, ty znají jen svou vlastní písničku a nic mi neporadí.“ A pak si podkasala sukýnku, aby mohla běžet rychleji, jenže narcis ji šlehl přes nohu, když ho přeskakovala. Zastavila se, prohlédla si tu dlouhou žlutou květinu a zeptala se: „Ty snad něco víš?“ A sklonila se k narcisu docela nízko. A co říkal on?

„Vidím sám sebe! Vidím sám sebe!“ řekl narcis. „Ó, ó, jak voním! Nahoře v malém pokojíku ve výklenku stojí napůl oblečená malá tanečnice. Stojí hned na jedné noze, hned na obou, celý svět má pod nohama, a přitom je to samý klam. Leje vodu z konvičky na kus látky, který drží, je to šněrovačka. Čistota je krásná věc. Bílé šaty visí na háčku, ty jsou taky vyprané v konvičce a usušené na střeše. Obleče si je a uváže si kolem krku šafránově žlutý šátek, a šaty vypadají ještě bělejší. Nožku nataženou! Podívej, jak se pyšní na jediném stonku! Vidím sám sebe! Vidím sám sebe!“

„O to se vůbec nestarám!“ řekla Gerda. „To mi nemusíš vyprávět.“ A pak běžela až na konec zahrady.

Dvířka byla zavřená, ale Gerda stiskla zrezivělou kliku, ta se ulomila, dvířka se otevřela a malá Gerda vyběhla bosa do širého světa. Třikrát se ohlédla, ale nikdo ji nepronásledoval. Nakonec už nemohla běžet dál a sedla si na velký kámen. Když se rozhlédla, bylo po létě. Byl pozdní podzim. V té krásné zahradě to nebylo vůbec poznat, tam bylo pořád slunce a květiny všech ročních dob.

„Bože, jak jsem se zdržela!“ řekla malá Gerda. „Vždyť už je podzim! To si nesmím odpočinout!“ A vstala, aby šla zase dál.

Ach, jak měla nožky odřené a unavené! Všude kolem bylo chladno a nevlídno. Dlouhé vrbové listy byly docela žluté a rosa z nich kapala jako voda. List padal za listem, jenom trnka ještě nesla plody, ale ty byly trpké a stahovaly ústa. Ach, jak bylo v širém světě šedivo a těžko!

Povídka čtvrtá: Princ a princezna

Gerda si musela znovu odpočinout. A tu na sněhu, přímo naproti místu, kde seděla, poskakovala velká vrána. Už dlouho tam seděla, dívala se na ni a kývala hlavou, a teď řekla: „Krá! Krá! Do-brý den! Do-brý den!“ Líp to nedokázala vyslovit, ale s holčičkou to myslela dobře a ptala se, kam jde tak sama do širého světa. Tomu slovu sama Gerda velmi dobře rozuměla a dobře cítila, kolik je v něm obsaženo. Vypověděla tedy vráně celý svůj život i celý svůj osud a nakonec se zeptala, jestli Kaje neviděla.

Vrána zvolna a rozvážně pokývala hlavou a řekla: „To by mohlo být! To by mohlo být!“

„Cože? Ty myslíš?“ vykřikla holčička a málem vránu udusila, jak ji líbala.

„Rozumně, rozumně!“ řekla vrána. „Myslím, že vím. Myslím, že by to mohl být malý Kaj. Ale teď na tebe určitě zapomněl kvůli princezně.“

„On bydlí u princezny?“ zeptala se Gerda.

„Ano, poslouchej,“ řekla vrána. „Jenže mně dělá takovou potíž mluvit tvou řečí. Rozumíš vraní řeči? Pak bych to vypravovala líp.“

„Ne, tu jsem se nenaučila,“ řekla Gerda, „ale babička jí rozuměla a taky uměla mluvit. Kdybych se ji byla naučila!“

„To nevadí,“ řekla vrána. „Budu vyprávět, jak umím, ale půjde to špatně.“ A pak vyprávěla všechno, co věděla.

„V království, ve kterém teď sedíme, bydlí princezna, a ta je nesmírně chytrá. Přečetla už všechny noviny na světě a zase je zapomněla, tak je chytrá. Nedávno seděla na trůně, a to prý není taková zábava, jak se říká, a začala si zpívat písničku, a ta zněla: ‚Copak bych se neměla vdát?‘ Podívejme se, na tom něco je, řekla si. A tak se chtěla vdát, jenže chtěla muže, který dokáže odpovědět, když se s ním člověk baví, ne takového, který jen stojí a tváří se vznešeně, protože to je nuda. Svolala tedy všechny dvorní dámy, a když ty uslyšely, co chce, měly z toho velkou radost. ‚To se mi líbí,‘ říkaly, ‚přesně na to jsem taky nedávno myslela!‘ Můžeš mi věřit, že každé slovo, které říkám, je pravda,“ dodala vrána. „Mám tam v zámku krotkou milou, ta se po něm volně prochází, a ta mi všechno vypověděla.“

Ta milá byla samozřejmě taky vrána. Vrána si totiž hledá vránu a vrána zůstane vždycky vránou.

„Noviny hned vyšly s obrubou ze srdíček a s princezniným monogramem. Stálo v nich, že každý mladý muž, který hezky vypadá, smí přijít na zámek a mluvit s princeznou, a toho, kdo bude mluvit tak, aby bylo slyšet, že je tam jako doma, a kdo bude mluvit nejlíp, toho si princezna vezme za muže. Ano, ano,“ říkala vrána, „můžeš mi to věřit, je to tak jistě pravda, jako že tady sedím. Mladí muži se jen hrnuli, byla to tlačenice a běhání, ale ani první, ani druhý den se to nikomu nepovedlo. Všichni uměli krásně mluvit, dokud byli na ulici, ale jakmile vešli do zámecké brány a uviděli gardisty ve stříbře a nahoře na schodech lokaje ve zlatě a veliké osvětlené sály, byli z toho celí popletení. A když stáli přímo před trůnem, kde seděla princezna, nedokázali říct nic než poslední slovo, které řekla ona. A to si zrovna poslechnout znovu nechtěla. Bylo to, jako by tam uvnitř na všechny padly mrákoty a oni usnuli, dokud zase nevyšli na ulici. Teprve tam zase uměli mluvit. Od městské brány až k zámku stála celá řada. Sama jsem tam byla a viděla to,“ řekla vrána. „Dostali hlad a žízeň, ale na zámku jim nedali ani sklenici vody. Ti nejchytřejší si sice vzali chleba s máslem, jenže se se sousedem nerozdělili. Mysleli si: Ať klidně vypadá hladově, princezna si ho nevezme.“

„Ale Kaj, malý Kaj!“ ptala se Gerda. „Kdy přišel? Byl mezi nimi?“

„Počkej, počkej! Zrovna jsme u něho. Bylo to třetího dne. Přišel malý človíček, bez koně a bez vozu, a vesele si to mašíroval rovnou k zámku. Oči mu zářily jako tobě, měl krásné dlouhé vlasy, ale šaty chudé.“

„To byl Kaj!“ jásala Gerda. „Ó, tak jsem ho našla!“ a zatleskala rukama.

„Měl na zádech takový malý ranec,“ řekla vrána.

„Ne, to byly určitě jeho sáňky,“ řekla Gerda, „vždyť odešel se sáňkami!“

„To je docela dobře možné,“ řekla vrána, „nedívala jsem se tak zblízka. Ale to vím od své krotké milé, že když prošel zámeckou branou a uviděl tělesnou stráž ve stříbře a nahoře na schodech lokaje ve zlatě, nebyl ani trochu na rozpacích. Pokývl jim a řekl: ‚To musí být nuda, stát tady na schodech. Já půjdu radši dovnitř.‘ Sály zářily světly, tajní radové a excelence chodili bosí a nosili zlaté nádoby, člověku z toho mohlo být až slavnostně. Boty mu vrzaly hrozně nahlas, ale on se přesto nebál.“

„To je docela jistě Kaj!“ řekla Gerda. „Vím, že měl nové boty, slyšela jsem je vrzat u babičky ve světnici!“

„No jistě že vrzaly!“ řekla vrána. „A vesele si to namířil rovnou k princezně, která seděla na veliké perle velké jako kolovrat. A všechny dvorní dámy se svými služkami a se služkami svých služek a všichni kavalíři se svými sluhy a se sluhy svých sluhů, kteří měli zase svého mládence, stáli kolem dokola. A čím blíž ke dveřím kdo stál, tím pyšněji vypadal. Na mládence sluhova sluhy, který chodí věčně v pantoflích, se člověk skoro neodváží ani podívat, tak pyšně stojí ve dveřích!“

„To muselo být hrozné!“ řekla malá Gerda. „A Kaj přece princeznu dostal?“

„Kdybych nebyla vrána, byla bych si ji vzala sama, i když jsem zasnoubená. Prý mluvil zrovna tak dobře, jako mluvím já, když mluvím vraní řečí. To mám od své krotké milé. Byl veselý a milý a nepřišel se ucházet o ruku, přišel jen proto, aby si poslechl princezninu moudrost. A ta se mu líbila a on se zase líbil jí.“

„Ano, určitě! To byl Kaj!“ řekla Gerda. „Byl tak chytrý, uměl počítat zpaměti se zlomky! Ó, nezavedla bys mě na zámek?“

„To se snadno řekne,“ odpověděla vrána. „Ale jak to uděláme? Promluvím o tom se svou krotkou milou, ta nám poradí. Musím ti totiž říct, že takové malé děvčátko, jako jsi ty, tam dovnitř nikdy nepustí.“

„Mě pustí!“ řekla Gerda. „Až Kaj uslyší, že jsem tady, hned vyjde ven a odvede si mě!“

„Počkej na mě tamhle u mříže,“ řekla vrána, zakývala hlavou a odletěla.

Vrátila se, až když byl pozdní večer. „Krá! Krá!“ řekla. „Mám tě od ní mnohokrát pozdravovat, a tady ti posílá kousek chleba. Vzala ho v kuchyni, tam je chleba dost, a ty máš určitě hlad. Do zámku se dostat nemůžeš, jsi přece bosa, gardisté ve stříbře a lokajové ve zlatě by to nedovolili. Ale neplač, však se tam dostaneš. Moje milá zná úzké zadní schody, které vedou do ložnice, a ví, jak se dostat ke klíči.“

Šly spolu do zahrady, do velké aleje, kde padal list za listem. A když v zámku zhasla jedno po druhém všechna světla, zavedla vrána malou Gerdu k zadním dvířkám, která byla jen přivřená.

Ó, jak malé Gerdě bušilo srdce! Bylo v něm tolik úzkosti a tolik touhy najednou. Bylo jí, jako by chtěla udělat něco zlého, a přitom chtěla jen vědět, jestli je to malý Kaj. Ano, musí to přece být on. Tak živě si vybavovala jeho chytré oči, jeho dlouhé vlasy. Viděla, jak se usmíval tenkrát, když seděli doma pod růžemi. Určitě bude mít radost, až ji uvidí, až uslyší, jakou dlouhou cestu kvůli němu ušla, až se dozví, jak byli všichni doma zarmoucení, když se nevrátil. Ó, to byl v ní strach a to byla v ní radost!

Teď už byly na schodech. Na skříni tam hořela malá lampa a uprostřed podlahy stála krotká vrána, otáčela hlavou na všechny strany a prohlížela si Gerdu, která se uklonila, jak ji to naučila babička.

„Moje snoubenka mi o vás vyprávěla mnoho hezkého, mé malé slečno,“ řekla krotká vrána. „Váš životopis, jak se tomu říká, je také velmi dojemný. Vezmete si lampu? Já půjdu napřed. Půjdeme rovnou, tady nikoho nepotkáme.“

„Mně připadá, jako by za námi někdo šel,“ řekla Gerda. A kolem ní to zasvištělo, jako by po zdi běžely stíny: koně s vlajícími hřívami a tenkýma nohama, myslivečtí mládenci, páni a dámy na koních.

„To jsou jenom sny,“ řekla krotká vrána. „Přijíždějí pro myšlenky panstva a berou je na lov. To je jen dobře, aspoň si je můžete líp prohlédnout v posteli. Ale doufám, že až dosáhnete cti a hodností, ukážete vděčné srdce.“

„To se přece rozumí samo sebou!“ řekla vrána z lesa.

Teď vešly do prvního sálu. Byl z růžového atlasu a po stěnách se pnuly umělé květiny. Tady kolem nich už svištěly sny, ale letěly tak rychle, že Gerda vznešené panstvo ani nezahlédla. Jeden sál byl krásnější než druhý a člověku z toho šla hlava kolem. A pak už byly v ložnici. Strop tady vypadal jako veliká palma s listy ze vzácného skla a uprostřed podlahy visely na silném zlatém stonku dvě postele a každá z nich vypadala jako lilie. Jedna byla bílá a v té ležela princezna, druhá byla červená a v té měla Gerda hledat malého Kaje. Odhrnula jeden z těch červených listů stranou a uviděla pod ním opálenou hnědou šíji. Ó, to byl Kaj! Nahlas zavolala jeho jméno, přidržela u něj lampu, sny na koních vlétly zase do pokoje, on se probudil, otočil hlavu a nebyl to malý Kaj.

Princ se mu podobal jenom tou šíjí, jinak to byl někdo docela cizí, i když mladý a hezký. Z bílého lilijového listu vykoukla princezna a ptala se, kdo to tam je. A tu se malá Gerda rozplakala a vypověděla celý svůj příběh i všechno, co pro ni vrány udělaly.

„Ty ubohé dítě!“ řekli princ a princezna. Vrány pochválili a řekli, že se na ně nezlobí, ale ať to už nedělají. Přesto dostanou odměnu.

„Chcete létat na svobodě?“ zeptala se princezna. „Nebo chcete stálé místo dvorních vran se vším, co spadne v kuchyni?“

A obě vrány se uklonily a prosily o to stálé místo. Myslely totiž na stáří, nebo, jak tomu samy říkaly, na to, že je dobré mít něco na staré kolena.

Princ vstal ze své postele a nechal v ní Gerdu spát, víc pro ni udělat nemohl. Ona sepjala ruce a myslela si: Jak jsou lidé a zvířata hodní! Pak zavřela oči a tiše usnula. Všechny sny přiletěly zpátky dovnitř, vypadaly jako Boží andělé a táhly malé sáňky, na kterých seděl Kaj a kýval na ni. Ale bylo to jenom ve snu, a tak to bylo zase pryč, jakmile se probudila.

Druhý den ji od hlavy k patě oblékli do hedvábí a sametu. Nabídli jí, aby zůstala na zámku a měla se dobře, ale ona prosila jenom o malý vozík s koníkem a o pár botiček. Chtěla se zase vydat do širého světa a hledat Kaje.

Dostala botičky i rukávník a oblékli ji do krásných šatů, a když chtěla vyjet, stál přede dveřmi nový kočár z ryzího zlata. Znak prince a princezny na něm zářil jako hvězda, kočí, sluhové i předjezdci (byli tam totiž i předjezdci) seděli na koních se zlatými korunami na hlavě. Princ a princezna jí sami pomohli do vozu a popřáli jí mnoho štěstí. Lesní vrána, která už byla vdaná, ji doprovázela první tři míle. Seděla vedle ní, protože nesnesla jízdu pozadu. Druhá vrána stála ve dveřích a mávala křídly. Nejela s nimi, protože ji od té doby, co dostala stálé místo a příliš mnoho jídla, bolela hlava. Uvnitř byl kočár vyložený cukrovými preclíky a v sedadle bylo ovoce a perníčky.

„Sbohem! Sbohem!“ volali princ a princezna, a malá Gerda plakala a vrána plakala. Tak to šlo první tři míle. Pak se rozloučila i vrána, a to bylo nejtěžší loučení. Vylétla na strom a mávala černými křídly tak dlouho, dokud kočár, který zářil jako jasné slunce, viděla.

Povídka pátá: Malá loupežnice

Jeli tmavým lesem, ale kočár svítil jako pochodeň. Loupežníky to bodalo do očí a nemohli to snést.

„To je zlato! To je zlato!“ volali, vyřítili se ven, chytili koně, pobili malé předjezdce, kočího i sluhy a malou Gerdu vytáhli z vozu.

„Je tlustá, je hezoučká, krmili ji ořechovými jádry!“ řekla stará loupežnice, která měla dlouhé zježené vousy a obočí, které jí padalo přes oči.

„Je jako malé tučné jehňátko. Ta bude chutnat!“ A vytáhla svůj lesklý nůž, který se blýskal, až z toho šla hrůza.

„Au!“ vykřikla v tu chvíli, protože ji do ucha kousla vlastní dcera, která jí visela na zádech a byla divoká a nezvedená, až to byla radost. „Ty ošklivé škvrně!“ řekla matka a na zabíjení Gerdy jí nezbyl čas.

„Bude si se mnou hrát!“ řekla malá loupežnice. „Dá mi svůj rukávník a své hezké šaty a bude spát se mnou v posteli!“ A kousla znovu, až stará loupežnice vyskočila a otočila se dokola. Všichni loupežníci se smáli a říkali: „Koukejte, jak tancuje se svým telátkem!“

„Chci do kočáru!“ řekla malá loupežnice. Musela a chtěla mít svou vůli, protože byla úplně rozmazlená a velmi tvrdohlavá. Sedly si tedy s Gerdou dovnitř a jely přes pařezy a přes kameny hloub a hloub do lesa. Malá loupežnice byla stejně velká jako Gerda, ale silnější, měla širší ramena a tmavou pleť. Oči měla černé a dívaly se skoro smutně. Vzala malou Gerdu kolem pasu a řekla: „Nezabijí tě, dokud se na tebe nerozzlobím. Ty jsi asi princezna, viď?“

„Nejsem,“ řekla Gerda a vyprávěla jí všechno, co zažila a jak strašně má malého Kaje ráda.

Malá loupežnice se na ni docela vážně podívala, trochu pokývala hlavou a řekla: „Nezabijí tě, ani kdybych se na tebe rozzlobila. To bych tě zabila radši sama!“ Pak Gerdě utřela oči a strčila obě ruce do toho krásného rukávníku, který byl měkký a teplý.

A tu kočár zastavil. Byly uprostřed nádvoří jakéhosi loupežnického hradu. Ten byl odshora až dolů rozpukaný, z otevřených děr vylétali havrani a vrány. Veliké dogy, z nichž každá vypadala, že by dokázala spolknout člověka, vyskakovaly vysoko do vzduchu. Ale neštěkaly, protože to měly zakázáno.

Ve velkém starém začouzeném sále hořel uprostřed kamenné podlahy jasný oheň. Kouř táhl pod stropem a musel si sám hledat cestu ven. Ve velkém kotli, jaký se používá na vaření piva, se vařila polévka a na rožních se opékali zajíci a králíci.

„Dnes v noci budeš spát se mnou a se všemi mými zvířátky,“ řekla loupežnice. Dostaly najíst a napít a pak šly do kouta, kde ležela sláma a koberce. Nahoře nad nimi sedělo na latích a na bidlech víc než sto holubů. Vypadali, jako by spali, ale trochu se otočili, když obě holčičky přišly.

„Ti všichni patří mně!“ řekla malá loupežnice, rychle popadla jednoho z nejbližších, chytila ho za nohy a zatřásla jím, až zamával křídly. „Polib ho!“ vykřikla a plácla jí s ním do obličeje. „Tamhle sedí ta lesní chamraď,“ pokračovala a ukázala za mříže, které byly zatlučené před dírou nahoře ve zdi. „To jsou lesní darebáci, ti dva. Hned by uletěli, kdyby nebyli pořádně zavření. A tady stojí můj starý miláček, Bé!“ A vytáhla za paroh soba, který měl na krku lesklý měděný kroužek a byl uvázaný. „Toho musíme držet zkrátka, jinak by nám utekl. Každý večer ho lechtám ostrým nožem na krku, toho se hrozně bojí!“ A holčička vytáhla ze škvíry ve zdi dlouhý nůž a přejela jím sobovi po krku. Chudák zvíře vyhazovalo nohama, malá loupežnice se tomu smála a pak Gerdu odtáhla s sebou do postele.

„Ty si necháš ten nůž, i když spíš?“ zeptala se Gerda a trochu bázlivě se po něm podívala.

„Já spím vždycky s nožem!“ řekla malá loupežnice. „Člověk nikdy neví, co se může stát. Ale vypravuj mi zase to, cos mi předtím vypravovala o malém Kajovi, a proč ses vydala do širého světa.“ A Gerda vyprávěla znovu od začátku. Lesní holubi nahoře v kleci vrkali a ostatní holubi spali. Malá loupežnice dala Gerdě ruku kolem krku, v druhé držela nůž a spala, až to bylo slyšet. Ale Gerda nemohla oči zavřít vůbec. Nevěděla, jestli bude ještě žít, nebo jestli má umřít. Loupežníci seděli kolem ohně, zpívali a pili a stará loupežnice dělala kotrmelce. Bylo to pro tu holčičku hrozné podívání.

Tu řekli lesní holubi: „Vrkú! Vrkú! My jsme malého Kaje viděli. Bílá slepice nesla jeho sáňky a on seděl ve voze Sněhové královny, který letěl těsně nad lesem, když jsme leželi v hnízdě. Sněhová královna foukla na nás, na holoubata, a všichni kromě nás dvou zemřeli. Vrkú! Vrkú!“

„Co to tam nahoře říkáte?“ zvolala Gerda. „Kam jela Sněhová královna? Víte o tom něco?“

„Nejspíš jela do Laponska, tam je pořád sníh a led. Zeptej se soba, který stojí uvázaný na provaze.“

„Tam je led a sníh, tam je nádherně a dobře!“ řekl sob. „Tam se běhá volně po velkých třpytivých údolích! Tam má Sněhová královna svůj letní stan, ale její nejlepší zámek je nahoře u severní točny, na ostrově, kterému se říká Špicberky.“

„Ó Kaji, malý Kaji!“ povzdechla si Gerda.

„Musíš ležet tiše!“ řekla loupežnice. „Nebo ti vrazím nůž do břicha!“

Ráno jí Gerda vypověděla všechno, co lesní holubi říkali, a malá loupežnice se zatvářila vážně, pokývala hlavou a řekla: „To je jedno! To je jedno!“ A zeptala se soba: „Víš, kde je Laponsko?“

„Kdo by to věděl líp než já?“ řeklo zvíře a oči mu v hlavě zajiskřily. „Tam jsem se narodil a vyrostl, tam jsem poskakoval po sněžných pláních!“

„Poslouchej,“ řekla malá loupežnice Gerdě, „vidíš, všichni naši mužští jsou pryč. Jenom matka je tady a ta zůstane, ale k poledni se napije z velké láhve a potom si na chvilku zdřímne. Pak pro tebe něco udělám.“ Vyskočila z postele, objala matku kolem krku, zatahala ji za vousy a řekla: „Ty můj jediný milý kozle, dobré jitro!“ A matka ji cvrnkla do nosu tolikrát, až jí zčervenal a zmodral. A to všechno z čiré lásky.

Když se pak matka napila ze své láhve a usnula, šla malá loupežnice k sobovi a řekla: „Ještě mnohokrát bych tě náramně ráda polechtala ostrým nožem, protože pak jsi k popukání. Ale to je jedno. Rozvážu ti provaz a pomůžu ti ven, abys mohl utíkat do Laponska. Ale musíš pořádně přidat a odnést tuhle holčičku k zámku Sněhové královny, kde je její kamarád. Slyšel jsi přece, co vyprávěla, mluvila dost nahlas a ty jsi poslouchal.“

Sob samou radostí vyskočil vysoko do vzduchu. Malá loupežnice na něj Gerdu vysadila a byla přitom tak prozíravá, že ji pevně přivázala, a dokonce jí dala pod sebe i svůj vlastní malý polštářek.

„Tady máš i své kožešinové boty,“ řekla, „protože bude zima. Ale rukávník si nechám, ten je moc hezký. Přesto ti nesmí být zima. Tady máš velké palčáky po mé matce, sahají ti až k loktům. Strč do nich ruce! Teď máš na rukou zrovna to, co moje ošklivá matka!“

A Gerda z toho plakala radostí.

„Nesnáším, když se šklebíš!“ řekla malá loupežnice. „Teď musíš vypadat pěkně vesele! A tady máš dva chleby a šunku, teď nebudeš mít hlad.“ Obojí přivázali sobovi na hřbet. Malá loupežnice otevřela dveře, nalákala dovnitř všechny velké psy, přeřízla ostrým nožem provaz a řekla sobovi: „Tak běž! A dej na tu holčičku pořádný pozor!“

A Gerda natáhla ruce ve velkých palčácích k malé loupežnici a řekla: „Sbohem!“ A sob se pustil přes pařezy a kameny pryč, velkým lesem, přes bažiny a stepi, jak nejrychleji dovedl. Vlci kolem nich vyli a havrani křičeli. „Prsk! Prsk!“ ozývalo se na nebi. Vypadalo to, jako by nebe sršelo ohněm.

„To jsou moje staré severní záře!“ řekl sob. „Podívej, jak svítí!“ A běžel dál ještě rychleji, ve dne v noci. Chleby došly a šunka taky, a pak byli v Laponsku.

Povídka šestá: Laponka a Finka

Zastavili u malého domku. Byl velmi ubohý, střecha na něm visela skoro až k zemi a dveře byly tak nízké, že se celá rodina musela plazit po břiše, když chtěla ven nebo dovnitř. Doma nebyl nikdo kromě staré Laponky, která u lampy na rybí tuk vařila ryby. Sob jí vyprávěl celý Gerdin příběh, ale nejdřív ten svůj vlastní, protože ten mu připadal mnohem důležitější. Gerda byla zimou tak vysílená, že mluvit nemohla.

„Ach vy ubozí!“ řekla Laponka. „To máte ještě daleko běžet! Musíte přes sto mil do Finska, protože tam bydlí Sněhová královna na venkově a každý večer tam pálí bengálské ohně. Napíšu pár slov na sušenou tresku, papír totiž nemám, a vezmete ji té Fince tam nahoře. Ta vám poradí líp než já.“

A když se Gerda ohřála a najedla a napila, napsala Laponka pár slov na sušenou tresku, poprosila Gerdu, aby na ni dala dobrý pozor, znovu ji přivázala na soba a ten vyrazil. „Prsk! Prsk!“ ozývalo se nahoře ve vzduchu a celou noc hořely nejkrásnější modré severní záře. Pak přijeli do Finska a zaklepali Fince na komín, protože ta neměla ani dveře.

Uvnitř bylo takové horko, že Finka chodila skoro nahá. Byla malá a špinavá a všechno v té světničce měla po ruce. Hned Gerdě rozvázala šaty a stáhla jí palčáky i boty, jinak by jí bylo příliš horko, sobovi položila na hlavu kus ledu a pak přečetla, co bylo napsáno na tresce. Přečetla si to třikrát, potom to uměla nazpaměť a rybu strčila do hrnce s polévkou, protože se přece dala sníst a Finka nikdy nic nevyhodila.

Nejdřív vyprávěl sob svůj příběh a pak příběh malé Gerdy. Finka na ně mžourala svýma chytrýma očima, ale neříkala vůbec nic.

„Ty jsi velmi moudrá,“ řekl sob. „Vím, že dokážeš svázat všechny větry světa jedinou nití. Když námořník jeden uzel rozváže, má dobrý vítr, když rozváže druhý, fouká ostře, a když rozváže třetí a čtvrtý, přižene se bouře, až padají lesy. Nedala bys té holčičce nápoj, aby dostala sílu dvanácti mužů a přemohla Sněhovou královnu?“

„Sílu dvanácti mužů?“ řekla Finka. „Ano, to by opravdu hodně pomohlo!“ Pak šla k posteli, vytáhla velkou svinutou kůži a rozvinula ji. Byla na ní napsaná podivuhodná písmena a Finka četla, až jí po čele stékala voda.

Ale sob za malou Gerdu znovu tolik prosil a Gerda se na Finku dívala tak prosebnýma očima plnýma slz, že Finka začala zase mžourat a odtáhla soba do kouta, kde mu šeptala, zatímco dostával na hlavu čerstvý led:

„Malý Kaj je opravdu u Sněhové královny a všechno je mu tam po chuti a myslí si, že je to nejlepší místo na světě. Ale to je tím, že dostal střípek zrcadla do srdce a zrníčko skla do oka. Ty musí nejdřív ven, jinak z něj už nikdy nebude člověk a Sněhová královna si nad ním udrží moc.“

„A nemůžeš dát malé Gerdě něco, co by jí dalo moc nad tím vším?“

„Větší moc, než jakou už má, jí dát nemůžu. Copak nevidíš, jak je ta její moc veliká? Copak nevidíš, jak jí lidé i zvířata musí sloužit, jak se bosa dostala tak daleko do světa? Svou moc nemůže dostat od nás, ta je v jejím srdci a spočívá v tom, že je to milé nevinné dítě. Jestli se k Sněhové královně nedostane sama a nedostane sklo z malého Kaje ven, nedokážeme jí pomoct. Dvě míle odtud začíná zahrada Sněhové královny. Tam můžeš holčičku donést. Vysaď ji u velkého keře s červenými bobulemi, který stojí ve sněhu. Nezastavuj se nikde na klevety a pospěš si zpátky!“ A pak Finka zvedla malou Gerdu na soba a ten běžel, co mu nohy stačily.

„Ó, nemám boty! Nemám palčáky!“ volala malá Gerda. Poznala to v tom řezavém mrazu. Ale sob se neodvážil zastavit ani na chvilku. Běžel, dokud nedoběhl ke keři s červenými bobulemi. Tam Gerdu složil na zem, políbil ji na ústa a po tvářích mu přitom tekly velké lesklé slzy. A pak běžel, co mu nohy stačily, zase zpátky. Tam stála ubohá Gerda, bez bot, bez rukavic, uprostřed toho hrozného ledového Finska.

Běžela dál kupředu, jak nejrychleji dovedla. A tu přišel celý pluk sněhových vloček. Nepadaly z nebe, které bylo jasné a zářilo severními zářemi. Vločky běžely rovnou po zemi, a čím blíž byly, tím byly větší. Gerda si ještě pamatovala, jak veliké a umělecké vločky vypadaly tenkrát, když se na ně dívala zvětšovacím sklem. Ale tady byly ovšem ještě větší a strašnější. Byly živé, byly to přední hlídky Sněhové královny a měly ty nejpodivnější tvary, jaké si člověk dovede představit. Některé vypadaly jako oškliví velcí dikobrazi, jiné jako uzly svinutých hadů, kteří vystrkovali hlavy, další jako malí tlustí medvědi s naježenou srstí. Všechny byly zářivě bílé, všechny to byly živé sněhové vločky.

Tu se malá Gerda pomodlila otčenáš. Byla taková zima, že viděla svůj vlastní dech, který jí šel z úst jako kouř. Ten dech houstl a houstl a měnil se v malé anděly, a ti rostli a rostli, jakmile se dotkli země. Všichni měli na hlavě přilbice a v rukou kopí a štíty. Bylo jich čím dál víc, a když Gerda otčenáš dokončila, stála kolem ní celá legie. Bodali svými kopími do těch ohavných vloček, až se rozprskly na sto kousků, a malá Gerda šla bezpečně a s veselou myslí dál. Andělé ji hladili po rukou a po nohou, takže cítila míň, jaká je zima, a spěchala k zámku Sněhové královny.

Ale teď se musíme nejdřív podívat, co dělá Kaj. Na malou Gerdu ovšem nemyslel, a už vůbec ho nenapadlo, že stojí venku před zámkem.

Povídka sedmá: O zámku Sněhové královny a co se v něm potom přihodilo

Zdi zámku byly z navátého sněhu a okna a dveře z řezavých větrů. Bylo tam přes sto sálů a všechny byly takové, jak je sníh navál. Ten největší se táhl na mnoho mil daleko. Silná severní záře je všechny osvětlovala, a jak byly veliké a prázdné, jak ledově studené a třpytivé! Nikdy se tu nic neslavilo, nikdy tu nebyl ani malý medvědí bál, ke kterému by bouře hrála a při kterém by lední medvědi chodili po zadních a předváděli své jemné způsoby. Nikdy tu nebyla malá společnost se hrou na plesk a na packu, nikdy malá kávová sešlost slečen bílých lišek. Prázdno, pusto a zima bylo v sálech Sněhové královny. Severní záře plály tak přesně, že se dalo spočítat, kdy jsou nejvýš a kdy nejníž. Uprostřed toho prázdného nekonečného sněhového sálu bylo zamrzlé jezero. Prasklo na tisíc kusů, ale každý kus se podobal druhému tak dokonale, že to bylo hotové umělecké dílo. A uprostřed toho jezera sedávala Sněhová královna, když byla doma. Říkávala pak, že sedí v zrcadle rozumu a že je to jediné a nejlepší zrcadlo na světě.

Malý Kaj byl zimou celý modrý, ba skoro černý, ale nevšiml si toho, protože mu Sněhová královna polibkem odehnala mrazivé zachvění a jeho srdce bylo jako kus ledu. Vláčel sem a tam ostré ploché kusy ledu a skládal je všemi možnými způsoby jeden k druhému, protože z nich chtěl něco sestavit. Bylo to jako když máme malé dřevěné destičky a skládáme z nich obrazce, čemuž se říká čínská hra. Kaj také skládal obrazce, a to ty nejumělejší. Byla to ledová hra rozumu. V jeho očích byly ty obrazce znamenité a nesmírně důležité, a to dělalo to zrníčko skla, které mu vězelo v oku. Skládal celé obrazce, které byly napsanými slovy, ale nikdy se mu nepodařilo složit právě to slovo, které chtěl, slovo Věčnost. Sněhová královna mu řekla: „Jestli tenhle obrazec vymyslíš, budeš svým vlastním pánem a já ti daruju celý svět a k tomu pár nových bruslí.“ Ale on to slovo složit nedokázal.

„Teď poletím pryč do teplých zemí!“ řekla Sněhová královna. „Podívám se do těch černých hrnců!“ Myslela tím ohnivé hory, kterým se říká Etna a Vesuv. „Trochu je pobílím! To k tomu patří, dělá to dobře citronům a hroznům!“ A Sněhová královna odletěla a Kaj seděl sám v tom prázdném ledovém sále širokém mnoho mil, díval se na kusy ledu a přemýšlel tak usilovně, až to v něm praskalo. Seděl strnule a tiše a člověk by si byl myslel, že zmrzl.

A tu se stalo, že malá Gerda vešla velkou branou do zámku. Vládly tam řezavé větry, ale ona se pomodlila otčenáš a větry se utišily, jako by chtěly spát. Vstoupila do velkých prázdných studených sálů, a tam uviděla Kaje. Poznala ho hned, padla mu kolem krku, držela ho pevně a volala: „Kaji! Milý malý Kaji! Konečně jsem tě našla!“

Ale on seděl dál tiše, strnule a chladně. Tu malá Gerda ronila horké slzy a ty padaly na jeho hruď. Vnikly mu až do srdce, roztavily ten kus ledu a strávily i ten střípek zrcadla, který v něm vězel. Podíval se na ni a ona zazpívala:

Růže rozkvétají a vadnou zas,Ježíška spatříme, až přijde čas.

A tu se Kaj rozplakal. Plakal tak, že mu zrníčko skla vyplavalo z oka. Poznal ji a zajásal: „Gerdo! Milá malá Gerdo! Kde jsi byla tak dlouho? A kde jsem byl já?“ A rozhlédl se kolem sebe. „Jaká je tu zima! Jak je tu prázdno a jak daleko!“ A přitiskl se ke Gerdě a ona se přitom smála a plakala radostí. Bylo to tak nádherné, že i kusy ledu kolem nich radostí tancovaly, a když byly unavené a položily se, ležely právě v těch písmenech, o kterých Sněhová královna řekla, že je má vymyslet, a pak bude svým vlastním pánem a ona mu daruje celý svět a pár nových bruslí.

A Gerda mu líbala tváře a ty rozkvetly, líbala mu oči a ty zazářily jako její, líbala mu ruce a nohy a on byl zdravý a čilý. Sněhová královna se klidně mohla vrátit domů, jeho list svobody tam stál napsaný třpytivými kusy ledu.

Vzali se za ruce a vyšli spolu z toho velkého zámku ven. Mluvili spolu o babičce a o růžích nahoře na střeše, a kudy šli, tudy ustaly větry a prodralo se slunce. A když došli ke keři s červenými bobulemi, stál tam sob a čekal. Přivedl s sebou ještě mladou sobici s plným vemenem a ta dala dětem své teplé mléko a políbila je na ústa. Sobi pak odnesli Kaje a Gerdu nejdřív k Fince, kde se v horké světnici ohřáli a dostali radu na cestu domů, a potom k Laponce, která jim ušila nové šaty a spravila své sáně.

Sob a mladá sobice běželi vedle nich a doprovázeli je až k hranicím země. Tam už vyrážela první zeleň. Rozloučili se se soby i s Laponkou. „Sbohem!“ řekli všichni. A první ptáčci začali cvrlikat, les měl zelené pupeny a z něj vyjela na nádherném koni, kterého Gerda znala (býval zapřažený do zlatého kočáru), mladá dívka s jasně červenou čapkou na hlavě a s pistolemi v pouzdrech. Byla to malá loupežnice, které se zprotivilo být doma a která teď chtěla nejdřív na sever a později, kdyby se jí to nelíbilo, do jiné končiny světa. Gerdu poznala hned na první pohled a Gerda poznala ji. To byla radost!

„Ty jsi mi pěkný ptáček, takhle se toulat!“ řekla malému Kajovi. „Ráda bych věděla, jestli si zasloužíš, aby kvůli tobě někdo běžel až na konec světa!“

Ale Gerda ho pohladila po tvářích a ptala se na prince a princeznu.

„Ti odjeli daleko do cizích zemí!“ odpověděla loupežnice.

„A co vrána?“ ptala se Gerda.

„Ta vrána je mrtvá!“ odpověděla. „Krotká milá ovdověla a chodí s kouskem černé vlněné příze kolem nohy. Naříká, až je to k politování, ale je to všechno jen řeči! Ale teď mi vyprávěj, jak se ti vedlo a jak jsi ho ulovila.“

A Gerda s Kajem jí vyprávěli všechno od začátku až do konce.

„Šnyp, šnap, šnůre, půre, baselůre!“ řekla malá loupežnice, vzala je oba za ruce a slíbila, že jestli někdy pojede jejich městem, přijde je nahoru navštívit. A pak odjela do širého světa.

Ale Gerda a Kaj šli ruku v ruce, a kudy šli, tam bylo nádherné jaro s květinami a zelení. Zvonily kostelní zvony a oni poznali vysoké věže, poznali velké město. Bylo to to město, ve kterém bydleli. Vešli do něj a šli ke dveřím u babičky, po schodech nahoru, do té staré světnice, kde všechno stálo na stejném místě jako dřív, a hodiny šly: „Tik! Tak!“ a ručičky se otáčely. Ale když procházeli dveřmi, všimli si, že jsou z nich dospělí lidé. Růže ze střešního okapu kvetly dovnitř otevřeným oknem, stály tam malé dětské židličky, a Kaj a Gerda si sedli každý na tu svou a drželi se za ruce. Na tu studenou prázdnou nádheru u Sněhové královny zapomněli jako na těžký sen. Babička seděla v jasném Božím slunci a četla nahlas z bible: „Nebudete-li jako děti, nevejdete do království nebeského.“

A Kaj a Gerda se podívali jeden druhému do očí a naráz porozuměli té staré písničce:

Růže rozkvétají a vadnou zas,Ježíška spatříme, až přijde čas.

Tak tam seděli oba, dospělí, a přece děti, děti srdcem. A bylo léto, teplé a blahodárné léto.