Statečný krejčík

Jednoho letního rána seděl krejčík na svém stole u okna, měl dobrou náladu a šil ze všech sil. Vtom šla ulicí selka a volala: „Dobrá povidla na prodej! Dobrá povidla na prodej!“ Krejčíkovi to znělo lahodně v uších, vystrčil svou útlou hlavičku z okna a zavolal: „Sem nahoru, milá ženo, tady se zbavíte svého zboží.“ Žena vystoupila s těžkým košem po třech schodech nahoru ke krejčímu a musela před ním vybalit všechny hrnce. On si je všechny prohlédl, zvedl je do výše, přičichl a nakonec řekl: „Ta povidla mi připadají dobrá, odvažte mi z nich, milá ženo, tak čtyři loty, a když to bude i čtvrt libry, na tom mi nesejde.“ Žena, která doufala, že dobře prodá, mu dala, co chtěl, ale odešla celá rozmrzelá a mručela si pod vousy.

„Ta povidla ať mi Bůh požehná,“ zvolal krejčík, „a ať mi dají sílu a moc,“ vyndal ze skříně chléb, ukrojil si krajíc přes celý bochník a namazal na něj povidla. „To nebude chutnat hořce,“ povídal, „ale nejdřív dodělám kabátec, než se do toho pustím.“ Odložil chléb vedle sebe, šil dál a radostí dělal čím dál větší stehy. Zatím stoupala vůně sladkých povidel po zdi vzhůru, kde ve velkém množství sedaly mouchy, takže je to přilákalo a hejno jich na chléb usedlo. „Ale kdo vás sem zval?“ řekl krejčík a nezvané hosty odháněl. Jenže mouchy, které nerozuměly řeči, se nedaly odbýt a přiletovaly zpět ve stále větší společnosti. Tu krejčíkovi nakonec došla trpělivost. Sáhl do přihrádky pro kus látky, a „počkejte, já vám dám!“ nemilosrdně do nich plácl. Když látku zvedl a spočítal, leželo před ním nejméně sedm mrtvých much a natahovaly nožičky.

„Tak takový jsi chlapík?“ řekl a musel sám obdivovat svou statečnost. „To se dozví celé město.“ A v tom spěchu si krejčík ustřihl pás, ušil ho a vyšil na něj velkými písmeny: „Sedm jednou ranou!“ „Ale co město!“ pokračoval. „To se dozví celý svět!“ A srdce se mu radostí třáslo jako jehňátku ocásek.

Krejčík si přepásal opasek kolem těla a chtěl vyrazit do světa, protože měl za to, že dílna je pro jeho statečnost příliš malá. Než odešel, prohledal celý dům, jestli tam není něco, co by si mohl vzít s sebou, ale nenašel nic než starý sýr, a ten si strčil do kapsy. Před branou si všiml ptáčka, který se zamotal v křoví, a ten musel do kapsy k sýru. Pak se statečně dal na cestu, a protože byl lehký a čiperný, necítil žádnou únavu.

Cesta ho zavedla na horu, a když dosáhl nejvyššího vrcholu, seděl tam mohutný obr a docela klidně se rozhlížel. Krejčík k němu směle přistoupil, oslovil ho a řekl: „Dobrý den, kamaráde. Tak ty tu sedíš a prohlížíš si ten širý svět? Já jsem právě na cestě do něj a chci zkusit štěstí. Máš chuť jít se mnou?“ Obr si krejčíka pohrdavě prohlédl a řekl: „Ty otrapo! Ty ubohý chlapíčku!“ „To bychom viděli!“ odpověděl krejčík, rozepnul si kabát a ukázal obrovi pás. „Tady si můžeš přečíst, jaký jsem muž.“ Obr četl „Sedm jednou ranou“, myslel si, že to byli lidé, které krejčík pobil, a začal mít před tím prckem trochu respekt. Přece jen si ho ale chtěl vyzkoušet. Vzal do ruky kámen a stiskl ho tak, že z něj vytryskla voda. „To udělej po mně,“ řekl obr, „jestli máš sílu.“ „Víc nic?“ řekl krejčík. „To je u nás jen hračka,“ sáhl do kapsy, vytáhl měkký sýr a stiskl ho tak, že z něj vytekla šťáva. „Vidíš,“ řekl, „to bylo přece jen o něco lepší?“ Obr nevěděl, co říct, a nemohl tomu drobečkovi uvěřit.

Tu obr zvedl kámen a hodil ho tak vysoko, že ho oko sotva dohlédlo. „Tak, ty káčátko, to udělej po mně.“ „Dobře hozeno,“ řekl krejčík, „ale ten kámen musel zase spadnout na zem. Já ti hodím takový, který se už vůbec nevrátí,“ sáhl do kapsy, vzal ptáčka a vyhodil ho do vzduchu. Ptáček, šťastný, že je volný, vzlétl, odletěl a už se nevrátil. „Jak se ti líbí ten kousek, kamaráde?“ zeptal se krejčík. „Házet umíš,“ řekl obr, „ale teď uvidíme, jestli dokážeš unést něco pořádného.“ Zavedl krejčíka k mohutnému dubu, který tam poražený ležel na zemi, a řekl: „Jestli jsi dost silný, pomoz mi ten strom vynést z lesa.“ „Milerád,“ odpověděl mužíček, „vezmi si jenom kmen na rameno, já zvednu a ponesu větve s haluzemi, to je přece to nejtěžší.“ Obr si vzal kmen na rameno, ale krejčík se posadil na jednu větev, a obr, který se nemohl ohlédnout, musel celý strom i s krejčíkem odnést. Vzadu bylo krejčíkovi veselo a dobře, hvízdal si písničku „Tři krejčí jeli branou ven“, jako by nošení stromů bylo dětskou hrou. Obr, když už kus cesty tu těžkou tíhu vlekl, nemohl dál a zavolal: „Poslyš, ten strom musím pustit.“ Krejčík čiperně seskočil, chytil strom oběma rukama, jako by ho nesl, a řekl obrovi: „Takový velký chlapík, a ani strom neuneseš.“

Šli spolu dál, a když míjeli třešeň, chytil obr korunu stromu, kde visely nejzralejší plody, ohnul ji dolů, dal ji krejčíkovi do ruky a poručil mu, ať jí. Ale krejčík byl příliš slabý, aby strom udržel, a když obr pustil, vymrštil se strom vzhůru a krejčík vylétl s ním do vzduchu. Když zase bez úhony spadl dolů, řekl obr: „Copak, ty nemáš sílu udržet tak slabý proutek?“ „Na síle to nevázne,“ odpověděl krejčík, „myslíš, že by to bylo něco pro toho, kdo trefil sedm jednou ranou? Přeskočil jsem strom, protože tam dole střílejí do křoví myslivci. Přeskoč to po mně, jestli to dokážeš.“ Obr to zkusil, ale strom nepřeskočil, uvázl ve větvích, takže i tady zůstal krejčík vítězem.

Obr řekl: „Když jsi tak statečný chlapík, pojď s námi do jeskyně a přenocuj u nás.“ Krejčík byl ochoten a šel s ním. Když dorazili do jeskyně, seděli tam u ohně další obři a každý držel v ruce pečenou ovci a jedl z ní. Krejčík se rozhlédl a pomyslel si: „Tady je přece jen prostorněji než v mé dílně.“ Obr mu ukázal postel a řekl, ať si do ní lehne a vyspí se. Ale krejčíkovi byla postel příliš velká, nelehl si do ní, ale zalezl do kouta. Když nastala půlnoc a obr myslel, že krejčík leží v hlubokém spánku, vstal, vzal velkou železnou tyč a jednou ranou postel rozťal, a myslel si, že s tou kobylkou skoncoval. Časně ráno šli obři do lesa a na krejčíka docela zapomněli, a tu najednou přišel celý veselý a rozpustilý. Obři se lekli, báli se, že je všechny pobije, a v největším spěchu utekli.

Krejčík šel dál, pořád za svým špičatým nosem. Když už dlouho putoval, přišel na dvůr královského paláce, a protože cítil únavu, lehl si do trávy a usnul. Zatímco tam ležel, přišli lidé, prohlíželi si ho ze všech stran a četli na pásu „Sedm jednou ranou“. „Ach,“ říkali, „co tu ten velký válečný hrdina chce uprostřed míru? To musí být mocný pán.“ Šli a oznámili to králi a mysleli, že kdyby vypukla válka, byl by to důležitý a užitečný muž, kterého by za žádnou cenu nesměli propustit. Králi se ta rada zalíbila a poslal jednoho ze svých dvořanů ke krejčíkovi, aby mu, až se probudí, nabídl vojenskou službu. Vyslanec zůstal stát u spáče, počkal, až protáhne údy a otevře oči, a pak přednesl svou nabídku. „Právě proto jsem sem přišel,“ odpověděl krejčík, „jsem ochoten vstoupit do královských služeb.“ A tak byl s poctami přijat a dostal zvláštní příbytek.

Vojáci ale krejčíka nemohli vystát a přáli si, aby byl tisíc mil daleko. „Co z toho vzejde?“ říkali si mezi sebou. „Když se s ním dostaneme do sporu a on se rozmáchne, padne každou ranou sedm. To nikdo z nás neustojí.“ A tak se rozhodli, šli všichni společně ke králi a žádali o propuštění. „Nejsme stvořeni k tomu,“ řekli, „abychom vydrželi po boku muže, který bije sedm jednou ranou.“ Král byl zarmoucen, že by měl kvůli jedinému přijít o všechny své věrné služebníky, přál si, aby ho jeho oči nikdy nebyly spatřily, a rád by se ho zbavil. Ale netroufal si mu dát výpověď, protože se bál, že by ho i s celým jeho lidem pobil a usedl na královský trůn. Dlouho přemítal sem a tam, až konečně našel radu. Poslal ke krejčíkovi a nechal mu vzkázat, že když je tak velký válečný hrdina, chce mu učinit nabídku. V jednom lese jeho země se usídlili dva obři, kteří loupením, vražděním a paličstvím působili velké škody: nikdo se k nim nesměl přiblížit, aby se nevydal v nebezpečí života. Kdyby ty dva obry přemohl a zabil, dal by mu za manželku svou jedinou dceru a k tomu polovinu království jako věno; a mělo s ním táhnout na pomoc sto jezdců. „To by bylo něco pro takového muže, jako jsem já,“ pomyslel si krejčík, „krásná královská dcera a půl království se člověku nenabízí každý den.“ „Ó ano,“ odpověděl, „ty obry už zkrotím, a těch sto jezdců k tomu nepotřebuji: kdo trefí sedm jednou ranou, nemusí se dvou bát.“

Krejčík vyrazil a sto jezdců ho následovalo. Když přišel na kraj lesa, řekl svým průvodcům: „Zůstaňte tady stát, s obry se vypořádám sám.“ Pak vskočil do lesa a rozhlédl se napravo i nalevo. Za chvíli oba obry spatřil: leželi pod stromem, spali a chrápali přitom tak, že se větve zvedaly a klesaly. Krejčík, aby neztrácel čas, nasbíral si obě kapsy plné kamení a vylezl s ním na strom. Když byl uprostřed, sesunul se po jedné větvi, až seděl přesně nad spáči, a spustil jednomu obrovi jeden kámen za druhým na prsa. Obr dlouho nic necítil, ale nakonec se probudil, strčil do svého druha a řekl: „Proč mě biješ?“ „To se ti zdá,“ řekl ten druhý, „já tě nebiju.“ Zase si lehli ke spánku, a tu krejčík hodil kámen na druhého. „Co to má být?“ zvolal ten druhý. „Proč po mně házíš?“ „Já po tobě neházím,“ odpověděl první a zabručel. Chvíli se přeli, ale protože byli unavení, nechali toho a oči se jim zase zavřely. Krejčík začal svou hru nanovo, vybral ten nejtlustší kámen a vší silou ho hodil prvnímu obrovi na prsa. „To už je moc!“ vykřikl, vyskočil jako pominutý a strčil svého druha proti stromu, až se strom zatřásl. Druhý mu to oplatil stejnou mincí, a upadli do takového vzteku, že vytrhávali stromy a bili do sebe tak dlouho, až nakonec oba naráz padli mrtvi k zemi. Tu krejčík seskočil dolů. „Ještě že,“ řekl, „nevytrhli ten strom, na kterém jsem seděl, jinak bych musel jako veverka skočit na jiný: ale my jsme mrštní!“ Vytasil meč a zasadil každému několik pořádných ran do prsou, pak vyšel ven k jezdcům a řekl: „Práce je hotová, oba jsem sprovodil ze světa: ale bylo to tuhé, v nouzi vytrhávali stromy a bránili se, jenže to nic není platné, když přijde někdo jako já, který bije sedm jednou ranou.“ „A nejste snad zraněn?“ ptali se jezdci. „S tím je to v pořádku,“ odpověděl krejčík, „ani vlásek mi nezkřivili.“ Jezdci mu nechtěli věřit a vjeli do lesa: tam našli obry, jak se topí ve své krvi, a kolem dokola ležely vytrhané stromy.

Krejčík žádal na králi slíbenou odměnu, ale krále mrzel jeho slib a znovu přemýšlel, jak by se toho hrdiny zbavil. „Než dostaneš mou dceru a půl říše,“ řekl mu, „musíš vykonat ještě jeden hrdinský čin. V lese pobíhá jednorožec, který působí velké škody, toho musíš nejprve chytit.“ „Jednorožce se bojím ještě méně než dvou obrů; sedm jednou ranou, to je moje věc.“ Vzal si provaz a sekeru, vyšel do lesa a znovu poručil těm, kdo mu byli přiděleni, aby čekali venku. Nemusel dlouho hledat, jednorožec brzy přiběhl a vyrazil rovnou na krejčíka, jako by ho chtěl bez okolků nabodnout. „Pomalu, pomalu,“ řekl krejčík, „tak rychle to nejde,“ zůstal stát a čekal, až bude zvíře docela blízko, a pak čiperně skočil za strom. Jednorožec vrazil vší silou do stromu a zabodl svůj roh tak pevně do kmene, že neměl dost síly ho zase vytáhnout, a tak byl chycen. „Teď mám toho ptáčka,“ řekl krejčík, vyšel zpoza stromu, hodil jednorožci nejdřív provaz na krk, pak sekerou vysekal roh ze stromu, a když bylo všechno v pořádku, odvedl zvíře a přivedl ho králi.

Král mu ještě nechtěl slíbenou odměnu udělit a přišel s třetím požadavkem. Krejčík mu měl před svatbou nejprve chytit divokého kance, který v lese působil velké škody; myslivci mu měli být na pomoc. „Milerád,“ řekl krejčík, „to je dětská hra.“ Myslivce s sebou do lesa nevzal, a ti byli docela spokojeni, protože ten divoký kanec je už několikrát přivítal tak, že neměli chuť ho pronásledovat. Když kanec krejčíka spatřil, rozběhl se na něj s pěnou u tlamy a cvakajícími zuby a chtěl ho povalit na zem: ale mrštný hrdina vskočil do kaple, která byla nablízku, a hned nahoře oknem jedním skokem zase ven. Kanec za ním vběhl dovnitř, ale krejčík oběhl kolem a zabouchl za ním dveře; a tak bylo rozzuřené zvíře chyceno, protože bylo příliš těžké a nemotorné, aby vyskočilo oknem ven. Krejčík zavolal myslivce, kteří museli chyceného kance vidět na vlastní oči: hrdina se pak odebral ke králi, který teď, ať chtěl nebo ne, musel svůj slib dodržet a dát mu svou dceru a půl království. Kdyby byl věděl, že před ním nestojí válečný hrdina, ale krejčík, bylo by ho to trápilo ještě víc. Svatba se tedy slavila s velkou nádherou a malou radostí, a z krejčíka se stal král.

Po nějakém čase slyšela mladá královna v noci, jak její manžel mluví ze spaní: „Chlapče, ušij mi kabátec a sprav mi kalhoty, nebo ti přetáhnu loket přes uši!“ Tu poznala, v jaké uličce se ten mladý pán narodil, druhého rána si u otce postěžovala na své trápení a prosila, aby jí od toho muže pomohl, protože není nic jiného než krejčík. Král ji utěšoval a řekl: „Nech příští noc svou ložnici otevřenou, moji služebníci budou stát venku, a až usne, vejdou dovnitř, svážou ho a odnesou na loď, která ho odveze do širého světa.“ Žena s tím byla spokojena, ale králův zbrojnoš, který to všechno vyslechl, měl mladého pána v oblibě a celý ten plán mu prozradil. „Před tuhle věc já strčím závoru,“ řekl krejčík. Večer si v obvyklou dobu lehl se svou ženou do postele: když si myslela, že usnul, vstala, otevřela dveře a zase si lehla. Krejčík, který se jen dělal, že spí, začal jasným hlasem volat: „Chlapče, ušij mi kabátec a sprav mi kalhoty, nebo ti přetáhnu loket přes uši! Trefil jsem sedm jednou ranou, zabil dva obry, přivedl jednorožce a chytil divokého kance — a to bych se měl bát těch, co stojí venku před komnatou!“ Když ti slyšeli krejčíka takto mluvit, padla na ně veliká hrůza, utíkali, jako by za nimi byla divoká honba, a nikdo se už na něj neodvážil. A tak krejčík byl a zůstal po celý svůj život králem.