Sněhová královna

Povídka první: O zrcadle a jeho střepech

Poslouchej, teď začneme! Až se dostaneme na konec této pohádky, budeme vědět víc, než víme teď – neboť byl jednou jeden zlý skřet. A byl to jeden z nejhorších, byl to sám čert. Jednoho dne měl výbornou náladu, protože si vyrobil zrcadlo, které mělo tu vlastnost, že se v něm všechno dobré a krásné takřka ztrácelo, zatímco všechno špatné a ošklivé vystupovalo ještě víc do popředí a bylo ještě horší. Nejkrásnější krajiny v něm vypadaly jako vařený špenát a nejlepší lidé byli k pohledání odporní, nebo stáli na hlavě a bez těla; obličeje byly tak zkřivené, že se nedaly poznat, a měl-li kdo jedinou pihu, hned se mu roztáhla přes celý nos a rty.

To je nesmírně zábavné, říkal si čert. Napadla-li člověka dobrá, zbožná myšlenka, objevil se v zrcadle šklebivý úsměšek, až se čert nad svým výtvorem musel smát. Ti, kdo navštěvovali čertovu školu – neboť on skutečně měl svou školu – roztrušovali všude, že se stal div: teprve teď je vidět, jak svět a lidé skutečně vypadají. Běhali se zrcadlem po světě, a než se rozhlédli, nezbyla jediná země ani jediný člověk, který by v něm nebyl zpotvořen. Nakonec chtěli vyletět až k nebi, aby se vysmáli andělům a samému Pánu Bohu. Čím výš se zrcadlem letěli, tím víc se šklebilo; sotva ho drželi v rukou. Letěli výš a výš, blíž k Bohu a andělům – a tu se zrcadlo ve svém šklebu tak zatřáslo, že jim vyklouzlo z rukou a spadlo na zem, kde se roztříštilo na sto milionů, miliardy a ještě víc kousků. A teprve teď způsobilo mnohem větší neštěstí než dřív, neboť některé střípky byly tak malé jako zrnko písku; ty se roznesly po celém širém světě, a kam se komu zaletěly do oka, tam zůstaly – a takový člověk pak viděl všechno pokřiveně, nebo měl oči jen pro to, co je na věci špatné; každý střípek si totiž ponechal stejnou moc, jakou mělo celé zrcadlo. Někteří lidé dostali dokonce střípek přímo do srdce, a to bylo nejhorší ze všeho – srdce se jim proměnilo v kus ledu. Některé střepy byly tak velké, že se z nich dělaly okenní tabule, ale skrz taková okna se nehodilo dívat se na přátele; jiné kousky se dostaly do brýlí, a bylo zle, nasadil-li si je někdo, aby lépe viděl a soudil spravedlivě. Zlý duch se smál, až mu poskakovalo bříško, a to ho příjemně hřálo. Ale venku ve vzduchu ještě létaly drobné skleněné střípky. Nuže – uslyšíme víc.

Povídka druhá: Chlapec a dívka

Ve velkém městě, kde je tolik lidí a domů, že si každý nemůže dovolit vlastní zahrádku, a proto se lidé musí spokojit s kvítkem v hrnku, žily dvě chudé děti, které měly zahrádku přece jen o něco větší než hrnek s kytkou. Nebyli bratr a sestra, ale měli se rádi, jako by jimi byli. Jejich rodiče bydleli přímo proti sobě, v podkrovních pokojíčcích dvou sousedních domů. Tam, kde se střechy obou domů stýkaly a mezi nimi běžel žlab na vodu, měl každý dům malé okénko; stačilo přeskočit žlab, a hned se dalo od jednoho okna dostat k druhému.

Oba rodiče měli venku velkou dřevěnou truhlu, v níž rostly kuchyňské byliny, a v každé stál i malý keř růží; ty se jim krásně dařily. Jednou rodičům napadlo postavit truhly přes žlab tak, aby sahaly téměř od jednoho okna k druhému, a vypadalo to jako dva kvetoucí valy. Hráškové úponky visely přes okraje truhel a růžové výhonky se táhly dlouhými pruty, obtáčely se kolem oken a klonily se k sobě – bylo to jako slavobrána z listí a květů. Truhly byly vysoko, a děti dobře věděly, že na ně nesmějí, ale často jim bylo dovoleno vylézt jedno k druhému a sedávat na svých stoličkách pod růžemi. Tam si pak hrávaly.

V zimě této radosti bylo konec. Okna často zcela zamrzla, ale děti si zahřály na kamnech měďáky a přitiskly teplý peníz na zamrzlou tabulku – tak vzniklo krásné kulaté kukátko, a za ním se blýskalo mírné, laskavé očko, jedno u jednoho okna, druhé u druhého. To byl chlapeček a dívenka. Chlapec se jmenoval Kaj a dívka Gerda. V létě se k sobě dostali jediným skokem, v zimě musely nejdřív dolů a pak zase nahoru po tolika schodech; venku vířil sníh.

„To se rojí bílé včelky,“ říkávala stará babička.

„A mají také včelí královnu?“ zeptal se jednou chlapec, neboť věděl, že skutečné včely takovou královnu mají.

„Mají,“ odpověděla babička. „Létá tam, kde se sníh nejvíc chumelí. Je největší ze všech a nikdy nezůstane dlouho na zemi, vždycky odletí zpátky do černého mraku. Někdy o půlnoci prolétá ulicemi města a dívá se do oken – a ta pak zamrznou tak divně, že vypadají jako kvítí.“

„To jsme viděli!“ zvolaly obě děti a věděly, že je to pravda.

„Může sněhová královna přijít i sem?“ zeptala se dívenka.

„Jen ať přijde,“ řekl chlapec, „posadím ji na teplé kamna, a hned roztaje.“

Babička ho jen pohladila po vlasech a vyprávěla jiné pohádky.

Toho večera, když byl Kaj doma a už zpola svlečený, vylezl na židli k oknu a díval se malým kukátkem ven. Venku padalo pár sněhových vloček, a jedna z nich, největší, zůstala ležet na okraji jedné truhly s květinami. Vločka rostla a rostla, až se z ní stala celá panna, oděná v nejjemnějším bílém rouchu, které se skládalo z milionů hvězdicových vloček. Byla krásná a jemná, ale celá z ledu, z oslnivého, blyštivého ledu. A přece žila; oči jí zářily jako dvě jasné hvězdy, ale nebylo v nich klidu ani odpočinku. Pokývla směrem k oknu a mávla rukou. Chlapec se vyděsil a skočil ze židle – zdálo se mu, jako by za oknem prolétl veliký pták.

Druhý den byl jasný mráz – a potom přišlo jaro; slunce hřálo, zeleň vyrážela, vlaštovky si stavěly hnízda, okna se otevřela a děti si znovu sedaly do své malé zahrádky vysoko ve žlabu nad všemi podlažími.

Jak nádherně ty léto rozkvetly růže! Dívenka se naučila píseň, v níž se také mluvilo o růžích; při těch slovech myslela na své vlastní, a zpívala ji chlapci, a on zpíval s ní:

Kvetou růže, kvetou krátce, brzy uzříme Jezulátko.

Děti se držely za ruce, líbaly růže, dívaly se do jasného božího slunce a mluvily k němu, jako by tam bylo samo malé Jezulátko. Jaké to byly krásné letní dny! Jak bylo hezké venku u svěžích růžových keřů, které se zdály, že nikdy nepřestanou kvést!

Kaj a Gerda seděli spolu a dívali se do obrázkové knihy se zvířaty a ptáky – právě odbila pátá na velké kostelní hodiny – když Kaj řekl: „Au! Něco mě bodlo u srdce, a teď mi něco vlétlo do oka!“

Dívenka mu padla kolem krku; mrkal očima, ale nebylo v nich vidět nic.

„Myslím, že to je pryč,“ řekl; ale nebylo to pryč. Byl to právě jeden z těch skleněných zrnek, které se odštíply z toho zlého zrcadla – pamatujeme se na ně dobře – z toho ošklivého skla, které všechno velké a dobré zmenšovalo a znetvořovalo, kdežto všechno špatné a nehezké vystupovalo do popředí a každá chybička na věci byla hned vidět. Ubohý Kaj dostal i zrnko přímo do srdce. Za chvíli se mu srdce promění v kus ledu. Bolet to už nebolelo, ale zrnko tam zůstalo.

„Proč pláčeš?“ zeptal se. „Vypadáš teď ošklivě! Vždyť mi vůbec nic nechybí. Fuj,“ zvolal najednou, „ta růže tam má červa! A tahle je celá pokřivená! Ty růže jsou ve skutečnosti ošklivé, jsou stejné jako ta truhla, ve které rostou!“ A kopl do truhly nohou a obě růže utrhl.

„Kaji, co to děláš?“ zvolala dívenka; a když viděl, jak se vyděsila, utrhl ještě jednu růži a vyskočil oknem do svého pokoje, opustiv milou malou Gerdu.

Když k němu později přišla s obrázkovou knihou, řekl, že to je jen pro nemluvňata, a když babička vyprávěla pohádky, měl na všechno nějaké „ale“. Podařilo-li se mu to, chodil za ní, nasadil si brýle a mluvil úplně jako ona; napodoboval to velmi věrně a lidé se mu smáli. Brzy uměl napodobit řeč a chůzi všech lidí z celé ulice. Cokoli na nich bylo zvláštní a nepěkné, to Kaj dokázal předvést, a lidé říkali: „Ten chlapec má jistě mimořádnou hlavu!“ Ale byl to jen ten střípek skla, který mu vězel v srdci; proto teď škádlil i malou Gerdu, která ho měla ráda z celého srdce.

Jeho hry se také změnily, staly se rozumnějšími. Jednoho zimního dne, kdy padal sníh, přišel s velkým zvětšovacím sklem, vystrčil cíp modrého kabátku a nechal na něj padat sněhové vločky.

„Podívej se sklem, Gerdo!“ řekl; a každá vločka se zvětšila a vypadala jako nádherná květina nebo desetiúhelníková hvězda; bylo to krásné na pohled. „Vidíš, jak je to umně udělané!“ řekl Kaj. „To je mnohem zajímavější než skutečné květiny! Ani jediná chybička na tom není, jsou úplně pravidelné. Jen aby neroztály!“

Zanedlouho přišel Kaj s velkými rukavicemi a saněmi na zádech; zavolal Gerdě do ucha: „Dostal jsem dovolení jezdit na velkém náměstí, kde si hrají ostatní chlapci!“ a byl pryč.

Na náměstí si nejodvážnější chlapci často zavazovali své sáňky za selský vůz a jeli s ním kus cesty. To bylo pěkné. Když si právě nejlíp hráli, přijely veliké saně, celé natřené na bílo; v nich seděla postava, zahalená v drsný bílý kožich a s drsnou bílou čepicí na hlavě. Saně dvakrát objely náměstí, a Kaj k nim rychle přivázal své malé saňky a jel s nimi. Jelo se rychleji a rychleji, přímo do nejbližší ulice. Ten, kdo řídil saně, se otočil a přátelsky Kajovi pokývl, jako by se znali; kdykoli chtěl Kaj sáňky odvázat, kynul mu ten druhý znovu, a Kaj zůstal sedět. Vyjeli z městské brány. Tu se najednou spustil tak hustý sníh, že chlapec neviděl ani na krok před sebe; ale jel dál. Rychle uvolnil provaz, aby se od velkých saní odpojil, ale nebylo to k ničemu, jeho vozítko drželo pevně a letělo dál rychlostí větru. Volal nahlas, ale nikdo ho neslyšel, sníh vířil a saně letěly dál; místy udělaly skok, jako by přejížděly příkopy a živé ploty. Chlapec se velmi vyděsil; chtěl se pomodlit otčenáš, ale dokázal si vzpomenout jen na velkou násobilku.

Sněhové vločky byly čím dál větší; nakonec vypadaly jako velcí bílí ptáci. Najednou vyskočily na obě strany, veliké saně se zastavily a ta osoba, která je řídila, se zvedla; kožich i čepice byly celé ze sněhu. Byla to dáma, vysoká a štíhlá, zářivě bílá – byla to sněhová královna.

„Jeli jsme dobře,“ řekla, „ale kdopak by mrzl! Vlez do mého kožichu.“ A posadila ho k sobě do saní a zahalila ho kožichem; bylo mu, jako by se propadal do sněhové bouře.

„Mrzneš ještě?“ zeptala se a políbila ho na čelo. Ó, to bylo chladnější než led; proniklo mu to až do srdce, které bylo napolo z ledu už tak; bylo mu, jako by měl zemřít – ale jen na okamžik, pak mu bylo docela dobře; už necítil chlad kolem sebe.

„Mé saně! Nezapomeň na mé saně!“ Na to si vzpomněl nejdřív, a saně mu přivázali k jednomu z bílých kuřátek, které letělo za nimi s sáňkami na hřbetě. Sněhová královna Kaje políbila znovu, a tu na malou Gerdu, na babičku, na všechny doma zapomněl.

„Teď už tě nepolíbím,“ řekla, „jinak bych tě políbila k smrti.“

Kaj se na ni podíval; byla tak krásná, chytřejší a milejší tvář si nemohl představit. Teď se mu nezdála z ledu, jako tehdy za oknem, kdy mu kynula; v jeho očích byla dokonalá; necítil vůbec žádný strach. Vypravoval jí, že umí počítat z hlavy i se zlomky, znal počty čtverečních mil zemí i počty obyvatel; a ona se stále usmívala. Tu se mu zdálo, že to, co ví, přece není dost; a podíval se do velikého vzdušného prostoru; a ona s ním vzlétla vysoko na černý mrak, bouře hučela a burácela, jako by zpívala staré písně. Letěli přes lesy a jezera, přes moře a země; pod nimi hučel studený vítr, vlci vyli, sníh praskal; nad nimi letěly černé, křičící vrány; ale vysoko nad vším svítil velký a jasný měsíc, a při jeho světle díval se Kaj na dlouhou, dlouhou zimní noc; ve dne spával u nohou sněhové královny.

Povídka třetí: Zahrada u ženy, která uměla kouzlit

Ale jak se dařilo malé Gerdě, když se Kaj nevracel? Kde jen mohl být? Nikdo to nevěděl, nikdo o tom nemohl podat zprávu. Chlapci jen vyprávěli, že viděli, jak přivázal své sáňky k jiným, velkým, které vyjely do ulice a z městské brány. Nikdo nevěděl, kam se ztratil; hodně slz se prolilo, a zvlášť malá Gerda plakala dlouho a hodně. Pak se říkalo, že je mrtev, že se utopil v řece, která tekla blízko školy. Ó, to byly dlouhé, temné zimní dny!

Pak přišlo jaro s teplejším sluncem.

„Kaj je mrtev a pryč,“ řekla malá Gerda.

„Tomu nevěřím,“ odpověděl sluneční svit.

„Je mrtev a pryč,“ řekla vlaštovkám.

„Tomu nevěříme,“ odpověděly vlaštovky, a konečně tomu nevěřila ani Gerda.

„Vezmu si své nové červené botičky,“ řekla jednoho rána, „ty, které Kaj ještě nikdy neviděl, a půjdu k řece a zeptám se jí.“

Bylo ještě velmi brzy; políbila spící babičku, obula si červené botičky a šla úplně sama z městské brány k řece.

„Je pravda, že jsi mi vzala mého malého kamaráda? Dám ti své červené botičky, jestli mi ho vrátíš!“

Vlny se jí zdálo, že kývají tak divně; a tak vzala své červené botičky, které měla nejraději ze všeho, a hodila je oba do vody; ale spadly blízko břehu a malé vlnky jí je zase přinesly zpátky na břeh; jako by řeka nechtěla mít to nejmilejší, co Gerda měla, protože nemá malého Kaje. Gerda si ale myslela, že botičky nehodila dost daleko; vlezla proto do lodičky, která se pohupovala v rákosí, dostala se až na její konec a hodila botičky odtud do vody; ale lodička nebyla přivázaná, a pohybem, který způsobila, se odpoutala od břehu. Všimla si toho a spěchala vylézt, ale než se stačila vrátit, byla lodička víc než na loket od břehu, a teď plula rychleji pryč.

Malá Gerda se velmi vyděsila a začala plakat, ale slyšeli ji jen vrabci, a ti ji nemohli přenést na břeh; létali podél břehu a zpívali, jako by ji chtěli utěšit: „Tady jsme, tady jsme!“ Lodička plula s proudem; malá Gerda seděla úplně tiše, jen v punčoškách; její malé červené botičky plavaly za ní, ale nemohly lodičku dostihnout, ta jela rychleji.

Břehy byly krásné; hezké květiny, staré stromy a svahy s ovcemi a kravami – ale ani jediný člověk.

„Snad mě řeka nese ke Kajovi,“ myslela si Gerda, a rozveselila se; vstala a hodiny se dívala na krásné zelené břehy. Pak dorazila k velké třešňové zahradě, v níž stál domek s divnými červenými a modrými okny; měl slaměnou střechu a před ním dva dřevění vojáci, kteří přednesli zbraň k poctě každému, kdo se blížil.

Gerda na ně volala; myslela si, že jsou živí, ale samozřejmě neodpověděli. Přiblížila se k nim; proud hnal lodičku přímo ke břehu.

Gerda volala ještě hlasitěji, a tu vyšla z domku stará, prastará žena, opírající se o berličku; měla na hlavě veliký slaměný klobouk, pomalovaný nejkrásnějšími kvítky.

„Ubohé malé dítě!“ řekla stařenka. „Jak jsi se dostala na tu velkou, rychlou řeku a zajela tak daleko do světa?“ A stařenka vešla do vody, uchopila berličkou lodičku, přitáhla ji ke břehu a vyzdvihla z ní malou Gerdu.

Gerda byla ráda, že je znovu na suché zemi, i když se té cizí stařenky trochu bála.

„Pojď a pověz mi, kdo jsi a jak jsi se sem dostala,“ řekla stařenka.

A Gerda jí vyprávěla všechno; stařenka jen kroutila hlavou a říkala: „Hm, hm.“ A když Gerda všechno pověděla a zeptala se, jestli neviděla malého Kaje, řekla stařenka, že tudy neprošel, ale že určitě ještě přijde; ať se Gerda nermoutí, ať jen zkusí třešně a podívá se na její květiny, které jsou krásnější než jakákoli obrázková kniha; každá z nich umí vyprávět pohádku. Pak vzala Gerdu za ruku, uvedla ji do domku a zavřela dveře.

Okna byla vysoko nahoře a tabulky byly červené, modré a žluté; denní světlo dopadalo dovnitř v těch podivných barvách. Na stole stály nejkrásnější třešně, a Gerda jich jedla, kolik chtěla, protože jí to bylo dovoleno. Zatímco jedla, hřebenovala jí stařenka vlasy zlatým hřebenem, a vlasy se kroutily a zářily krásně žlutě kolem jejího přátelského, kulatého obličeje, který vypadal jako růže.

„Po takové milé malé dívce jsem se už dlouho toužila,“ řekla stařenka. „Uvidíš, jak dobře si spolu budeme žít!“ A jak jí česala vlasy, Gerda víc a víc zapomínala na svého druha Kaje, protože stařenka uměla kouzlit; nebyla to ale zlá kouzelnice, čarovala jen trochu pro své potěšení, a rádo by si malou Gerdu ponechala. Proto šla do zahrady, natáhla berličku ke všem růžovým keřům, a ať kvetly jakkoli krásně, všechny klesly do černé země, takže nebylo poznat, kde stály. Stařenka se totiž bála, že kdyby Gerda uviděla růže, vzpomněla by si na své vlastní, pak by si vzpomněla na malého Kaje a utekla by.

Pak vedla Gerdu do květinové zahrady. Jaká to byla vůně a krása! Všechny myslitelné květiny, a to na každé roční období, tam kvetly v nejkrásnějším květu; žádná obrázková kniha nemohla být pestřejší a hezčí. Gerda radostí vyskakovala a hrála si, dokud slunce nezašlo za vysoké třešně; pak dostala krásnou postel s červenými hedvábnými polštáři, nadité fialkami; spala a snila tak krásně, jako sní jen královna v den svatby.

Druhý den si mohla znovu hrát s květinami v teplém slunci, a tak uplynulo mnoho dní. Gerda znala každou květinu, ale i když jich bylo tolik, přece se jí zdálo, že jedna chybí, jenom nevěděla, která. Jednoho dne tam sedí a dívá se na slaměný klobouk stařenky s malovanými květinami, a nejkrásnější z nich byla právě růže. Stařenka zapomněla ji setřít z klobouku, když ostatní zakouzlila do země. Ale tak to bývá, když člověk nemá myšlenky pořádně u sebe!

„Copak tu není žádná růže?“ zvolala Gerda a skočila mezi záhony, hledala a hledala; ach, žádná se nenašla. Sedla si a plakala, ale její slzy dopadly právě na místo, kde jeden růžový keř zapadl do země; a jak teplé slzy zvlažily zemi, keř najednou vyrazil vzhůru, kvetoucí jako tehdy, když zapadl. Gerda ho objala, líbala jeho růže a vzpomněla si na krásné růže doma, a s nimi i na malého Kaje.

„Ó, jak jsem se to zdržela!“ řekla dívenka. „Chtěla jsem hledat malého Kaje! Nevíte, kde je?“ zeptala se růží. „Myslíte, že je mrtvý?“

„Mrtvý není,“ odpověděly růže. „Byly jsme dole v zemi, tam jsou všichni mrtví, ale Kaj tam nebyl.“

„Děkuji vám,“ řekla malá Gerda a šla k ostatním květinám, dívala se do jejich kalichů a ptala se: „Nevíte, kde je malý Kaj?“

Ale každá květina stála na slunci a snila svou vlastní pohádku nebo příběh; těch Gerda vyslechla mnoho, mnoho – ale žádná nevěděla nic o Kajovi.

Co říkala ohnivá lilie?

„Slyšíš buben: bum, bum! Jsou to jen dva tóny, stále jen bum, bum. Slyš truchlivý zpěv žen, slyš volání kněží! V dlouhém rudém plášti stojí hinduistka na hranici; plameny šlehají kolem ní a jejího mrtvého muže; ale hinduistka myslí na živého muže tady v kole, na toho, jehož oči hořely žhavěji než plameny, na toho, jehož oheň v očích se dotýkal jejího srdce silněji než plameny, které jí brzy spálí tělo na prach. Může plamen srdce zemřít v plameni hranice?“

„Tomu nerozumím vůbec,“ řekla malá Gerda.

„To je má pohádka,“ řekla ohnivá lilie.

Co říká svlačec?

„Nad úzkou pěšinou visí starý rytířský hrad; hustý břečťan roste po rozpadlých červených zdech, listí na listí, kolem balkonu, a tam stojí krásná dívka; naklání se přes zábradlí a dívá se po cestě. Žádná růže nevisí čerstvěji na svém stonku než ona, žádný jabloňový květ, unesen větrem od stromu, se nevznáší lehčeji než ona; jak šumí její vzácné hedvábné šaty! Ještě nejde? ptá se.“

„Myslíš Kaje?“ zeptala se malá Gerda.

„Mluvím jen o své pohádce, o svém snu,“ odpověděl svlačec.

Co řekla malá sněženka?

„Mezi stromy visí na provazech dlouhé prkno, to je houpačka; sedí na ní dvě milé malé dívenky – šaty mají bílé jako sníh, dlouhé zelené hedvábné pásky vlají z jejich klobouků – bratr, který je vyšší než ony, stojí na houpačce; má paži ovinutou kolem provazu, aby se udržel, protože v jedné ruce má misku, v druhé hliněnou dýmku, fouká bublinky; houpačka letí a bublinky letí s ní, s krásnými, proměnlivými barvami; poslední ještě visí na troubelce a kolíbá se ve větru. Houpačka se vznáší; malý černý pejsek, lehký jako bublinky, se zvedá na zadní nožky a chce také na houpačku; letí, pejsek spadne, štěká a zlobí se; škádlí ho, bublinky praskají. – Houpající se prkno, praskající pěnový obraz, to je má píseň!“

„Snad je to hezké, co vyprávíš, ale říkáš to tak smutně a o Kajovi se ani nezmíníš.“

Co říkají hyacinty?

„Byly tři krásné sestry, průzračné a jemné; jedna měla šaty červené, druhá modré, třetí bílé; ruku v ruce tančily u tichého jezera v jasném svitu měsíce. Nebyly to elfky, byly to lidské dívky. Vonělo to tam tak sladce, že se dívky ztratily v lese; vůně zesílila; tři rakve, v nich krásné dívky klouzaly z lesního houští přes jezero; svatojánské mušky létaly kolem svítíc, jako malé bloudící světélka. Spí tančící dívky, nebo jsou mrtvé? Vůně květin říká, že jsou to mrtvá těla; večerní zvon vyzvání pohřební píseň.“

„Zarmucuješ mě,“ řekla malá Gerda. „Voníš tak silně, musím myslet na mrtvé dívky. Ach, je tedy skutečně malý Kaj mrtvý? Růže byly dole v zemi a říkají – ne!“

„Klink, klank!“ zvonily hyacintové zvonky. „Nezvoníme za malého Kaje, neznáme ho; zpíváme jen svou píseň, tu jedinou, kterou umíme.“

A Gerda šla k pampelišce, která zářila mezi lesklými, zelenými listy.

„Ty jsi malé jasné sluníčko!“ řekla Gerda. „Pověz mi, víš, kde bych mohla najít svého kamaráda?“

A pampeliška se zaskvěla a znovu se zadívala na Gerdu. Jakou pohádku by mohla pampeliška zpívat? I ta nebyla o Kajovi.

„Na malém dvorku svítilo boží sluníčko první jarní den tak vlahé; jeho paprsky klouzaly po bílé zdi domu sousedů; hned vedle vyrostla první žlutá kytička a zářila zlatě v teplých slunečních paprscích. Stará babička seděla venku na svém křesle; vnučka, chudá, hezká služka, se právě vracela z krátké návštěvy: políbila babičku; bylo to zlato, srdečné zlato v tom vzácném polibku. Zlato v ústech, zlato v hloubi, zlato v ranní hodině! Hle, to je má malá pohádka,“ řekla pampeliška.

„Má chudá stará babička!“ vzdychla Gerda. „Ano, jistě po mně touží a trápí se pro mě, tak jako se trápila pro malého Kaje. Ale já se brzy vrátím domů a přivedu Kaje s sebou. – Nemá smysl ptát se květin, ty znají jen svou vlastní píseň, mně neporadí!“ A pak si vykasala sukničku, aby mohla rychleji běžet; ale narcis ji uhodil do nohy, když přes něj přeskočila; zastavila se, podívala se na dlouhou žlutou květinu a zeptala se: „Víš snad ty něco?“ A sklonila se k narcisu; a co jí řekl?

„Vidím sama sebe! Vidím sama sebe!“ řekl narcis. „Ó, ó, jak voním! – Nahoře v malém výklenkovém pokojíku stojí polooblečená malá tanečnice; stojí chvíli na jedné noze, chvíli na obou; šlape na celý svět nohama; je to jen zdání. Lije vodu z konvičky na kus látky, který drží; je to šněrovačka – čistota je krásná věc; bílé šaty visí na věšáku, ty jsou také prané v konvičce a sušené na střeše; oblékne si je a uváže si kolem krku šafránově žlutý šátek, aby šaty vypadaly ještě bělejší. Nožku napřed! Podívej, jak se pyšní na jediném stéblu! Vidím sama sebe! Vidím sama sebe!“

„To mě nezajímá,“ řekla Gerda. „To mi nemusíš vyprávět.“ A rozběhla se až na konec zahrady.

Dvířka byla zamčená, ale zatlačila na zrezivělou petlici, až povolila; dvířka se otevřela a malá Gerda vyběhla s bosýma nohama do širého světa. Třikrát se ohlédla, ale nikdo ji nesledoval; nakonec už nemohla dál běžet a sedla si na velký kámen; a když se rozhlédla, viděla, že léto je pryč – byl už pozdní podzim; to se v té krásné zahradě, kde bylo stále slunce a květiny všech ročních dob, ani nedalo poznat.

„Bože, jak jsem se opozdila!“ řekla malá Gerda. „Už je podzim! Tady nemám kdy odpočívat!“ A vstala, aby šla dál.

Ó, jak měla bolavé a unavené nožičky! Kolem bylo chladno a šedivo; dlouhé listy vrb byly celé zežloutlé a z nich crčela rosa jako voda; jeden list padal za druhým; jen trnka nesla ještě plody, ty ale byly trpké a stahovaly ústa. Ó, jaké to bylo šedé a těžké v tom širém světě!

Povídka čtvrtá: Princ a princezna

Gerda si musela znovu odpočinout. Tu naproti ní, na sněhu, kde seděla, poskakovala velká vrána. Dlouho se na ni dívala a pokyvovala hlavou, pak řekla: „Krá, krá – dobrý den, dobrý den!“ Lépe to nesvedla, ale mínila to s malou dívenkou dobře a zeptala se, kam jde tak sama do širého světa. Slovu „sama“ Gerda velmi dobře rozuměla a cítila, jak mnoho v něm je obsaženo; vyprávěla proto vráně celý svůj život a osud a zeptala se, jestli neviděla Kaje.

Vrána vážně přikývla a řekla: „Možná, možná!“

„Cože? Myslíš?“ zvolala dívenka a málem vránu udusila polibky.

„Rozumně, rozumně!“ řekla vrána. „Myslím, že vím – myslím, že by to mohl být malý Kaj. Ale teď na tebe určitě zapomněl u princezny!“

„Bydlí u princezny?“ zeptala se dívenka.

„Ano, poslouchej!“ řekla vrána. „Ale je mi těžké mluvit tvou řečí. Rozumíš vraní řeči?“

„Ne, tu jsem se nikdy neučila,“ řekla Gerda, „ale babička jí uměla. Kéž bych se ji naučila i já!“

„To nic nevadí,“ řekla vrána, „budu vyprávět, jak dovedu, i když to bude neumělé.“ A vyprávěla, co znala.

„V království, kde teď sedíme, žije princezna, která je nesmírně chytrá; přečetla všechny noviny, co jsou na světě, a hned je zapomněla, tak je chytrá. Nedávno seděla na trůně, a to prý není tak příjemné, jak se zdá; a začala si zpívat: ‚Proč bych se neměla vdát?‘ Vidíš, na tom něco je,“ řekla vrána. „A tak se rozhodla, že se provdá; chtěla ale muže, který by uměl odpovědět, když s ním mluví; nikoho, kdo by jen stál a vypadal vznešeně, to je totiž nudné. Svolala všechny dvorní dámy, a když slyšely, co chce, byly velmi potěšené. ‚To se mi líbí,‘ řekly, ‚na to jsme myslely nedávno také.‘ Můžeš věřit, že každé slovo, co ti povídám, je pravda,“ dodala vrána. „Mám totiž ochočenou milou, která se volně toulá po zámku, a ta mi všechno vyprávěla.“

Milá byla ovšem také vrána, protože vrána si hledá vránu a vránou zůstává vždycky.

„Noviny hned vyšly s okrajem plným srdéček a princezniným podpisem; stálo tam, že si každý mladý muž, který dobře vypadá, může přijít na zámek a mluvit s princeznou; a ten, kdo bude mluvit tak, že bude znát, že je jako doma, a bude mluvit nejlépe, toho si princezna vezme za muže. – Ano, ano,“ řekla vrána, „můžeš mi to věřit, je to tak jistá pravda, jako že tu sedím. Mladí muži se hrnuli, byla z toho tlačenice a spěch, ale nepodařilo se to ani první, ani druhý den. Všichni uměli dobře mluvit, dokud byli na ulici, ale jak vstoupili do zámecké brány a spatřili strážné ve stříbře, a po schodech lokaje ve zlatě, a velké osvětlené sály – tu se zmátli. A když stáli před trůnem, kde sedí princezna, neuměli říct nic než poslední slovo, které pronesla ona sama, a to znovu slyšet ji nezajímalo. Bylo to, jako by lidé uvnitř dostali šňupací tabák na žaludek a usnuli, dokud se zase nedostali na ulici – tam znovu uměli mluvit. Stála tam řada od městské brány až k zámku. Byla jsem tam sama, viděla jsem to,“ řekla vrána. „Dostali hlad a žízeň, ale na zámku nedostali ani sklenici vody. Někteří z těch nejchytřejších si vzali chleba s máslem, ale s sousedem se nedělili; myslili si: Ať vypadá hladově, princezna ho pak nevezme.“

„Ale Kaj, malý Kaj?“ zeptala se Gerda. „Kdy přišel? Byl mezi nimi?“

„Počkej, počkej! Teď se k němu dostaneme! Bylo to třetího dne, kdy přišla malá postavička, bez koně a bez vozu, vesele rovnou k zámku; oči jí zářily jako tobě, měl krásné dlouhé vlasy, ale jinak chudobné šaty.“

„To byl Kaj!“ zajásala Gerda. „Ó, tak jsem ho našla!“ a zatleskala rukama.

„Měl malý ranec na zádech,“ řekla vrána.

„Ne, to byly určitě jeho sáňky,“ řekla Gerda, „vždyť odešel se sáňkami!“

„Může být,“ řekla vrána, „nedívala jsem se tak přesně. Ale vím to od své ochočené milé, že když vstoupil do zámecké brány a uviděl strážné ve stříbře, a po schodech lokaje ve zlatě, ani se nezarazil; pokynul jim a řekl: ‚To musí být nudné, stát na schodech, já půjdu raději dovnitř.‘ Tam zářily sály světly, tajní radové a excelence chodili bosí a nosili zlaté nádoby – to by nahnalo úctu leckomu! Jeho boty vrzaly hodně nahlas, ale on se ani trochu nebál.“

„To je určitě Kaj!“ řekla Gerda. „Vím, že měl nové boty, slyšela jsem je vrzat u babičky v pokoji!“

„Ano, vrzaly!“ řekla vrána. „A vesele šel přímo k princezně, která seděla na velké perle veliké jako kolo od kolovratu; a všechny dvorní dámy se svými komornými, a komorné svých komorných, a všichni šlechtici se svými sloužícími, a sloužící svými sloužícími, kteří zas měli svého chlapce, stáli seřazeni kolem; a čím blíž byli u dveří, tím pyšněji se tvářili. Sloužícího sloužícího chlapce, který chodí vždycky jen v pantoflích, se člověk skoro neodváží pohlédnout – tak pyšně stojí ve dveřích!“

„To musí být hrozné!“ řekla malá Gerda. „A přesto Kaj získal princeznu?“

„Kdybych nebyla vrána, vzala bych si ji sama, i když jsem zasnoubená. On mluvil, jak jsem slyšela od své ochočené milé, stejně dobře, jako mluvím já, když mluvím vraní řečí. Byl veselý a milý; nepřišel se ženit, přišel jen slyšet princezninu chytrost; a ta se mu líbila, a on se líbil jí.“

„Ano, jistě, to byl Kaj!“ řekla Gerda. „Byl tak chytrý, uměl počítat z hlavy i se zlomky! Ó, nemohla bys mě dostat do zámku?“

„To se snadno řekne,“ odpověděla vrána. „Ale jak to zařídíme? Promluvím o tom se svou ochočenou milou, ta nám poradí; neboť to ti musím říct: takové malé dítě, jako jsi ty, nikdy nedostane dovolení jít dovnitř!“

„Já je dostanu!“ řekla Gerda. „Až Kaj uslyší, že jsem tady, hned přijde a vezme mě dovnitř!“

„Počkej na mě tady u mříže!“ řekla vrána, pokývla hlavou a odletěla.

Až pozdě večer se vrátila. „Krá, krá!“ řekla. „Mám tě od ní mnohokrát pozdravovat, a tady je kousek chleba pro tebe, vzala ho v kuchyni, tam je chleba dost, a jistě máš hlad. – Nemůžeš se dostat do zámku, jsi bosá, strážní ve stříbře a lokajové ve zlatě by tě nepustili. Ale neplač, dostaneš se tam přece. Má milá znáš úzké schody vzadu, které vedou do ložnice, a ví, jak sehnat klíč.“

Šly do zahrady, do velké aleje, kde list za listem padal; a když na zámku zhasínala jedno po druhém světla, vedla vrána malou Gerdu k zadním dveřím, které byly jen zavřené na petlici.

Ó, jak Gerdě bušilo srdce strachem a touhou! Bylo jí, jako by se chystala udělat něco zlého; a přece jenom chtěla vědět, jestli je to malý Kaj. Ano, musí to být on; vzpomínala si tak živě na jeho chytré oči, na jeho dlouhé vlasy; viděla, jak se usmívá, tak jako tehdy, když sedávali doma pod růžemi. Určitě by se zaradoval, kdyby ji uviděl, kdyby uslyšel, jak dlouhou cestu pro něj urazila, jak se všichni doma trápili, když se nevrátil. Ó, to byl strach a radost zároveň!

Byly teď na schodech; nahoře na skříni hořela malá lampička, a na zemi stála krotká vrána, otáčela hlavu na všechny strany a dívala se na Gerdu, která se uklonila, jak ji naučila babička.

„Moje snoubenka mi o vás pověděla tolik dobrého, panenko,“ řekla krotká vrána. „Váš životní osud, jak se říká, je také velmi dojemný. – Vezmete-li lampu, půjdu první. Půjdeme rovnou cestou, tam nikoho nepotkáme.“

„Zdá se mi, jako by nás někdo sledoval,“ řekla Gerda, a kolem ní kdosi prosvištěl, byly to jako stíny na zdi: koně s vlajícími hřívami a tenkýma nohama, honci, páni a dámy na koních.

„To jsou jen sny,“ vysvětlovala vrána. „Přicházejí, aby odvedly myšlenky vznešených pánů na lov. To je dobře, tak si je lépe prohlédnete v posteli. Ale doufám, že až dosáhnete cti a slávy, ukážete vděčné srdce.“

„To se rozumí samo sebou,“ řekla lesní vrána.

Teď vstoupily do prvního sálu; byl celý z růžového atlasu s umělými květinami na stěnách; už tu kolem nich prosvištěly sny, ale jely tak rychle, že Gerda vznešené pány ani nespatřila. Jeden sál byl nádhernější než druhý, člověk z toho mohl být celý zmatený. Konečně byly v ložnici. Tady se strop podobal veliké palmě se skleněnými listy z nejvzácnějšího skla, a uprostřed podlahy visely na zlatém stonku dvě postele, každá vypadala jako lilie; jedna byla bílá, v ní ležela princezna; druhá byla červená, a v té měla Gerda hledat malého Kaje. Odhrnula jeden z červených listů a uviděla opálený krk – ó, to byl Kaj! Zavolala jeho jméno nahlas, přiblížila k němu lampu – sny se hnaly zpátky do pokoje na koních – on se probudil, otočil hlavu a – nebyl to malý Kaj.

Princ se mu podobal jen krkem, byl ale mladý a hezký. A z bílé lilie vykoukla princezna a zeptala se, kdo tam je. Tu se malá Gerda dala do pláče a vyprávěla celý svůj příběh, i to, co pro ni vrány udělaly.

„Ubohé dítě!“ řekli princ a princezna; a pochválili vrány a řekli, že se na ně nehněvají, ale ať to už víc nedělají. Kromě toho jim slíbili odměnu.

„Chcete být volné,“ zeptala se princezna vran, „nebo chcete stálé místo dvorních vran, se vším, co zbude v kuchyni?“

A obě vrány se uklonily a poprosily o stálé místo, neboť myslely na stáří a řekly: „Bylo by dobré mít něco na stará kolena,“ jak to nazvaly.

A princ vstal z postele a nechal v ní spát Gerdu, víc udělat nemohl. Sepjala malé ruce a myslela si: „Jak jsou lidé i zvířata hodní!“ Pak zavřela oči a spala klidně. Všechny sny přiletěly zpátky, vypadaly jako boží andělé a táhly malé sáňky, na nichž seděl Kaj a kynul jí; ale bylo to jen zdání, a proto to zase zmizelo, jakmile se probudila.

Druhý den byla oblečena od hlavy až k patě do hedvábí a sametu; nabídli jí, aby zůstala na zámku a žila si dobře, ale ona jen prosila o malý vozík a koně a o pár botiček; pak chtěla znovu vyjet do širého světa a hledat Kaje.

Dostala botičky i rukávník; byla krásně oblečená; a když chtěla odjet, stál před dveřmi nový kočár z ryzího zlata; princův a princeznin znak na něm zářil jako hvězda; kočí, sluhové i předjezdci – i předjezdci tam byli – seděli na koních se zlatými korunkami na hlavě. Princ a princezna jí sami pomohli do vozu a popřáli jí vše nejlepší. Lesní vrána, která se teď oženila, ji doprovázela první tři míle; seděla po jejím boku, protože nesnesla jízdu obráceně; druhá vrána stála ve dveřích a mávala křídly; nejela s ní, měla bolení hlavy od té doby, co dostala stálé místo a příliš mnoho jídla. Uvnitř byl kočár vyložen cukrovými preclíky, a v sedadle bylo ovoce a perník.

„Sbohem, sbohem!“ volali princ a princezna, a malá Gerda plakala, a vrána plakala také. Tak ujeli první tři míle; pak se s ní vrána rozloučila, a to bylo nejtěžší rozloučení; vzlétla na strom a mávala černými křídly, dokud viděla kočár, který zářil jako jasné slunce.

Povídka pátá: Malá loupežnice

Jely tmavým lesem, ale kočár svítil jako pochodeň; to bodalo loupežníky do očí, to nemohli vydržet.

„Zlato, to je zlato!“ zvolali, vrhli se ven, popadli koně, ubili malé jezdce, kočího i sloužící a vytáhli malou Gerdu z vozu.

„Je tlustá, je hezká, je krmená ořechy!“ řekla stará loupežnice, která měla dlouhý strapatý vous a obočí visící přes oči.

„Je jako malý tučný jehněček, jaká to bude pochoutka!“ A vytáhla svůj lesklý nůž, až to bylo strašné.

„Au!“ vykřikla najednou; vlastní dcera, která ji visela na hřbetě, jí tak divoce a nevychovaně kousla do ucha, že to bylo radost pohledět. „Ty ohyzdné mrně!“ řekla matka, a nezbýval jí čas Gerdu zabít.

„Bude si se mnou hrát!“ řekla malá loupežnice. „Dá mi svůj rukávník, své hezké šaty, bude spát u mě v mé posteli!“ A znovu kousla, až loupežnice vyskočila do vzduchu a otočila se kolem sebe. Všichni loupežníci se smáli a říkali: „Podívejte se, jak tančí se svým teletem!“

„Chci se svézt vozem,“ řekla malá loupežnice. A musela si prosadit svou, byla totiž rozmazlená a velmi svéhlavá; sedla si do vozu s Gerdou, a jely přes kameny a pařezy hloub do lesa. Malá loupežnice byla stejně velká jako Gerda, ale silnější, s širšími rameny a tmavší pletí; oči měla černé, vypadaly téměř smutně. Objala malou Gerdu kolem pasu a řekla: „Nezabijou tě, dokud se na tebe nerozhněvám. Ty jsi jistě princezna?“

„Ne,“ řekla Gerda a vyprávěla jí všechno, co zažila, a jak moc má ráda malého Kaje.

Loupežnice se na ni vážně zadívala, trochu pokývla hlavou a řekla: „Nezabijou tě, i kdybych se na tebe rozhněvala; pak už si to udělám sama!“ A osušila Gerdě očí a strčila jí obě ruce do krásného rukávníku, který byl teplý a měkký.

Teď se kočár zastavil; byly uprostřed dvora loupežnického zámku; ten byl celý roztřískaný od shora až dolů; havrani a vrány vyletovali z otevřených děr, a velcí dogovští psi, každý vypadal, jako by mohl spolknout člověka, skákali vysoko do vzduchu, ale neštěkali, to bylo zakázáno.

V velké staré kouřem začernalé síni hořel uprostřed kamenné podlahy jasný oheň; kouř stoupal pod stropem a musel si sám najít cestu ven; velký kotel s polévkou vřel na ohni, a na rošti se pekli zajíci a králíci.

„Dnes v noci budeš spát u mě se všemi mými malými zvířaty,“ řekla loupežnice. Dostaly něco k jídlu a pití a šly potom do koutu, kde byla sláma a koberce. Nad tím sedělo na tyčích a bidýlkách víc než sto holubů, kteří všichni vypadali jako spící, ale trochu se hnuli, když se obě dívenky přiblížily.

„Ty všechny patří mně,“ řekla malá loupežnice, rychle popadla jednoho z nejbližších, držela ho za nohy a zatřásla jím, až bil křídly. „Pohlaď ho,“ zvolala a šlehla jím Gerdě do obličeje. „Tam sedí lesní ptáčata,“ pokračovala a ukázala na řadu tyček zaražených před otvorem vysoko ve zdi. „To jsou ty dvě, hned by uletěly, kdyby nebyly dobře zavřené; a tady stojí můj starý miláček, bé!“ A vytáhla za rohy soba, který měl kolem krku lesklý mosazný kruh a byl na provaz uvázán. „Toho musíme také držet ve svěráku, jinak by nám uběhl. Každý večer ho škrábu na krku ostrým nožem, z toho má hrozný strach!“ A malá dívka vytáhla dlouhý nůž ze škvíry ve zdi a přejela s ním po sobovu krku; ubohé zvíře zaškubalo nohama, malá loupežnice se zasmála a stáhla Gerdu s sebou do postele.

„Chceš mít ten nůž u sebe, i když budeš spát?“ zeptala se Gerda a trochu se ho bála.

„Já vždycky spím s nožem,“ řekla malá loupežnice. „Nikdy nevíš, co se může stát. Ale povídej mi znovu, co jsi mi vyprávěla o malém Kajovi, a proč jsi vyšla do širého světa.“ A Gerda vyprávěla znovu od začátku, a lesní holubi vrkali nahoře v kleci, ostatní holubi spali. Malá loupežnice si položila ruku kolem Gerdina krku, v druhé ruce nůž, a spala tak, že to bylo slyšet; ale Gerda nemohla vůbec zavřít oči, nevěděla, jestli má žít nebo umřít. Loupežníci seděli kolem ohně, zpívali a pili, a stará loupežnice se převalovala. Ó, to bylo hrozné dívat se na to pro malou dívku!

Tu řekli lesní holubi: „Kur, kur! Viděli jsme malého Kaje. Bílá slepice nesla jeho sáňky; seděl ve voze sněhové královny, který jel nízko nad lesem, když jsme leželi v hnízdě; ofoukla nás mladé holoubky, a kromě nás dvou všichni zemřeli. Kur, kur!“

„Co to tam nahoře říkáte?“ zvolala Gerda. „Kam jela sněhová královna? Víte o tom něco?“

„Jela nejspíš do Laponska, tam je vždycky sníh a led! Zeptej se soba, co je uvázán na provazu.“

„Tam je led a sníh, tam je krásně a dobře!“ řekl sob. „Tam se člověk volně prohání ve velkých, jiskřících údolích! Tam má sněhová královna svůj letní stan, ale její pravý zámek je nahoře, blízko severního pólu, na ostrově, kterému se říká Špicberky!“

„Ó Kaji, malý Kaji!“ vzdychla Gerda.

„Musíš ležet tiše!“ řekla loupežnice, „jinak ti strčím nůž do těla!“

Ráno vyprávěla Gerda všechno, co řekli lesní holubi, a malá loupežnice se zatvářila vážně, pokývla hlavou a řekla: „To je jedno! To je jedno! – Víš, kde je Laponsko?“ zeptala se soba.

„Kdo by to měl vědět lépe než já?“ řeklo zvíře, a v oku mu zajiskřilo. „Tam jsem se narodil a vyrostl, tam jsem se proháněl po sněžných pláních!“

„Poslouchej,“ řekla loupežnice Gerdě, „vidíš, všichni naši mužští jsou pryč, jen matka je ještě tady a ta zůstane; ale k polednímu se napije z velké láhve a pak si trochu podřimuje – tehdy pro tebe něco udělám!“ Vyskočila z postele, skočila matce kolem krku, vytrhla jí pár vousů a řekla: „Můj jediný milovaný kozlíčku, dobré jitro!“ A matka jí dala pár šťouchanců do nosu, až zčervenal a zmodral; ale to všechno se dělalo z pouhé láskyplnosti.

Když se matka napila ze své láhve a usnula, šla malá loupežnice k sobovi a řekla: „Měla bych velkou radost, kdybych tě ještě párkrát pošťouchala ostrým nožem, jsi při tom tak potěšně komický; ale je to jedno; rozvážu tvůj provaz a pomohu ti odsud, abys mohl utíkat do Laponska; ale musíš pořádně běžet a odnést tuhle dívenku k zámku sněhové královny, kde je její kamarád. Slyšel jsi, co vyprávěla, mluvila dost nahlas a ty jsi poslouchal.“

Sob radostí vysoko vyskočil. Malá loupežnice vyzdvihla nahoru malou Gerdu a měla tu opatrnost, že ji pevně přivázala, ba dala jí i svůj polštářek na sezení. „Tady máš i své kožené botičky,“ řekla, „bude chladno, ale rukávník si nechám, ten je moc krásný! Ale zima ti přesto nebude. Tady máš velké maminčiny rukavice, sáhnou ti až po lokty. Vlez si do nich! – Teď máš ruce jako moje ošklivá matka!“

A Gerda plakala radostí.

„Nesnesu, když se mračíš!“ řekla malá loupežnice. „Teď se musíš tvářit hezky vesele! A tady máš dva chleby a šunku, teď nebudeš mít hlad.“ Obojí bylo přivázáno vzadu na soba; malá loupežnice otevřela dveře, nalákala dovnitř všechny velké psy, přeřezala provaz ostrým nožem a řekla sobovi: „Tak běž! A dobře opatruj to dítě!“

A Gerda vztáhla ruce s velkými rukavicemi k loupežnici a řekla: „Sbohem!“ Pak sob uháněl přes kameny a pařezy pryč, skrz velký les, přes bažiny a pustiny, jak nejrychleji mohl. Vlci vyli a havrani křičeli. „Fut, fut!“ znělo na obloze. Bylo to, jako by nebe chrlilo oheň.

„To jsou má stará severní světla!“ řekl sob, „podívej, jak svítí!“ A běžel ještě rychleji, dnem i nocí. Chleby se sjedly, i šunka, a pak byli v Laponsku.

Povídka šestá: Laponka a Finka

Zastavili u malého domku, byl velmi chudý; střecha visela až k zemi a dveře byly tak nízké, že celá rodina musela lézt po čtyřech, chtěla-li ven nebo dovnitř. V domě nebyl nikdo než stará Laponka, která u tukové lampičky vařila ryby; a sob jí vyprávěl celý příběh Gerdin, ale nejdřív svůj vlastní, ten se mu zdál mnohem důležitější; a Gerda byla tak zkřehlá chladem, že nemohla mluvit.

„Ach, vy ubozí!“ řekla Laponka. „Máte ještě daleko běžet! Musíte přes sto mil do Finmarku, tam bydlí sněhová královna a každý večer zapaluje bengálské ohně. Napíšu vám pár slov na sušenou tresku, papír nemám, a dáte to tam nahoře té Finské ženě; ta vám poradí lépe než já.“

A když se Gerda zahřála a dostala jídlo a pití, napsala Laponka pár slov na suchou tresku, poprosila Gerdu, aby na ni dobře dávala pozor, přivázala ji zase na soba, a ten uháněl dál. „Fut, fut!“ znělo nahoře ve vzduchu; celou noc svítily nejkrásnější modré polární záře – a pak dorazili do Finmarku a zabušili na komín Finské ženy, protože dveře vůbec neměla.

Uvnitř bylo takové horko, že Finka chodila téměř nahá; byla malá a špinavá. Hned Gerdě rozvázala šaty, sundala jí rukavice i botičky, jinak by jí bylo příliš horko, položila sobovi na hlavu kus ledu a pak si přečetla, co bylo napsáno na tresce; přečetla to třikrát, až to znala nazpaměť, a pak strčila rybu do kotle s polévkou, vždyť se dala ještě sníst, a ona nikdy nic nevyhazovala.

Sob teď vyprávěl nejdřív svůj příběh, potom příběh malé Gerdy; a Finka mrkala chytrýma očima, ale nic neřekla.

„Jsi velmi chytrá,“ řekl sob. „Vím, že dovedeš svázat všechny světové větry jedním niťovým vláknem; rozváže-li loďmistr jeden uzel, dostane dobrý vítr, rozváže-li druhý, zafouká to ostřeji, a rozváže-li třetí a čtvrtý, přijde bouře, že se lesy kácejí. Nemohla bys dát té dívce nápoj, aby dostala sílu dvanácti mužů a přemohla sněhovou královnu?“

„Silu dvanácti mužů?“ řekla Finka. „Ano, to by hodně pomohlo!“ Šla k posteli, vytáhla velkou svinutou kůži a rozvinula ji; byla na ní napsána zvláštní písmena, a Finka je četla, až se jí pot leskl na čele.

Ale sob znovu tak vroucně prosil za malou Gerdu, a Gerda se na Finku dívala tak úpěnlivě, s očima plnýma slz, že Finka znovu zamrkala a odvedla soba do koutku, kde mu pošeptala, zatímco mu na hlavu dávala čerstvý led:

„Malý Kaj je jistě u sněhové královny a je tam se vším spokojen a myslí, že je to nejlepší místo na světě; ale to je proto, že má v srdci střípek skla a v oku zrnko skla. Ty musí ven, jinak se z něho nikdy nestane znovu člověk a sněhová královna nad ním bude mít stále moc.“

„Ale nemůžeš dát malé Gerdě nějakou moc, aby to všechno mohla přemoct?“

„Nemohu jí dát větší moc, než jakou už má; nevidíš, jak veliká je? Nevidíš, jak lidem i zvířatům musí sloužit, jak se s bosýma nohama dostala tak daleko do světa? Ode mě svou moc nemůže dostat; její moc je v jejím srdci, spočívá v tom, že je to milé, nevinné dítě. Nemůže-li se sama dostat k sněhové královně a vytáhnout to sklo z malého Kaje, my jí nepomůžeme! Dvě míle odtud začíná zahrada sněhové královny; tam ji doveď a posaď ji vedle keře s červenými bobulkami, který stojí ve sněhu; neotálej a pospěš si zpátky.“ A Finka zvedla malou Gerdu na soba, a ten běžel, jak nejrychleji mohl.

„Ó, nemám své botičky! Nemám své rukavice!“ zvolala Gerda. Cítila to ve štiplavém mrazu, ale sob se neodvážil zastavit; běžel, dokud nedorazil ke keři s červenými bobulkami; tam Gerdu postavil a políbil ji na ústa, a po jeho tvářích tekly velké, lesklé slzy; a pak běžel, jak nejrychleji mohl, zpátky. Tam stála ubohá Gerda, bez botiček, bez rukavic, uprostřed strašného, mrazivého Finmarku.

Běžela dál, tak rychle, jak jen mohla; tu se objevil celý pluk sněhových vloček; ale ty nepadaly z nebe, které bylo jasné a zářilo polárními světly; vločky běhaly přímo po zemi, a čím blíž byly, tím byly větší. Gerda si vzpomněla, jak veliké a umělecké se jí zdály sněhové vločky tehdy, když se na ně dívala zvětšovacím sklem. Tady byly ale ještě větší a strašnější; byly živé, byly to předsunuté hlídky sněhové královny, měly nejrůznější podoby. Některé vypadaly jako ošklivá velká ježovka, jiné jako klubka hadů, kteří vystrkovali hlavy, další jako malí tlustí medvědi se zježenou srstí; všechny byly zářivě bílé, všechny byly živé sněhové vločky.

Tu se malá Gerda pomodlila otčenáš; mráz byl tak veliký, že viděla svůj vlastní dech; vycházel jí z ústa jako kouř. Dech byl hustší a hustší, a proměnil se v malé anděly, kteří rostli víc a víc, jak se dotýkali země; všichni měli na hlavě helmy a v rukou kopí a štíty; přibývalo jich víc a víc, a když Gerda dokončila svou modlitbu, byl kolem ní celý legion; koply svými kopími do těch strašných sněhových vloček, až se rozletěly na sto kousků; a malá Gerda šla dál bezpečně a s dobrou myslí. Andělé jí hladili ruce i nohy, a tak méně pociťovala, jak je chladno, a spěchala k zámku sněhové královny.

Ale teď musíme vidět, co dělá Kaj. Vůbec nemyslil na malou Gerdu, a nejméně na to, že stojí venku před zámkem.

Povídka sedmá: O zámku sněhové královny a co se v něm dále dělo

Stěny zámku byly ze zavátého sněhu, okna a dveře z pronikavých větrů; bylo tam víc než sto síní, tak jak je sníh navál; největší z nich se rozprostírala na mnoho mil; silné polární světlo je všechny osvětlovalo, a jak byly veliké a prázdné, jak ledově chladné a lesklé! Nikdy tu nebyla žádná zábava, ani malý medvědí bál, kde by bouře mohla hrát a ledoví medvědi by chodili po zadních a předváděli by své vybrané způsoby; nikdy žádná malá karetní společnost s pohlavky a plesknutím tlapou; nikdy žádný kávový dýchánek bílých liščích panen – prázdno, veliko a chladno bylo v síních sněhové královny. Polární světla planula tak pravidelně, že se dalo počítat, kdy jsou nejvýš a kdy nejníž. Uprostřed té prázdné, nekonečné síně ze sněhu bylo zamrzlé jezero, popraskané na tisíc kusů, a každý kousek se přesně podobal druhému, tak, že to bylo úplné dokonalé dílo; a uprostřed toho jezera sedávala sněhová královna, byla-li doma; říkala pak, že sedí v zrcadle rozumu a že je to jediné a nejlepší na světě.

Malý Kaj byl modrý zimou, ba téměř černý; ale ani si to neuvědomoval, protože ona mu svými polibky odehnala mráz, a jeho srdce bylo kus ledu. Tahal sem a tam ostré, ploché kousky ledu a skládal je nejrůznějším způsobem, chtěl z toho složit něco. Bylo to jako když máme malé dřevěné destičky a z nich skládáme obrazce, čemuž se říká čínská skládanka. Kaj také skládal, a to nejumělejší obrazce; byla to ledová hra rozumu. V jeho očích byly ty obrazce vynikající a mimořádně důležité – to způsobilo zrnko skla, které mu vězelo v oku! Skládal celé postavy, které tvořily napsané slovo, ale nikdy se mu nepodařilo poskládat slovo, které chtěl mít, slovo: Věčnost. Sněhová královna mu řekla: „Podaří-li se ti tento obrazec vymyslet, budeš svým vlastním pánem, a já ti daruji celý svět a pár nových bruslí.“ Ale nedokázal to.

„Teď zaletím pryč do teplých krajin!“ řekla sněhová královna. „Chci si zajít nahlédnout do černých hrnců!“ Mínila tím sopky Etnu a Vesuv. „Trochu je vybílím! To se hodí, dělá to dobře citronům a vínu!“ A sněhová královna odletěla, a Kaj zůstal sedět úplně sám v mnoho mil velké prázdné síni z ledu, díval se na kousky ledu a přemýšlel tak usilovně, že to v něm skřípalo; seděl tuze a nehnutě, člověk by řekl, že úplně zmrzl.

Tu se stalo, že malá Gerda vešla velkou branou do zámku. Vládly tu pronikavé vichry, jako by chtěly usnout; a ona vstoupila do velkých, prázdných, chladných síní – tu spatřila Kaje; poznala ho, přiskočila mu kolem krku, drtila ho v objetí a volala: „Kaji! Milý, malý Kaji! Konečně jsem tě našla!“

Ale on seděl tiše, tuhý a chladný; tu se malá Gerda dala do pláče horkých slz, které padaly na jeho hruď; pronikly mu až do srdce, roztály kus ledu a spálily malý kousek skla, který v něm byl. Podíval se na ni, a ona zazpívala:

Kvetou růže, kvetou krátce, brzy uzříme Jezulátko.

Tu Kaj vypukl v pláč; plakal tak, že zrnko skla mu vyplavalo z oka; nyní ji poznal a zvolal radostně: „Gerdo! Milá malá Gerdo! Kde jsi byla tak dlouho? A kde jsem byl já?“ A rozhlédl se kolem. „Jak je tu chladno! Jak je tu širo a prázdno!“ A přitiskl se k Gerdě, a ona se smála i plakala radostí; bylo to tak krásné, že se i kousky ledu radostí rozdostupovaly do kola, a když se unavily a ulehly, ležely přesně v písmenech, o nichž sněhová královna řekla, že je má vymyslet, aby byl svým vlastním pánem a dostal celý svět i pár nových bruslí.

A Gerda mu líbala tváře, a ty se rozkvetly; líbala mu oči, a ty zazářily jako její vlastní; líbala mu ruce i nohy, a byl znovu zdravý a veselý. Sněhová královna se teď mohla vrátit, kdyby chtěla: jeho propouštěcí listina stála tu napsaná v jiskřících kouscích ledu.

A vzali se za ruce a vyšli z velkého zámku; mluvili o babičce a o růžích tam nahoře na střeše; a kudy šli, uklidnily se vichry a slunce prorazilo mraky; a když dorazili ke keři s červenými bobulkami, stál tam sob a čekal na ně; přivedl s sebou ještě jednoho mladého soba, jehož vemínko bylo plné mléka; ta jim dala své teplé mléko a políbila je na ústa. Pak odnesli Kaje a Gerdu nejdřív k Finské ženě, kde se ohřáli v horké chatce a dostali poučení o cestě domů; pak k Laponce, která jim ušila nové šaty a připravila sáně.

Sob a mladý sob poskakovali po stranách a doprovázeli je až k hranici země; tam vyrazila první zeleň; tam se rozloučili se sobem a s Laponkou. „Sbohem!“ řekli všichni. A první ptáčci začali cvrlikat, les měl zelené pupeny, a z něj vyjela na krásném koni, kterého Gerda poznala – býval zapřažen do zlatého kočáru – mladá dívka s jasně červenou čepičkou na hlavě a pistolemi v pouzdrech; byla to malá loupežnice, které se omrzelo být doma a chtěla teď jet nejdřív na sever, a pak, kdyby se jí to nelíbilo, do jiné části světa. Poznala Gerdu hned, a Gerda poznala ji také; byla to radost.

„Ty jsi mi pěkný pták, takhle se toulat!“ řekla malému Kajovi. „Rádo bych věděla, jestli si zasloužíš, aby pro tebe někdo běžel až na konec světa!“

Ale Gerda ho pohladila po tváři a zeptala se na prince a princeznu.

„Ti odjeli do cizích zemí,“ řekla loupežnice.

„A vrána?“ zeptala se Gerda.

„No, lesní vrána je mrtvá,“ odpověděla. „Ta ochočená milá se stala vdovou a chodí s kouskem černé vlněné nitky kolem nohy; naříká hodně žalostně, ale to je celé jen povídání! – Ale teď mi pověz, jak se tobě dařilo a jak jsi ho chytila.“

A Gerda i Kaj vyprávěli.

„Šnyp šnap šnuré purre baselůre!“ řekla malá loupežnice, vzala oba za ruce a slíbila, že kdyby jednou projížděla jejich městem, přijde je navštívit. A odjela dál do širého světa. Ale Gerda a Kaj šli ruku v ruce, a kudy šli, bylo krásné jaro, plné květin a zeleně; kostelní zvony zvonily a oni poznali vysoké věže, velké město; bylo to to, ve kterém bydleli. Vstoupili do něj, šli až ke dveřím babičky, po schodech nahoru, do pokojíku, kde vše stálo na svém starém místě; a hodiny šly: tik, tak! a ručičky se otáčely; ale když vešli do dveří, všimli si, že jsou z nich dospělí lidé. Růže tam ze žlabu kvetly a nakláněly se do otevřeného okna, a stály tam malé dětské stolečky; Kaj a Gerda si sedli, každý na svou, a drželi se za ruce; na chladnou, prázdnou nádheru u sněhové královny zapomněli, jako na těžký sen. Babička seděla v jasném božím slunci a nahlas četla z bible: „Nebudete-li jako děti, nevejdete do království Božího.“

A Kaj a Gerda se podívali jeden druhému do očí a najednou pochopili starou píseň:

Kvetou růže, kvetou krátce, brzy uzříme Jezulátko.

Tak tam seděli oba, dospělí a přece děti, děti v srdci; a bylo léto, teplé, blahodárné léto.