Ošklivé káčátko

Venku bylo překrásně. Bylo léto, žito stálo žluté, oves zelený, seno se dole na zelených lukách vršilo v kupkách a čáp kráčel na svých dlouhých červených nohou a klapal zobákem egyptsky, protože té řeči se naučil od své paní matky. Kolem polí a luk se táhly veliké lesy a uprostřed těch lesů ležela hluboká jezera. Ano, venku na venkově bylo skutečně krásně!

Přímo ve slunci tam stál i starý panský dvorec, obklopený hlubokými příkopy plnými vody. Ode zdí až dolů k vodě rostly veliké listy lopuchu, tak vysoké, že se pod těmi největšími mohly děti pohodlně postavit; bylo tam tak divoko jako v nejhlubším lese. A tady seděla ve svém hnízdě kachna, protože měla vysedět mladé. Skoro už ji to nudilo, než se mláďata vylíhla, a málokdo ji přišel navštívit; ostatní kachny se raději plavily v příkopech, než aby vyběhly nahoru a sedly si pod lopuchový list, aby si s ní pošvitořily.

Konečně praskalo jedno vejce za druhým.

„Píp, píp!“ ozvalo se a všechny žloutky ožily a vystrkovaly hlavičky.

„Kač, kač!“ řekla matka, a tak se všechna mláďata pohnula, jak jen mohla, a rozhlížela se na všechny strany mezi zelenými listy. Matka je nechala dívat se, jak chtěla, protože zelená barva prospívá očím.

„Jak je ten svět veliký!“ říkala všechna mláďata, neboť teď měla ovšem mnohem víc místa než ve vejci.

„Myslíte, že je tohle celý svět?“ řekla matka. „Ten se táhne ještě dál, až za zahradu, rovnou na farářovo pole. Ale tam jsem ještě nikdy nebyla. — Jste už všechny pohromadě?“ pokračovala a vstala. „Ne, nejsou tu všechny. To největší vejce tu ještě leží. Jak dlouho to ještě potrvá? Už toho mám dost!“ A zase si sedla.

„Tak co, jak to jde?“ zeptala se stará kachna, která ji přišla navštívit.

„S tím jedním vejcem to trvá pěkně dlouho!“ stěžovala si sedící kachna. „Nechce puknout. Ale podívej se na ostatní: viděla jsi kdy roztomilejší káčátka? Všechna se podobají svému otci — a ten ničema mě ani nepřijde navštívit!“

„Ukaž mi to vejce, co nechce puknout!“ řekla stará. „Věř mi, to je krůtí vejce! Mě taky jednou takhle napálili a měla jsem pak s těmi mladými velkou starost a trápení, protože se bály vody. Nemohla jsem je do ní nikdy dostat; kvákala jsem a klapala, ale nic nepomáhalo. Ukaž mi to vejce! Ano, to je krůtí vejce! Nech ho ležet a raději uč ostatní děti plavat.“

„Ještě chvilku na něm posedím,“ řekla kachna. „Když už jsem seděla tak dlouho, můžu posedět ještě pár dní.“

„Jak myslíš,“ řekla stará kachna a odešla.

Konečně puklo i to velké vejce.

„Píp, píp!“ ozvalo se mládě a vylezlo ven. Bylo hrozně velké a ošklivé! Kachna si ho prohlédla.

„To je ale obrovské káčátko,“ řekla. „Žádné z ostatních tak nevypadá. Že by to bylo přece jen krůtě? No, brzy to zjistíme; do vody musí, i kdybych ho tam měla strčit sama!“

Druhého dne bylo krásně; slunce svítilo na všechny zelené lopuchy. Matka kachna se vydala s celou rodinou dolů k vodě. Žbluňk! skočila do vody. „Kač, kač!“ řekla a jedno káčátko za druhým žbluňkalo za ní; voda se jim srazila nad hlavou, ale káčátka se hned zase vynořila a plavala docela nádherně; nožky se hýbaly samy od sebe a všechna byla ve vodě — i to ošklivé, šedivé mládě plavalo s nimi.

„Ne, není to krůtě,“ řekla potěšená matka. „Podívejte, jak pěkně nožkama pádluje, jak rovně se drží; to je moje vlastní dítě! Vlastně je docela hezké, když se na ně člověk dobře podívá. Kač, kač! Pojďte jen se mnou, uvedu vás do velkého světa a představím vás na kachním dvoře. Ale držte se pořád u mě, aby na vás nikdo nešlápl, a dejte si pozor na kočky!“

A tak přišly na kachní dvůr. Byl tam strašný povyk, protože se tam dvě rodiny rvaly o úhoří hlavu — a nakonec ji přece jen dostala kočka.

„Vidíte, tak to na světě chodí!“ řekla matka kachna a brousila si zobák, neboť tu úhoří hlavu chtěla mít sama. „A teď používejte nožky!“ pokračovala. „Ať se umíte pěkně batolit, a ukloňte krk před tamtou starou kachnou; ta je tu nejváženější ze všech. Pochází ze španělské krve, proto je tak tlustá, a podívejte — má kolem nožky červenou stužku. To je něco mimořádně krásného a největší pocta, jaké se kachně může dostat; znamená to, že o ni nikdo nechce přijít a že ji musí poznat zvíře i člověk! — Batolte se! — Nedávejte nohy dovnitř; dobře vychované káčátko staví nohy pěkně od sebe, zrovna jako táta a máma. Podívejte: takhle! A teď ukloňte krk a řekněte: kač!“

A ony to udělaly. Ale ostatní kachny kolem si je prohlížely a nahlas říkaly: „No prosím! Ještě abychom měly za krkem tuhle přívěsku; jako by nás tu nebylo už dost! A fuj, jak jedno to káčátko vypadá! To tady trpět nebudeme!“ A hned k němu jedna kachna přiletěla a štípla ho do krku.

„Nech ho být!“ řekla matka. „Vždyť nikomu nic nedělá!“

„To ne, ale je moc velké a nezvyklé,“ řekla štípalka, „a proto ho musíme trochu srovnat!“

„To jsou hezké děti, co ta matka má,“ řekla tlustá kachna s červenou stužkou kolem nožky. „Všechny hezké, jen tohle jedno se nepovedlo; přála bych si, aby ho mohla předělat.“

„To nejde, Vaše Milosti,“ řekla matka káčátek. „Hezké není, to je pravda, ale má dobré srdce a plave tak nádherně jako každé jiné, ba troufám si říct, ještě o něco líp. Myslím, že hezky vyroste a časem se možná i zmenší; leželo ve vejci příliš dlouho, a proto nedostalo pravou postavu.“ A při těch slovech ho popotáhla za krkem a uhladila mu peří. „Kromě toho je to kačer,“ pokračovala, „a tak na tom tolik nezáleží. Myslím, že bude mít pořádnou sílu; ten už se světem protluče.“

„Ostatní káčátka jsou roztomilá,“ řekla stará kachna. „No, chovejte se teď jako doma, a najdete-li úhoří hlavu, můžete mi ji přinést.“

A tak byla jako doma.

Jenže ubohé káčátko, které se vylíhlo z vejce poslední a vypadalo tak ošklivě, štípaly, strkaly a měly za blázna — a to jak kachny, tak slepice. „Je moc velké!“ říkaly všechny, a krůtí kohout, který přišel na svět rovnou s ostruhami, a proto se domníval, že je nějaký císař, se nafoukl jako loď s plnými plachtami a zamířil rovnou k němu; pak se rozčepýřil a celá hlava mu zrudla. Ubohé káčátko nevědělo, kam se postavit ani kam jít; bylo smutné, že je ošklivé a že se mu celý kachní dvůr posmívá.

Tak minul první den, a čím dál to bylo horší a horší. Ubohé káčátko honili všichni; dokonce i jeho sestry na ně byly zlé a pořád říkaly: „Kdyby tě tak chytila kočka, ty ošklivé stvoření!“ A matka dodávala: „Kdybys jen bylo někde daleko!“ Kachny ho štípaly, slepice ho klovaly a děvečka, která zvířata krmila, do něj kopala nohou.

A tak se rozběhlo a přeletělo přes plot; malí ptáci v křoví se poplašeně vznesli. „To proto, že jsem tak ošklivé,“ pomyslelo si káčátko, zavřelo oči, ale utíkalo dál. Tak se dostalo až k velikému močálu, kde bydlely divoké kachny. Tam leželo celou noc; bylo unavené a plné smutku.

K ránu se divoké kachny vznesly a prohlédly si nového kamaráda. „Co jsi zač?“ ptaly se, a káčátko se obracelo na všechny strany a zdravilo, jak jen umělo.

„Jsi neobyčejně ošklivé!“ řekly divoké kachny. „Ale to nám může být jedno, jen když se nepřiženíš do naší rodiny.“ Chudáček! Na ženění opravdu ani nepomyslelo; bylo by spokojené, kdyby jen smělo ležet v rákosí a napít se trochu močálové vody.

Tak tam leželo celé dva dny; a tu přišly dvě divoké husy, či spíš dva divocí houseři; nebylo tomu dlouho, co se vylíhli z vejce, a proto byli tak rozpustilí.

„Poslyš, kamaráde!“ řekli. „Jsi tak ošklivý, že se nám docela zamlouváš. Nechceš se přidat a stát se tažným ptákem? Tady kousek dál, v jiném močále, je pár sladkých, roztomilých divokých hus, samé slečny, a všechny umějí říct ,kač!‘ Tam bys mohl udělat štěstí, i když jsi tak ošklivý!“

„Pif! paf!“ ozvalo se právě v tu chvíli a oba divocí houseři padli mrtvi do rákosí a voda zrudla krví. „Pif! paf!“ zaznělo znovu a celá hejna divokých hus vylétla z rákosí. A pak to bouchlo zas. Byl to velký hon; myslivci leželi kolem dokola močálu, ba někteří seděli nahoře na větvích stromů, které se dlouze skláněly nad rákosí. Modrý dým táhl jako mračna do temných stromů a daleko nad vodu; k močálu přibíhali lovečtí psi: žbluňk, žbluňk; rákosí i sítí se skláněly na všechny strany. To bylo pro ubohé káčátko zděšení! Otočilo hlavu, aby si ji schovalo pod křídlo, ale v tu chvíli stál těsně u něj strašlivě velký pes; jazyk mu dlouze visel z tlamy a oči mu hrůzně, ošklivě svítily. Natáhl čenich rovnou ke káčátku, ukázal ostré zuby a — žbluňk, žbluňk! — běžel zas dál, aniž se ho dotkl.

„Ach, zaplaťpánbůh!“ vzdychlo káčátko. „Jsem tak ošklivé, že mě nechce zakousnout ani pes!“

A tak leželo tiše, zatímco broky svištěly rákosím a rána bouchala za ranou. Teprve pozdě k večeru bylo ticho; ale ubohé mládě se pořád ještě neodvažovalo zvednout. Čekalo ještě několik hodin, než se rozhlédlo, a pak se hnalo z močálu, jak nejrychleji umělo.

Běželo přes pole a louky; a tu se strhla taková bouře, že se sotva dostávalo z místa. K večeru došlo k malé, ubohé selské chatrči; byla tak sešlá, že sama nevěděla, na kterou stranu se skácet, a proto zůstávala stát. Bouře kolem káčátka tak burácela, že si muselo sednout a opřít se do ní, a bylo pořád hůř a hůř. Tu si všimlo, že dveře vyskočily z jednoho pantu a visely tak nakřivo, že se dovnitř do světnice mohlo protáhnout skulinou — a to taky udělalo.

Bydlela tam stařena se svým kocourem a slepicí. Kocour, kterému říkala synáček, uměl hrbit hřbet a příst, dokázal i sršet jiskrami, ale to ho člověk musel hladit proti srsti. Slepice měla docela krátké, nízké nožky, a proto jí říkali Kuřátko Krátkonožka; snášela dobrá vejce a stařena ji milovala jako vlastní dítě.

Ráno si cizího káčátka hned všimli; kocour začal příst a slepice kdákat.

„Co je to?“ ptala se stařena a rozhlížela se; ale špatně viděla, a tak si myslela, že káčátko je tučná kachna, která zabloudila. „To je vzácný úlovek!“ řekla. „Teď budu mít kachní vejce. Jen aby to nebyl kačer! To musíme vyzkoušet.“

A tak bylo káčátko na tři týdny přijato na zkoušku; ale žádná vejce nepřicházela. Kocour byl v domě pánem a slepice paní, a pořád říkala: „My a svět!“ Domnívala se totiž, že jsou půlkou světa, a to tou mnohem lepší půlkou. Káčátko si myslelo, že člověk může mít i jiný názor; ale to slepice nesnesla.

„Umíš snášet vejce?“ ptala se.

„Neumím!“

„No, tak budeš tak laskavé a budeš držet zobák!“

A kocour řekl: „Umíš hrbit hřbet, příst a sršet jiskrami?“

„Neumím!“

„Tak si taky nesmíš dělat žádný názor, když mluví rozumní lidé!“

A káčátko sedělo v koutku a mělo špatnou náladu; tu do světnice zavanul čerstvý vzduch a sluneční teplo a káčátko dostalo takovou zvláštní chuť plavat po vodě, že nemohlo jinak, než se s tím slepici svěřit.

„Co tě to napadá?“ řekla slepice. „Nemáš co dělat, a proto ti lezou hlavou hlouposti! Snášej vejce nebo se nauč příst, a přejde tě to.“

„Ale je to tak krásné, plavat po vodě!“ řeklo káčátko. „Tak nádherné nechat si ji srazit nad hlavou a ponořit se až ke dnu!“

„To je mi ale velká zábava!“ řekla slepice. „Ty ses snad zbláznila! Zeptej se kocoura — to je nejmoudřejší tvor, jakého znám — jestli má rád plavat po vodě nebo se potápět! O sobě ani nemluvím. Zeptej se naší paní, té staré ženy; moudřejšího nad ni není na světě nikdo! Myslíš, že by ta měla chuť plavat a nechat si vodu srazit nad hlavou?“

„Vy mi nerozumíte!“ řeklo káčátko.

„My že ti nerozumíme? A kdopak by ti měl rozumět? Snad nechceš být moudřejší než kocour a než paní — o sobě ani nemluvím! Nic si nenamlouvej, ty dítě, a děkuj svému Stvořiteli za všechno dobré, co se ti prokázalo! Copak ses nedostalo do teplé světnice, do společnosti, od které se něčemu přiučíš? Ale ty jsi tlachal, a proto s tebou není příjemné jednat! Mně můžeš věřit. Říkám ti nepříjemné věci, a podle toho se poznávají praví přátelé! Hleď jen, aby ses naučilo snášet vejce nebo příst a sršet jiskrami!“

„Myslím, že raději půjdu do širého světa!“ řeklo káčátko.

„Ano, to udělej!“ řekla slepice.

A káčátko šlo; plavalo po vodě, potápělo se, ale všechna zvířata si ho pro jeho ošklivost nevšímala.

A nastal podzim; listí v lese zežloutlo a zhnědlo; vítr se ho chopil a rozvířil kolem dokola; a nahoře ve vzduchu byla velká zima. Mraky visely těžké krupobitím a sněhem a na plotě stála vrána a mrazem křičela: „Krá! krá!“ Ano, člověku byla zima, jen když na to pomyslel. Ubohé káčátko se opravdu nemělo dobře!

Jednoho večera — slunce právě tak krásně zapadalo! — vyletělo z houští celé hejno nádherných, velikých ptáků; tak krásné káčátko nikdy nevidělo: byli oslnivě bílí, s dlouhými, ohebnými krky. Byly to labutě. Vydaly zvláštní zvuk, rozprostřely své nádherné, dlouhé perutě a letěly ze studeného kraje pryč do teplejších zemí, k otevřeným jezerům. Stoupaly výš a výš, a ošklivému mladému káčátku bylo u srdce docela zvláštně. Točilo se ve vodě jako kolo dokola, natahovalo za nimi krk vysoko do vzduchu a vydalo tak hlasitý a podivný výkřik, že se samo polekalo. Ach, na ty krásné, šťastné ptáky nemohlo zapomenout; a jakmile je už nevidělo, ponořilo se až ke dnu, a když se zase vynořilo, bylo jako bez sebe. Nevědělo, jak se ti ptáci jmenují ani kam letí; a přece je mělo tak rádo, jako nikdy nikoho. Vůbec jim nezávidělo. Jak by ho také mohlo napadnout přát si takovou krásu? Bylo by rádo, kdyby ho jen kachny trpěly mezi sebou — to ubohé, ošklivé zvíře!

A zima byla studená, velmi studená! Káčátko muselo plavat sem a tam po vodě, aby zabránilo tomu, že úplně zamrzne; ale každou noc byla díra, ve které plavalo, menší a menší. Mrzlo tak, že v ledovém krunýři praskalo; káčátko muselo pořád pádlovat nožkama, aby se díra nezavřela. Nakonec zesláblo, leželo docela tiše a přimrzlo pevně k ledu.

Časně ráno přišel sedlák; když to uviděl, šel na led, rozbil ho dřevákem na kusy a odnesl káčátko domů své ženě. Tam se zase probralo.

Děti si s ním chtěly hrát; ale káčátko se domnívalo, že mu chtějí ublížit, a v úzkosti skočilo rovnou do hrnce s mlékem, až mléko vystříklo po světnici. Selka spráskla ruce, a nato káčátko vletělo do máselnice, pak dolů do sudu s moukou a zase ven. Jak vypadalo! Selka křičela a mlátila po něm pohrabáčem; děti přes sebe padaly, jak ho chtěly chytit; smály se a křičely! — Dobře že byly dveře otevřené a káčátko se mohlo protáhnout mezi otýpkami do čerstvě napadaného sněhu; tam leželo docela vysílené.

Ale vypravovat všechnu bídu a nouzi, jakou muselo káčátko v té tuhé zimě vytrpět, by bylo příliš smutné. Leželo v močále mezi rákosím, když slunce zase začalo teple svítit. Skřivani zpívali; bylo nádherné jaro.

A tu najednou káčátko mohlo mávnout křídly; zašuměla silněji než kdy dřív a mocně ho nesla dál; a než se nadálo, octlo se ve velké zahradě, kde voněl šeřík a skláněl své dlouhé zelené větve až dolů ke klikatým příkopům. Ach, jak tu bylo krásně, jak svěže po jaru! A zpředu z houští vypluly tři nádherné bílé labutě; šuměly peřím a lehounce se nesly po vodě. Káčátko ty nádherné ptáky poznalo a padl na ně zvláštní smutek.

„Poletím k nim, k těm královským ptákům! A oni mě ubijí, protože já, tak ošklivý, se k nim odvažuji přiblížit. Ale to je jedno! Lepší, když mě zabijí oni, než aby mě štípaly kachny, klovaly slepice, kopala děvečka od kurníku, a v zimě trpět nouzi!“ A vyletělo na vodu a plavalo vstříc nádherným labutím; ty ho spatřily a s šuměním peří se k němu rozletěly.

„Jen mě zabijte!“ řeklo ubohé zvíře, sklonilo hlavu k vodní hladině a čekalo smrt. — Ale co spatřilo v čisté vodě? Vidělo pod sebou svůj vlastní obraz, a nebyl to už neohrabaný, černošedý pták, ošklivý a odporný — byla to labuť!

Nevadí, že se člověk narodí na kachním dvoře, jen když ležel v labutím vejci!

Cítilo se šťastné za všechnu tu nouzi a soužení, jaké přestálo. Teprve teď poznalo pravou cenu štěstí, které ho vítalo. — A veliké labutě kolem něj pluly a hladily ho zobáky.

Do zahrady přišlo několik malých dětí a házely do vody chléb a zrní; a to nejmenší zvolalo: „Podívejte, přiletěla nová!“ A ostatní děti jásaly s ním: „Ano, přiletěla nová!“ Tleskaly rukama a tančily kolem, běžely k tatínkovi a mamince, do vody se házel chléb a buchty a všichni říkali: „Ta nová je nejkrásnější! Tak mladá a nádherná!“ A staré labutě se před ním klonily.

Tu se cítilo celé zahanbené a schovalo hlavu pod křídlo; samo nevědělo, co si počít; bylo přešťastné, ale vůbec ne pyšné! Vzpomínalo, jak bylo pronásledováno a jak se mu posmívali, a teď slyšelo ode všech, že je nejkrásnější ze všech krásných ptáků. I šeřík se k němu skláněl větvemi až do vody a slunce svítilo teple a mírně! Tu zašumělo jeho peří, štíhlý krk se vztyčil a z plného srdce zajásalo: „O takovém štěstí se mi ani nesnilo, když jsem bylo ještě ošklivé káčátko!“