Pověst o Libuši a Přemyslovi

Tak jako kdysi chodili lidé se svými spory ke Krokovi, chodili zblízka i zdaleka k Libuši. Utíkali se k její moudrosti, aby jim rozsoudila, co sami rozsoudit nedokázali. A ona soudila spravedlivě a rozhádané lidi dokázala usmířit.

Tehdy se dva sousedé, oba starostové rodů, pohádali o meze a pole. Pohádali se prudce, nadávali si a vyčítali si matky i dědy, až mezi nimi i mezi jejich rody nezbylo z dobré sousedské vůle vůbec nic a rozbujela se zášť. Ani jeden nechtěl povolit, každý byl tvrdý jako křemen. A jakmile přišel den, kdy kněžna zasedala k soudu, spěchali oba na Vyšehrad.

Libuše tam seděla pod košatou lípou na vyvýšeném stolci, přes který byl přehozený koberec, a kolem čela měla bílý vínek. Napravo i nalevo od ní sedělo dvanáct kmetů, hospodářů z nejmocnějších rodů, statných mužů, mnozí už s bílými vousy. Před nimi stál v širokém kruhu zástup: lidé z rodů, muži, ženy i starostové, kteří přišli k soudu sami nebo se zastat někoho ze svých.

Před kněžnu a kmety předstoupili oba rozhádaní sousedé. Mladší si hořce stěžoval, že mu starší chce proti právu vzít meze a pole. Starší, muž s hustým plnovousem, zachmuřený jako mrak, mu skočil do řeči. Příkře a krátce žádal, aby se stalo podle jeho vůle, a nedbal na to, že by se tím jeho sousedovi stala křivda.

Libuše vyslechla jednoho i druhého a celou při dobře uvážila. Potom pověděla nejvážnějšímu z kmetů, jak rozhodla. Kmeti spor i rozsudek mezi sebou probrali a přisvědčili. Teprve pak kněžna nahlas oznámila, co je právo: že se mladšímu děje křivda a že pole i meze patří jemu.

Ještě ani nedomluvila, a už starším sousedem zalomcoval divoký hněv. Udeřil vysokou holí třikrát do země, celý zrudl a oči mu jiskřily. Zaklel a spustil, jako když se z nebe náhle vyvalí liják:

„Tohle má být právo? Však my víme, kdo tu soudí. Ženská! Ženská dlouhých vlasů, ale krátkého rozumu. Příst umí a jehlou šít, na to je, ale ne na soudy. Ať šije, ať přede, ale ať nesoudí. Hanba nám mužům!“

Bil se pěstí do hlavy a křičel tak zuřivě, až mu sliny stříkaly na bradu. „Hanba nám! U kterého jiného kmene, kde jinde vládne mužům žena? Jen u nás, jenom u nás, a proto se nám všichni smějí. Raději zahynout, než snášet takovou vládu!“

Všichni kolem strnuli nad tou divokou řečí. Kněžně stoupl do tváře ruměnec studu a srdce jí sevřela zlá potupa i žal nad takovým nevděkem. Přesto urážku přešla a tomu muži neodpověděla ani slovem. Rozrušeně se dívala na kmety a na zástup. Nikdo však toho křiklouna neokřikl, nikdo se neozval. Tu promluvila k zástupu, důstojně a vznešeně, i když se jí hlas chvěl pohnutím:

„Je to tak. Jsem žena a chovám se jako žena. Protože vás nesoudím železnou metlou, zdá se vám, že málo rozumím. Potřebujete správce, který bude přísnější než žena. Tak ho mějte! Vaše přání se vyplní. Teď jděte v pokoji domů. Velký sněm ať si zvolí vojvodu. A koho zvolí, toho si vezmu za muže.“

Když to dořekla, odešla z nádvoří do hradu a hned poslala jezdce na Kazín a na Tetín pro své sestry. Sama pak zamířila do kouzelné zahrady, do jejího nejzazšího kouta, kde bylo šero od hustého křoví a košatých lip. Bylo to posvátné místo a nikdo kromě ní a jejích sester tam nesměl vkročit.

Ve stínu lip tam stál na dřevěných sloupech přístřešek z plochých kamenů, zelených od mechu a rozchodníku. Pod tou střechou se matně leskla stříbrná hlava se zlatými vousy. Patřila dřevěné modle, která stála na hrubě otesaném balvanu. Lidé v ní ctili boha a říkali mu Perun.

Libuše před ní poklekla a poklonila se. Potom se posadila pod balvan k nohám modly a zůstala tam po celý zbytek dne i po západu slunce, i když se pod stromy už stmívalo a večerní vítr šuměl v keřích. Seděla zamyšlená a nehybná jako socha a v duchu přemítala o tom, co se jí stalo a co bude dál, jakého vojvodu si lid zvolí, co tomu řeknou sestry a jestli s ní budou zajedno.

Náhle vstala: v setmělé zahradě se před ní objevily Kazi a Teta. Vladař hradu, který sestry hned po příjezdu doprovodil od brány až k zahradě, zůstal u vchodu na stráži a čekal. Co Libuše sestrám řekla a svěřila a o čem se všechny tři, nadané věšteckým duchem, u Perunovy modly radily, to se nikdy nikdo nedozvěděl.

Letní noc se už chýlila ke konci, nebe bledlo a za hradem, nad jeho sruby, valem a stromy, prosvitl sinavý pruh svítání. Za chladu prvního jitra se Krokovy dcery vracely zahradou. Uprostřed kráčela Libuše s bílým vínkem kolem čela, klidnější než večer, s pohledem upřeným před sebe, a po jejích stranách sestry zahalené v rouškách. Šly mlčky jako stíny. Vladař za nimi udiveně hleděl, jak ho beze slova minuly a jak stoupaly po schodech k velké síni, až zmizely mezi mohutnými sloupy podsíně, ještě celé ponořené v ranním šeru.

Hned ráno rozeslala Libuše posly, aby svolali národ na velký sněm. Když skončily hlavní žně a nastal určený den, sjelo se a sešlo veliké množství mužů ze všech kmenů: starostové rodů i mnozí z jejich lidí, staří i mladí, na koních i pěšky, v čapkách, v kabátcích i v pláštích. Mnozí přijeli i ozbrojení, v přilbách, s mečem a s lukem, protože místy vedla cesta pustinou a hlubokými hvozdy.

Mnozí přišli zdaleka, až od hranic země: od Zličanů a Pšovanů na východě, ze severu, kde země sousedila s hrdým kmenem Lučanů a s Litoměřici, a z jihu, odkud se chodilo k Netolicím a k Doudlebům. Jiní přišli od širých lesů za Krokovým hradem a za Stebnem, kudy vedla cesta k Domažlicím a dál do německých zemí, až do Bavor.

V podhradí stálo mnoho stavení, kde se dělala zdobná sedla, uzdy, třmeny a ostruhy, zbraně a štíty pobité po krajích i napříč černým železem nebo rudě zářící mědí. Ani tam však nebylo dost místa pro všechny hosty a jejich koně stáli uvázaní u plotů nebo pod stromy. V podhradí bylo hlučno, hlučno bylo i na břehu řeky. Známí a příbuzní se vesele vítali a hovořili o polích a o lovu, o zbraních a o šarvátkách, nejvíc však o sporu těch dvou sousedů, o Libušině soudu, o tom, co teď bude a koho zvolit za vojvodu.

Když se blížila chvíle sněmu a z valů a srubů hlasitě zatroubily rohy, hrnuli se muži jedním proudem nahoru k Vyšehradu. Před hradní branou mezi dvěma sruby se proud na chvíli zastavil. Každý tam zvedl hlavu a s úžasem hleděl na obrovskou kančí hlavu přibitou na trámu. Ukazovali si ji a vyprávěli si, jak silák Bivoj toho kance přemohl a živého ho donesl na hrad. Pak se proud valil dál vysokou branou, až se zastavil na širém nádvoří před knížecím stolcem.

Vedle stolce stály dvě čestné stolice, jedna napravo, druhá nalevo, a na ty se posadily Kazi a Teta po Libušině boku. Všichni se kněžně hluboce poklonili. Kněžna jim vážně pokynula a promluvila ze stolce:

„Slyšeli jste, proč jsem vás svolala, lechy, vladyky i všechen národ. Svobody si vážit neumíte. Poznala jsem to a zakusila na sobě. Z vnuknutí bohů jsem vám oznámila, že vám už vládnout nebudu, protože si v srdci přejete, aby vám vládl muž. Toužíte po vojvodovi, který bude brát vaše syny a dcery do svých služeb a z vašeho dobytka a koní si vezme ty nejlepší, jak se mu zlíbí. Chcete sloužit, jak jste ještě nikdy nesloužili, a odvádět daně kožešinami z veverek a kun i plátnem, až vám bude úzko a hořko. Zato už nebudete mít tu hanbu, že vám vládne žena.“

„Nechci vás strašit,“ pokračovala. „Jen opakuji, co jsem řekla z vnuknutí bohů a co věštecký duch zjevil i mým sestrám. Zvolte si vojvodu, ale moudře a opatrně, protože vládce dosadit je snadné, ale jakmile jednou sedí, těžko ho sesadíte. Jestli trváte na svém, všechno se vyplní. A když budete chtít, poradím vám a řeknu vám jeho jméno i místo.“

„Řekni nám, kněžno! Poraď nám! Řekni! Poraď!“ vykřikli všichni jako jedněmi ústy.

Zástupy, které dosud stály tiše jako zeď a naslouchaly, se rozvlnily vzrušením a tlačily se ke stolci, jako když se pod náhlým větrem vlní pole obilí. Vtom Libuše v bílém rouchu, s vínkem kolem čela, vstala a vztáhla nad ně ruce. Rázem bylo ticho. Každý zůstal stát a hleděl na vznešenou kněžnu. Zvedla prst, ukázala k severním horám a řekla:

„Hle, za těmi horami, v kraji Lemuzi, teče nevelká řeka jménem Bělina. Blízko té řeky leží ves a v ní žije rod Stadiců. Nedaleko té vsi je úhor, sto dvacet kroků dlouhý a stejně široký. Je to zvláštní úhor: leží uprostřed tolika polí, a přece k žádnému nepatří. Tam oře váš vojvoda se dvěma strakatými voly. Jeden vůl má hlavu bílou, druhý je bílý od čela po hřbetě a má bílé zadní nohy. Teď vezměte dlouhý kabátec, plášť a ostatní šaty, jaké patří vládci, jděte, vyřiďte tomu muži vzkaz od národa i ode mne a přiveďte si svého vojvodu a mně muže. Jmenuje se Přemysl a jeho rod bude vládnout v celé této zemi všem kmenům na věky.“

Pak vybrali starosty nejpřednějších rodů, kteří měli muži ze Stadic vyřídit, na čem se lid s kněžnou dohodl. Libuše k nim promluvila:

„Cestu hledat ani se na ni ptát nemusíte. Povede vás můj kůň, jen za ním jeďte a neváhejte. Dovede vás tam i zpátky tou správnou cestou. Muž, před kterým se zastaví a zařehtá, je ten, o kom jsem mluvila. A uvěříte mi teprve tehdy, až uvidíte svého vojvodu jíst na železném stole.“

Na Libušin pokyn vyvedli jejího koně. Byl to bělouš se širokým krkem, z něhož mu splývala dlouhá hustá hříva. Měl zdobné sedlo, pod sedlem huňatou kožešinu a na širokém prsním řemení se mu leskly bronzové kotouče a cvočky. Když mu na sedlo naložili knížecí šaty, vykročil a poselstvo starostů se vydalo za ním na cestu.

Bylo časně na podzim, za slunného, tichého dne. Libušin kůň šel svižně a jistým krokem. Nikdo z mužů ho nevedl, nikdo mu ani slovem neporoučel. Kráčel tak jistě, jako by šel do své stáje, až se muži divili. Nakonec uvěřili tomu, co si mezi sebou šeptali: že kůň tou cestou nejde poprvé, že tudy kněžna tajně jezdívá za večerního soumraku a vrací se do svého dvora dřív, než zakokrhají kohouti.

Bělouš ani jednou nevybočil z cesty a nic ho z ní nesvedlo. Nejednou míjeli stádo koní na pastvě, které ho vítalo a lákalo veselým řehtáním. On však kráčel dál a neohlédl se ani napravo, ani nalevo. Když si muži v širém poli sedli pod planou hrušku nebo do řídkého stínu borovice s rudým kmenem, aby si odpočinuli, kněžnin kůň tiše postál a pak sám zase první vykročil dál.

Tak přejeli hory i pláně, až se třetího dne ráno blížili ke vsi mezi stráněmi, na kraji úzkého údolí, kterým tekla řeka. Když už byli skoro u ní, vyběhl jim naproti nějaký chlapec. Zeptali se ho:

„Hej, chlapče, jsou tohle Stadice? A žije tu muž jménem Přemysl?“

„Ano, to jsou Stadice,“ odpověděl chlapec. „A tamhle na poli pohání voly Přemysl.“

Opodál spatřili muže vysoké postavy. V lýčených střevících statně kráčel za pluhem a lískovou otkou pobízel spřežení strakatých volů. Jeden z nich měl hlavu bílou, druhý byl bílý od čela po hřbetě a zadní nohy měl bílé jako sníh. Jeli k oráči po široké mezi. Když se k němu přiblížili, kněžnin kůň se zastavil, pak se náhle vzepjal a radostně zařehtal. A jakmile zase dopadl na přední nohy, sklonil hlavu před mladým oráčem, který zastavil pluh i voly.

Starostové sňali z bělouše knížecí roucho: dlouhý kabátec lemovaný vzácnou kožešinou, drahý a krásný plášť i ostatní šaty. Přistoupili k Přemyslovi, hluboce se mu uklonili a pozdravili ho:

„Šťastný muži, kníže, kterého nám určili bohové, buď zdráv a vítej! Pusť voly, převlékni se, sedni na koně a jeď s námi. Kněžna Libuše a všechen český národ ti vzkazují, abys s námi přijel a přijal vládu, kterou bohové určili tobě i tvým potomkům. Zvolili jsme si tě za svého soudce, ochránce a vojvodu.“

Přemysl mlčky naslouchal. Pak beze slova zabodl do země otku, kterou držel v ruce, a začal vypřahat voly. Když jim snímal jho, řekl:

„Jděte, odkud jste přišli.“

Sotva to dořekl, voli se zvedli a v mžiku byli pryč. Pod vsí vešli do velké skály, která se před nimi otevřela a hned se zase zavřela, takže po nich nezůstala ani stopa.

Potom Přemysl promluvil k poslům: „Škoda, že jste přišli tak brzy. Kdybych mohl to pole doorat, bylo by v zemi chleba hojně po všechny časy. Ale protože jste si pospíšili a přerušili mi práci, vězte, že v zemi bude často hlad.“

Vtom jako by suchý prut rázem dostal od země mízu a život. Lísková otka začala pučet jako keř na jaře a hned vyhnala tři výhonky, tři větévky, na kterých se zelenalo svěží listí a mladé ořechy. Poslové nad tím zázrakem žasli. Přemysl je však poprosil, aby si k němu přisedli ke stolu, a pozval je na snídani. Obrátil pluh, z meze vzal lýčenou kabelu, vyndal z ní pecen chleba a sýr a položil je na radlici, která se leskla ve slunci.

„To je ten železný stůl, o kterém mluvila Libuše!“ pomyslel si každý z nich a žasl.

Zatímco s Přemyslem snídali kolem pluhu a pili z jeho džbánu, dvě větévky na lísce uschly a hned opadly. Třetí však rychle a bujně rostla do výšky i do šířky. Hosté nad tím až strnuli bázní. Ukazovali si ten div a ptali se Přemysla, co to znamená, že dvě větévky odumřely a zůstala jen jediná.

„To vám povím,“ řekl Přemysl. „Vězte, že z mého rodu začnou vládnout mnozí, ale zůstane jen jediný pán a vládce.“

Potom se ho poslové ptali, proč nejí na mezi, ale na železe.

„Jím na železném stole proto,“ odpověděl zvolený vojvoda, „abyste věděli, že můj rod bude ve vládě pevný jako železo. Železo si však važte! V čase míru jím orejte pole, ve zlých časech se jím braňte proti nepříteli. Dokud budou mít Čechové takový stůl, přemohou své nepřátele. Až jim ten stůl vezmou cizinci, Čechové přijdou o svobodu.“

Když to dořekl, vstal a šel s posly do vsi, aby se rozloučil se svým rodem, kterému se dostalo takové cti. Potom se oblékl do knížecího roucha s lesklým pásem, obul si knížecí boty a vsedl na bělouše. Kůň pod ním znovu vesele zařehtal.

Cestou se ho starostové ptali, proč si s sebou vzal kabelu a střevíce z lipového lýčí. Odpověděl:

„Vzal jsem je, abych vám je dal a abyste je navěky uschovali. Ať moji potomci vědí, odkud pocházejí, ať žijí v pokoře a z pýchy neutiskují lidi, kteří jim budou svěřeni, protože jsme si všichni rovni.“

Když už byli u konce cesty a blížili se k Vyšehradu, vyšla jim Libuše naproti. Na čele měla stříbrem zářící čelenku, na bílém hrdle vzácné korále z jantaru a chalcedonu a na sobě bílé šaty. Byla krásná a vznešená a z očí, které už z dálky vyhlížely Přemysla na bělouši v čele poselstva, jí zářila radost. S kněžnou šly její dívky se stuhou ve vlasech a na té stuze se jim vzadu na hlavě leskly přišité záušnice. Šli s ní i dvořané a nejpřednější muži ze všech rodů, kteří tu s celým velkým sněmem čekali na poselstvo a na nového vojvodu.

Všichni se zaradovali, když spatřili toho sličného, statného muže. Nejvíc se radovala mladá kněžna, protože svého ženicha znala už dřív. Podali si ruce a šťastní vešli do hradu. Za nimi šel všechen národ ve velkém veselí a za jásotu všech posadili Přemysla na kamenný knížecí stolec.

Slavili nového vojvodu i jeho svatbu s Libuší. Slavili dole v podhradí i nahoře na hradě. Tam zasedli dvořané a hosté ke stolům ve velké síni i na prostorném nádvoří a hodovali. Jídla i medoviny bylo hojně, hosté pili a zpívali nebo poslouchali pěvce, kteří za zvuku strun zpívali staré písně o hrdinech a o bojích dávných časů. Slavili volbu, slavili svatbu celý den a dlouho do noci, při záři ohňů a smolnic.

A když ohně dohasínaly a nad lesy se už rděla ranní zoře, ještě zněl Vyšehrad, ještě znělo podhradí hlučným veselím a ranní vítr nesl ten ohlas přes řeku k temným lesům, ponořeným v bělavé mlze.