Statečný krejčík

Jednoho letního rána seděl krejčík u okna nad svým stolem, měl dobrou náladu a šil, co mu síly stačily. Tu šla kolem ulicí selka a volala: „Dobrá povidla na prodej! Dobrá povidla na prodej!“ To znělo krejčíkovi lahodně v uších. Vystrčil hlavu z okna a zavolal: „Pojďte nahoru, milá paní, tady se svého zboží zbavíte.“

Žena vystoupala se svým těžkým košem po třech schodech k němu nahoru a musela mu vybalit všechny hrnce. Prohlížel si je jeden po druhém, nadzvedával je, přičichl si k nim a nakonec řekl: „Ta povidla se mi zdají dobrá. Odvažte mi jich, milá paní, čtyři loty, a kdyby to bylo i čtvrt libry, nevadí mi to.“ Žena, která doufala v lepší obchod, mu dala, co chtěl, ale odešla mrzutá a rozhorlená.

„Ať mi ta povidla Bůh požehná,“ zvolal krejčík, „a dá mi sílu a odvahu.“ Vytáhl ze skříně chleba, ukrojil krajíc přes celý bochník a rozetřel na něj povidla. „To přece nebude hořké,“ řekl si, „ale nejdřív dodělám kabátec, než se do toho pustím.“ Položil chleba vedle sebe, šil dál a radostí dělal čím dál větší stehy.

Mezitím stoupala vůně sladkých povidel vzhůru ke zdi, kde sedělo hodně much. Ty se tou vůní nechaly zlákat a snesly se na chleba v celých hejnech. „Kdopak vás sem zval?“ řekl krejčík a vyháněl nezvané hosty. Mouchy mu ale nerozuměly ani slovo a vracely se ve stále větších houfech. Tu krejčíkovi konečně došla trpělivost, sáhl po kusu sukna a nemilosrdně po nich mlátil. „Počkejte, já vám dám!“ Když ruku odtáhl a spočítal je, leželo jich před ním ne méně než sedm mrtvých, s nožkama vzhůru.

„Ty jsi mi kus chlapa,“ řekl si a sám musel obdivovat svou udatnost. „To se musí dozvědět celé město.“ A ve spěchu si krejčík ustřihl pás plátna, sešil ho a velkými písmeny na něj vyšil: SEDM JEDNOU RANOU. „Ale co město,“ pokračoval, „to se musí dozvědět celý svět!“ A srdce mu poskakovalo radostí jako beránčí ocásek.

Krejčík si uvázal pás kolem těla a chystal se vydat do světa, protože usoudil, že jeho dílna je na jeho udatnost příliš malá. Než odešel, prohledal celý dům, jestli by si s sebou nemohl vzít něco k jídlu, ale nenašel nic než starý kus sýra, a ten si strčil do kapsy. Před branou si všiml ptáčka, který se zamotal do houští, a toho si nacpal k sýru do druhé kapsy. Pak vykročil vesele do světa, a protože byl lehký a hbitý, necítil žádnou únavu.

Cesta ho vedla na horu, a když vystoupil na nejvyšší vrchol, seděl tam mohutný obr a pohodlně se rozhlížel kolem. Krejčík k němu bez bázně přistoupil, oslovil ho a řekl: „Dobrý den, kamaráde. Sedíš tu a prohlížíš si širý svět? Já se právě vydávám tím směrem a chci zkusit své štěstí. Nemáš chuť jít se mnou?“

Obr se na krejčíka podíval s pohrdáním a řekl: „Ty ubožáku, ty mizerný chlapíku!“

„To bych prosil!“ odpověděl krejčík, rozepnul si kabát a ukázal obrovi pás. „Tady si můžeš přečíst, co jsem za muže.“

Obr si přečetl SEDM JEDNOU RANOU, myslel si, že to byli lidé, které krejčík zabil, a dostal před tím malým chlapíkem trochu respekt. Chtěl ho ale nejdřív vyzkoušet. Vzal do ruky kámen a stiskl ho tak, že z něj vytryskla voda. „To mi zopakuj,“ řekl obr, „máš-li sílu.“

„Nic víc?“ řekl krejčík. „To je pro takového, jako jsem já, hračka.“ Sáhl do kapsy, vytáhl měkký sýr a stiskl ho tak, že z něj vytekla syrovátka. „Že by to bylo přece jen o trochu lepší?“

Obr nevěděl, co na to říct, a nemohl tomu mužíkovi vůbec uvěřit. Zvedl tedy kámen a hodil ho tak vysoko, že ho oči sotva stačily sledovat. „Tak, kačerku, to mi zopakuj.“

„Pěkně hozeno,“ řekl krejčík, „ale ten kámen přece jen musel zase spadnout na zem. Já ti hodím jeden, který se už nevrátí.“ Sáhl do kapsy, vzal ptáčka a hodil ho do vzduchu. Ptáček, šťastný, že je volný, vzlétl, odletěl pryč a už se nevrátil. „Jak se ti líbí ten kousek, kamaráde?“

„Házet umíš,“ řekl obr, „ale teď se podíváme, jestli dokážeš unést i něco pořádného.“ Zavedl krejčíka k mohutnému dubu, který ležel poražený na zemi, a řekl: „Máš-li dost síly, pomoz mi ho vynést z lesa.“

„Rád,“ odpověděl krejčík. „Ty si vezmi kmen na rameno, já zvednu větve i s ratolestmi a ponesu je, to je přece to nejtěžší.“

Obr si tedy naložil kmen na rameno, ale krejčík se posadil na jednu z větví, a obr, který se nemohl ohlédnout, musel nést celý strom a k tomu ještě krejčíka navrch. Vzadu na stromu si krejčík vesele seděl a pohvizdoval si písničku o třech krejčích, kteří vyjeli branou ven, jako by nošení stromu byla hračka. Když obr kus cesty tu těžkou nůši vlekl, nemohl už dál a zavolal: „Slyš, musím ten strom pustit!“ Krejčík hbitě seskočil, oběma pažemi objal strom, jako by ho sám celou dobu nesl, a řekl obrovi: „Takový velký chlap jako ty, a neuneseš ani strom?“

Šli spolu dál, a když míjeli třešeň, chytil obr korunu tam, kde viselo nejzralejší ovoce, sehnul ji dolů, podal ji krejčíkovi do ruky a vyzval ho, ať jí. Krejčík byl ale příliš slabý na to, aby strom udržel, a když ho obr pustil, vymrštil se strom vzhůru a krejčíka to vymrštilo s ním do vzduchu. Když bez úhony spadl zpátky na zem, řekl obr: „Co je to, nemáš sílu udržet slabý proutek?“

„Na síle mi nic neschází,“ odpověděl krejčík. „Myslíš, že by to bylo něco pro toho, kdo zabil sedm jednou ranou? Přeskočil jsem ten strom, protože dole v houští střílejí myslivci. Skoč za mnou, jestli to dokážeš.“ Obr se o to pokusil, ale strom nepřeskočil, uvízl ve větvích, takže i tady měl krejčík navrch.

Obr řekl: „Když jsi tak udatný chlapík, pojď s námi do jeskyně a přenocuj u nás.“ Krejčík souhlasil a šel s ním. Když dorazili do jeskyně, seděli tam u ohně další obři, každý s pečenou ovcí v ruce, a jedli. Krejčík se rozhlédl a pomyslel si, že je tu přece jen prostorněji než v jeho dílně.

Obr mu ukázal postel a řekl, ať si lehne a vyspí se. Postel byla pro krejčíka ale příliš velká, a tak si do ní nelehl, nýbrž se schoulil do kouta. O půlnoci, když se obr domníval, že krejčík tvrdě spí, vstal, vzal velkou železnou tyč a jednou ranou postel proklál. Myslel si, že s tím kobylkou navždy skoncoval.

Za časného rána šli obři do lesa a na krejčíka docela zapomněli. Vtom najednou přišel vesele a nebojácně kráčet. Obři se náramně polekali, báli se, že je pobije všechny, a v největším spěchu utekli.

Krejčík táhl dál, stále za svým nosem. Když tak dlouho putoval, přišel na nádvoří královského zámku, a jelikož pocítil únavu, lehl si do trávy a usnul. Zatímco tam ležel, přišli lidé, prohlíželi si ho ze všech stran a přečetli si na jeho pásu SEDM JEDNOU RANOU. „Ach,“ říkali si, „co tu chce takový velký válečný hrdina uprostřed míru? To musí být mocný pán.“

Šli a oznámili to králi. Mysleli si, že kdyby vypukla válka, byl by to důležitý a užitečný muž, kterého by za žádnou cenu neměli propustit. Králi se ta rada zalíbila a poslal ke krejčíkovi jednoho ze svých dvořanů, který mu měl, jakmile se probudí, nabídnout vojenskou službu. Posel počkal u spícího, dokud si nepotáhl údy a neotevřel oči, a pak mu přednesl svou nabídku.

„Právě proto jsem sem přišel,“ odpověděl krejčík. „Jsem ochoten vstoupit do královských služeb.“ Byl tedy čestně přijat a dostal vlastní byt.

Za krátkou dobu si na krejčíka zanevřeli královi vojáci a přáli si, aby byl tisíc mil daleko. „Co z toho bude,“ říkali si mezi sebou, „jestli se s ním pohádáme a on udeří? Na jednu ránu jich padne sedm, to žádný z nás nepřežije.“ Sešli se tedy, odebrali se všichni společně před krále a požádali o propuštění. „Nejsme stavěni na to,“ řekli, „stát vedle muže, který zabije sedm jednou ranou.“

Král se zarmoutil, že kvůli jedinému má přijít o všechny své věrné služebníky, přál si, aby toho krejčíka byl nikdy nespatřil, a rád by se ho zbavil. Netroufal si mu ale dát výpověď, bál se, že by je i s celým národem pobil a sedl si na královský trůn. Dlouho přemítal sem a tam, až konečně vymyslel plán.

Vzkázal krejčíkovi, že mu jako tak velikému válečnému hrdinovi chce učinit nabídku. V jednom lese jeho země žijí dva obři, kteří loupením, vražděním, žhářstvím a pleněním páchají velké škody, a nikdo se k nim neodváží přiblížit, aniž by nasadil vlastní život. Přemůže-li a zabije-li krejčík oba tyto obry, dá mu král svou jedinou dceru za manželku a půl království jako věno, a k tomu s ním pojede na pomoc sto jezdců.

„To je něco pro muže, jako jsem já,“ pomyslel si krejčík. „Krásná královská dcera a půl království se nenabízejí každý den.“

„Ale ovšem,“ odpověděl, „ty obry si už zkrotím, a sto jezdců k tomu nepotřebuji. Kdo zabije sedm jednou ranou, nemusí se bát dvou.“

Krejčík vytáhl a sto jezdců ho následovalo. Když dorazil na kraj lesa, řekl svým průvodcům: „Zůstaňte tady, s obry si už poradím sám.“ Pak se vnořil do lesa a rozhlížel se napravo i nalevo. Po chvíli oba obry zahlédl: leželi pod stromem a spali, a chrápali tak silně, že se jim nad hlavou pohupovaly větve nahoru a dolů.

Krejčík, nikoli líný, si nasypal plné obě kapsy kamenů a s nimi vylezl na strom. Když byl v půli, slezl po jedné větvi tak dlouho, až se ocitl přímo nad spáči, a spustil na hruď jednoho z obrů kámen za kamenem. Obr dlouho nic necítil, ale nakonec se přece probudil, šťouchl do svého druha a řekl: „Proč mě biješ?“

„Zdá se ti to,“ řekl druhý, „já tě nebiju.“

Znovu si lehli, tu krejčík hodil kámen na druhého. „Co to má znamenat?“ zvolal ten, „proč po mně házíš?“

„Já po tobě nehážu,“ odpověděl první a zabručel.

Chvíli se hádali, ale protože byli unavení, nechali toho a oči jim zase klesly. Krejčík si svou hru začal znovu, vybral si nejtěžší kámen a mrštil jím ze vší síly na hruď prvního obra. „To je už moc!“ vykřikl ten, vyskočil jako pominutý a strčil do svého druha tak silně, až se celý zatřásl o strom. Druhý mu to oplatil stejnou mincí, a upadli do takového vzteku, že vytrhávali stromy ze země a mlátili se jimi, dokud oba najednou nepadli mrtví k zemi.

Teď krejčík seskočil ze stromu. „Ještě štěstí,“ řekl si, „že nevytrhli i strom, na kterém jsem seděl, jinak bych musel skákat jako veverka na jiný. Ale náš druh je hbitý!“ Vytáhl meč a zasadil každému z nich pár pořádných ran do hrudi. Pak vyšel k jezdcům a řekl: „Práce je hotová, oba jsem je odpravil. Nebylo to snadné, v nouzi vytrhávali stromy a bránili se, jenže to nic nepomůže, když přijde takový, jako jsem já, který zabije sedm jednou ranou.“

„Nejste tedy zraněn?“ zeptali se jezdci.

„To má svůj pořádek,“ odpověděl krejčík, „ani vlásek mi nezkřivili.“ Jezdci mu nechtěli věřit a vjeli do lesa. Tam našli obry plavat v jejich vlastní krvi a kolem dokola ležely vyvrácené stromy.

Krejčík žádal od krále slíbenou odměnu, ale král svého slibu litoval a znovu přemýšlel, jak by se hrdiny zbavil. „Než dostaneš mou dceru a půl království,“ řekl mu, „musíš vykonat ještě jeden hrdinský čin. V lese běhá jednorožec, který páchá velké škody, toho musíš nejdřív polapit.“

„Jednorožce se bojím ještě míň než dvou obrů. Sedm jednou ranou, to je moje parketa.“ Vzal si provaz a sekeru, vydal se do lesa a i tentokrát řekl těm, kteří mu byli přiděleni, ať počkají venku. Nemusel dlouho hledat, jednorožec se brzy objevil a hnal se rovnou na krejčíka, jako by ho chtěl bez okolků nabodnout. „Pomalu, pomalu,“ řekl krejčík, „tak rychle to nepůjde.“ Zůstal stát a čekal, až bude zvíře docela blízko, pak hbitě skočil za strom. Jednorožec vrazil vší silou do stromu a zabodl svůj roh tak pevně do kmene, že už neměl sílu ho zase vytáhnout, a tak byl chycen.

„Teď mám ptáčka,“ řekl krejčík, vyšel zpoza stromu, nejdřív jednorožci omotal provaz kolem krku, pak sekerou vysekal roh ze stromu, a když bylo vše v pořádku, odvedl zvíře a přivedl je králi.

Král mu slíbenou odměnu ještě nechtěl dát a přišel s třetím požadavkem. Krejčík mu měl před svatbou ještě chytit divokého kance, který v lese páchal velké škody, a myslivci mu měli být nápomocní. „Rád,“ řekl krejčík, „to je hračka.“

Myslivce si do lesa nevzal, a ti s tím byli docela spokojeni, protože je kanec už několikrát přivítal tak zle, že po něm neměli chuť znovu pátrat. Když kanec krejčíka spatřil, hnal se na něj s pěnou u tlamy a cenil zuby, chtěl ho porazit k zemi, ale hbitý hrdina skočil do kaple, která stála nedaleko, a hned zase jedním skokem oknem ven. Kanec za ním vběhl dovnitř, krejčík ale oběhl kapli zvenčí a přibouchl za ním dveře. Tak byl vzteklý tvor chycen, protože byl příliš těžký a neohrabaný, než aby vyskočil oknem ven.

Krejčík zavolal myslivce, kteří museli vězně spatřit na vlastní oči, a hrdina se pak odebral ke králi. Ten teď, ať chtěl nebo ne, musel dostát svému slovu a odevzdal mu svou dceru i půl království. Kdyby byl věděl, že před ním nestojí žádný válečný hrdina, ale krejčík, bylo by ho to zabolelo ještě víc. Svatba se konala s velkou nádherou a malou radostí, a z krejčíka se stal král.

Po nějakém čase slyšela mladá královna v noci, jak její manžel mluví ze spaní: „Chlapče, ušij mi kabátec a sprav mi kalhoty, nebo ti loktem přetáhnu přes uši!“ Tu poznala, z jaké ulice její pán pochází, postěžovala si druhý den ráno otci na své trápení a prosila ho, aby jí pomohl zbavit se muže, který není nic jiného než krejčí.

Král ji utěšoval a řekl: „Nech příští noc dveře své ložnice otevřené. Moji sluhové budou stát venku, a jakmile usne, vejdou, svážou ho a odnesou na loď, která ho odveze do širého světa.“ Žena s tím byla spokojena, ale králův zbrojnoš, který všechno vyslechl, měl mladého pána rád a vyzradil mu celý plán.

„Tomu já zastrčím závoru,“ řekl krejčík. Večer si lehl v obvyklou dobu se svou ženou do postele, a když si myslela, že usnul, vstala, otevřela dveře a lehla si zpátky. Krejčík, který jen předstíral, že spí, začal jasným hlasem volat: „Chlapče, ušij mi kabátec a sprav mi kalhoty, nebo ti loktem přetáhnu přes uši! Zabil jsem sedm jednou ranou, usmrtil jsem dva obry, odvedl jednorožce a chytil divokého kance, a měl bych se snad bát těch, co stojí venku před komnatou?“

Když to sluhové za dveřmi uslyšeli, přepadl je veliký strach, utíkali, jako by je hnalo splašené vojsko, a nikdo se na něj už neodvážil zaútočit. A tak krejčík byl a zůstal po celý svůj život králem.