Pověst o Bruncvíkovi

Když zemřel kníže Žibřid, ujal se vlády nad českou zemí jeho syn Bruncvík. Mladý kníže byl šlechetný a ke všem spravedlivý, ale doma dlouho nevydržel. Pořád myslel na otcovo hrdinství, na jeho čest a slavné jméno, a ve třetím roce své vlády se rozhodl, že vyjede do světa a získá svému národu novou slávu.

„Můj otec dobyl do znaku orla, já chci dobýt lva,“ řekl své ženě, když jí oznamoval, co zamýšlí. Mladá kněžna se velice zarmoutila a prosila ho, ať nikam nejezdí a nevydává se do nebezpečí.

Bruncvík ji však nechtěl vyslyšet. Rozplakala se, objala ho a v slzách ho znovu prosila, aby ji tu nenechával samotnou, ve stesku a smutku. Bruncvík ji laskavě těšil, že sama nezůstane: už vzkázal jejímu otci, aby přijel, byl s ní a zastal ho ve vládě. Potom si stáhl z prstu prsten a řekl:

„Na znamení ti dávám svůj prsten a tvůj si beru s sebou. Ať uslyšíš cokoli, nikomu nevěř, dokud prsten, který si beru, neuvidíš na vlastní oči. Jestli ho do sedmi let neuvidíš, věz, že už nejsem naživu.“

Když pak její otec přijel, dal Bruncvík osedlat třicet koní. Rozloučil se s Neomenií, svou ženou, i s jejím otcem a vydal se s družinou do světa za dobrodružstvím jako pravý statečný rytíř.

Projížděl mnoha zeměmi, jel pořád dál a dál a jeho rytíři i zbrojnoši s ním, až dojeli na břeh širého moře a dál už to nešlo. Ani tady se Bruncvík nezastavil a neobrátil. Opatřil si loď, nalodil se s celou družinou, vzali s sebou i koně a pustili se po širém moři do neznámých krajin.

Když odráželi od břehu, vál příznivý vítr a vál pak ještě dlouho. Jedné noci, to už byli na moři čtvrt roku, se však náhle obrátil. Ve tmě se moře rozbouřilo. Bruncvíkova loď se zmítala v bouři a divoké vlny ji vyhazovaly vysoko nahoru a hned zase strhávaly dolů do hlubin.

Plavci se velice báli, ale ještě víc se vyděsili, když najednou uviděli ve tmě vzdálenou žlutavou zář a když je ovanula silná, pronikavá vůně.

Teprve tehdy se dali do nářku. Věděli totiž, že ta zář i ta vůně jsou z jantarové hory. Ta hora v noci září a má takovou moc, že všechno, co se octne do padesáti mil od ní, lidi, zvířata i lodě, přitáhne k sobě neodolatelnou silou. Kdo se k ní jednou dostane, musí u ní zůstat a nikdy, nikdy už se odtamtud nedostane.

Proto se plavci tak báli a naříkali, když viděli, kam je vichr žene. Marně se modlili, marně slibovali Bohu, jen ať se vítr obrátí. Vítr se neobrátil a hnal je dál. Jakmile se dostali do těch padesáti mil, letěla loď rovnou k jantarové hoře, letěla v její žluté záři, která stoupala vysoko do tmy a rozlévala se daleko po rozbouřených vlnách.

Najednou loď narazila na břeh ostrova, uprostřed kterého se tyčila jantarová hora, a moře se v tu ránu utišilo. Bruncvík i jeho družina vystoupili na ostrov a vyvedli z lodi i koně. Už svítalo, a když vyšlo slunce, poznali, že je ostrov pustý, bez živé duše, a že na něm není nic, čím by se mohli živit.

Když ho obcházeli, uviděli na pobřeží mnoho ztrouchnivělých, rozpadlých lodí a spoustu lidských kostí, které se bělaly v písku na pražícím slunci. Bruncvíkovi i všem ostatním sevřelo srdce. Viděli, jak bídně tu ti lidé zahynuli, a tušili, jaký konec čeká i je. Bezradně hleděli po širé mořské pláni, jejíž zelené vlny splývaly v nedohlednu s oblohou.

Když se trochu vzpamatovali a po bouři si odpočinuli, zkusili se přece jen odtud dostat. Znovu nastoupili na loď, odrazili od břehu, napjali plachty, chopili se vesel a veslovali ze všech sil. Loď plula, vzdalovala se od ostrova a oni se už začali radovat, že kouzelnou moc jantarové hory přemohou. S tou nadějí se opřeli do vesel ještě víc a dřeli, až zrudli a pot z nich lil.

A loď plula, rychle plula, až se najednou zarazila a stála tiše jako na kotvě. Byla zase u břehu ostrova pod jantarovou horou.

Bruncvík se hluboce zarmoutil a všichni byli zdrcení, protože viděli, že je jim souzeno zůstat na tom nešťastném ostrově. Dokud měli na lodi jídlo, nebylo zle. Ještě dvakrát se pokusili odplout, ale pokaždé skončili u břehu jako napoprvé.

Když došly všechny zásoby, zabíjeli koně a jedli jejich maso. Když však snědli i posledního koně, Bruncvíkova, přišel krutý hlad a začal je hubit. Zoufale hledali, čím by ho utišili, ale na celém ostrově nenašli ani zrnko, nespatřili ani ptáčka, nic, čím by se nasytili. Pořád ještě doufali, že se nad nimi Bůh smiluje.

Když ale poznali, že doufají marně, zmocnilo se jich zoufalství. Nakonec se tupě poddali osudu, posedali nebo polehali na břehu u lodi a čekali na smrt. A ta si brala jednoho po druhém.

Pod jantarovou horou zůstali naživu už jen Bruncvík a jeden starý rytíř, který se jmenoval Balád. Jednou spolu seděli a hleděli na širé moře, když starý rytíř najednou promluvil k mladému knížeti:

„Můj milý pane! Kdyby tak vaše paní věděla, kdyby tak vaši zemané věděli, jaké neštěstí vás potkalo!“

Když to Bruncvík slyšel, sevřel se mu žalem srdce. A Balád mu řekl:

„Netrapte se, můj milý pane! Když mě poslechnete, mohl byste se odtud dostat. Jen nevím, kam.“

„A co ty?“ zeptal se Bruncvík.

„O mě se nestarejte. Jsem starý a na ničem mi už nezáleží. Mně je souzeno zůstat tady. Jestli se ale zachráníte a jednou se vám zase povede dobře, vzpomeňte si na mou věrnou službu.“

„A co bys mi radil?“

„Viděl jste, můj pane, že sem hned první rok, co jsme tady, přiletěl pták noh, a druhý rok zase. Letos přiletí jistě znovu, vypadá to, že sem zalétá jednou za rok. Ten vás odtud může vynést, jestli budete chtít.“

„A jak by mě vynesl?“ divil se Bruncvík.

Starý rytíř ukázal na koňskou kůži, která ležela u lodi, a řekl Bruncvíkovi, ať si do ní lehne a vezme s sebou i svůj meč. Když to Bruncvík udělal, zašil ho Balád řemenem do kůže a odnesl ho nahoru na jantarovou horu.

Brzy nato to ve vzduchu zašumělo a zvedl se prudký vítr jako před bouří. To se blížil pták noh k jantarové hoře na svých obrovských perutích. Když se objevil nad horou, bylo to, jako by se tam vznášel nesmírný mrak. Chvíli se noh držel vysoko ve vzduchu na rozpjatých křídlech, pak se prudce spustil dolů, popadl Bruncvíka, jako by to bylo zrnko, vznesl se a odletěl.

Na ostrově pod jantarovou horou bylo zase ticho a pusto. Smutně tam stály ztrouchnivělé lodě, jejich stíny nehnutě ležely na písčitém břehu a na slunci se bělaly kosti mrtvých.

Jediný živý tam zůstal starý věrný rytíř Balád. Zmořený hladem a bez sil seděl v písku, opíral se o trosky lodi, z jejíž posádky už nikdo jiný nežil, a kalnýma očima smutně hleděl vzhůru za obrovským ptákem. Ten už mizel v dálce a odnášel jeho mladého knížete, Bůh ví kam.

Pták noh letěl s Bruncvíkem nad širým mořem tři dny a tři noci a za tu dobu uletěl stovky a stovky mil od jantarové hory. Nakonec se snesl daleko v pustých horách a shodil Bruncvíka do hnízda mezi svá mláďata. Hned se zase vznesl a letěl za další kořistí.

Hladová mláďata se vrhla na velké sousto, zlostně křičela a rvala kůži kolem Bruncvíka. Jakmile se kníže trochu uvolnil, vytrhl meč, vztyčil se a všechna mláďata noha rozsekal.

Když se tak vysvobodil, dal se na útěk. Bez oddechu se hnal těmi nehostinnými horami nahoru a dolů, přes pusté holé stráně i zalesněné úvaly, až došel na kraj hlubokého údolí.

Sotva do něj vkročil, doneslo se k němu divoké řvaní a burácení. Chvíli naslouchal a nevěděl, co dělat. Zpátky už nemohl. Musel dopředu, a tak se poručil Pánu Bohu a vydal se údolím. Šel tak dlouho, až došel k vysoké skále, a tam se zastavil, protože uviděl podivnou věc: krutý zápas divé saně se lvem.

Bojovali zuřivě, na život a na smrt. Celé údolí bylo plné jejich řevu a třásly se stromy i skála.

„Pane Bože, komu mám pomoct?“ pomyslel si Bruncvík, který se zastavil opodál a díval se na ten zápas. „Pro lva jsem vyjel, kvůli lvu do znaku jsem už tolik vytrpěl. Nedá se nic dělat, musím pomoct lvu. Ať se stane, co se stane!“

Tak se rozhodl, tasil meč a vrhl se na zelenavou, kovově lesklou saň s devíti hlavami. Jakmile do ní začal bít a usekávat jí hlavy, nechal lev boje. Byl celý zbrocený krví, udýchaný a uštvaný tím zuřivým zápasem, a tak si lehl, aby si odpočinul.

Bruncvík tedy zůstal v boji sám. Bil se statečně, rány jeho meče na netvora jen pršely, ale saň byla nezdolná. Kníže už začal ochabovat, už sám neútočil, už se jen bránil. Vtom lev, který si mezitím oddechl, vyskočil mohutným skokem, bleskurychle se do saně zakousl a roztrhl ji vejpůl. Saň byla mrtvá.

Pak dostal Bruncvík strach ze lva. Lev na něj však neskočil, naopak si mu lehl k nohám. Bruncvík chtěl odejít, ale jakmile vykročil, lev vstal a šel za ním. A šel dál a dál, kamkoli se Bruncvík údolím vydal, všude za ním krok za krokem. Mladému knížeti se to nelíbilo. Lvu nevěřil, a proto by se ho rád zbavil.

Nasbíral si tedy žaludy a bukvice a vylezl na vysoký dub. Tam se usadil na mohutné větvi, schoval se v hustém listí starého stromu a čekal, až lev odejde. Čekal a čekal, chvíli, půl dne, a lev pořád seděl dole pod dubem a díval se nahoru do husté koruny.

Přišla noc a Bruncvík ji na dubu prodřímal. Ráno ho probudila zima, a sotva otevřel oči, hned se podíval, kde je lev. A lev byl pořád pod dubem. Seděl tam jako věrný pes a vydržel tak i celý druhý den, smutně hleděl do koruny, vydržel i druhou noc a nehnul se z místa.

Třetího dne, když Bruncvík z dubu pořád neslézal, zařval zarmoucený lev tak mocně, že se celý dub zachvěl. Bruncvík, omráčený tím strašlivým řevem, pustil větev a spadl na zem. Ležel tam celý potlučený a nemohl ani vstát. Byl slabý a neměl co jíst, ale bez pomoci nezůstal. Lev od něj odběhl, za chvíli se vrátil s ulovenou srnou a položil ji Bruncvíkovi k nohám.

Mladý kníže už viděl, že lvu křivdil a že se ho nemusí bát. Když se lev vedle něj natáhl a položil mu hlavu do klína, hladil ho po husté hřívě. Od té chvíle si ho zamiloval a lev mu zůstal oddaný po celý čas, co v těch divokých horách žili. Tři roky bloudil Bruncvík pustinou a lesy a lev byl pořád s ním, všude a vždycky, honil zvěř a nosil ji svému pánovi.

Jednou se při tom bloudění dostal Bruncvík na vrchol vysoké hory a odtud zahlédl před sebou širé moře a v něm, daleko, nějaký hrad. Zaradoval se, protože za celou tu dobu nespatřil jediné lidské obydlí. Spěchal k moři a prosil Pána Boha, aby mu dal tam dojít.

Uběhlo patnáct dní, než Bruncvík prošel pustými horami a dostal se na mořský břeh. Na břehu byl jen písek a kamení. Kníže toužil dostat se k tomu hradu, a tak hned začal mečem sekat stromky a proutí, všechno snesl na pobřeží, svázal a spletl z toho široký vor. Na vodu ho spustil ve chvíli, kdy lev odešel na lov shánět potravu. Udělal to schválně, protože lva nechtěl brát s sebou, aby mu nepřekážel.

Právě když mladý kníže odrazil od břehu, vrátil se lev s ulovenou kořistí v tlamě. Hned ji ale pustil, zařval a skočil do moře za svým pánem. Skočil obrovským skokem a předními tlapami dosáhl na vor. Držel se ho a dlouho plaval, až mu Bruncvík, dojatý tou oddaností, pomohl a vytáhl ho na vor. A tak se plavili spolu na chatrném plavidle, na jednom konci Bruncvík, na druhém lev.

Devět dní a nocí se plavili na voru. Vlny si s nimi často pohrávaly, takže Bruncvík byl nejednou ve vodě po pás, ba až po krk. Nebe nad nimi i celý vzduch kolem potemněly a nakonec pluli pořád hustým šerem a nevěděli kam. Bruncvíkovi bylo v té tmě úzko, ale aspoň viděl, že už nejsou na širém moři, protože napravo i nalevo se v šeru černaly obrysy hor.

Vyjasnilo se, až když propluli pod Karbunkulovou horou. Svítila jim jasnou rudou září, dokud z té tmy nevypluli. A tu před sebou uviděli hrad, který se tyčil na ostrůvku v plném slunci. Byl to ten hrad, který Bruncvík zahlédl z vrcholu hory. Přistál u břehu a se svým druhem lvem vešel do hradu, kde vládl král Olibrius.

Ten král byl prapodivný. Měl dvoje oči, jedny v obličeji a druhé vzadu na hlavě. A ještě podivnější byli jeho dvořané: mnozí měli jen jedno oko a jednu nohu, mnozí měli rohy. Jiní měli dvě hlavy nebo psí hlavu, někteří byli rezaví jako lišky, jiní napůl šediví a napůl bílí. Mnozí vypadali jako obři a jiní se jako trpaslíci mihali mezi nohama těch obrů.

Bruncvíkovi tu nebylo dobře a chtěl zase odejít. Král Olibrius ho však zadržel a ptal se ho, jak se sem dostal, jestli z vlastní vůle, nebo z nouze.

„Z domova jsem vyjel z vlastní vůle, ale sem jsem se dostal z nouze,“ odpověděl Bruncvík. „Prosím vás, pane králi, pomozte mi, abych se mohl vrátit domů.“

„Odtud se dostaneš jen železnými vraty,“ řekl král. „Ta ti ale neotevřu a nepustím tě jimi, dokud nevysvobodíš mou dceru. Unesl mi ji drak Bazilišek.“

Bruncvík neměl na vybranou: buď zůstane navždy mezi obludami, nebo Olibriovu dceru vysvobodí. Rozhodl se tedy, že to s drakem Baziliškem zkusí. Král Olibrius mu dal připravit loďku a Bruncvík se na ní se svým věrným lvem vypravil k ostrovu a hradu mocného draka.

K ostrovu doplul kníže bez nesnází, ale dostat se do hradu bylo skoro nemožné. Hrad měl troje brány a u každé stály na stráži zuřivé obludy. Bruncvík se s nimi musel utkat. Byl to tvrdý boj, u každé další brány tvrdší a hroznější, a Bruncvík by si cestu do hradu nikdy neprosekal, nebýt jeho věrného lva.

Pokaždé, když pán v boji už ochaboval, lev přiskočil a tak dlouho zápasil s obludami, dokud si Bruncvík pořádně neoddechl. Tak nakonec pronikli až do hradního paláce. Tam v nádherné síni našel Bruncvík Olibriovu dceru, krásnou dívku, kterou však od paty až po pás ovíjeli hadi.

Dívka žasla, když rytíře spatřila, a ani nechtěla věřit, že se do hradu dostal silou. Myslela si, že strašliví strážci bran usnuli. Potom ho prosila:

„Rytíři, nevydávejte se do ještě většího nebezpečí a vraťte se, dokud je čas! I když jste pobil strážce v branách, draka Baziliška a jeho družinu nepřemůžete. Pospěšte si, je nejvyšší čas, Bazilišek, můj hrozný pán, sem právě v tuhle hodinu přichází.“

Bruncvík však zůstal a nelekl se, ani když se do síně najednou začala valit a hrnout Baziliškova družina, pištěla a syčela: lesklí hadi všeho druhu, ještěři, hadí panny a jiné podivné obludy, jednotlivě, v chumlech i ve smyčkách, všechno v hrozné změti a v takové záplavě, že velká síň byla za chvilku plná.

Bruncvík se s nimi hned a s chutí pustil do boje. Pomáhal mu kouzelný prsten, který mu Olibriova dcera navlékla na prst, když viděla, že neodejde; s ním měl sílu dvaceti mužů a ještě víc ho posilovala touha vysvobodit nešťastnou pannu. Statečně mu pomáhal i lev. Šlehal ocasem do oblud, drtil je tlapami, trhal je zuby a rval je na kusy. Tak celá ta pištící a syčící havěť zahynula pod lvími tlapami a Bruncvíkovým mečem.

Mladý rytíř už měl vyhráno. Vtom síní otřásl hrozný hluk jako hrom a na oba protivníky se vrhl sám Bazilišek, drak s osmnácti ocasy, kovově lesklý a měňavých barev, s ohnivou tlamou.

To bylo pro Bruncvíka nejhorší. Bránil se, zápasil, sekal do draka a mnohokrát ho zranil, ale i on sám už krvácel. Utržil spoustu ran a několikrát už ležel na zemi. Pokaždé ho ale vystřídal lev. A když zase ochaboval lev, sebral se Bruncvík a pustil se do nového boje.

Bojovali od podvečera celou noc a ještě druhý den ráno až do samého poledne. Teprve tehdy Bazilišek padl, natáhl se a zdechl. Lev hlasitě zařval, ale Bruncvík, samá rána, ležel na zemi jako mrtvý.

Ujala se ho Olibriova dcera. Vymyla mu rány, obvázala je, léčila ho a ošetřovala tak dobře, že devátého dne zase vstal. Potom vzal vysvobozenou pannu, odvedl ji na loď a vrátil se s ní a se lvem na hrad jejího otce. Těšil se, že se mu konečně otevřou železná vrata a že se bude moct vrátit domů.

Král Olibrius ho radostně přivítal, ale o železných vratech se ani slovem nezmínil. Nechtěl o nich ani slyšet a prohlásil, že Bruncvík tu musí zůstat. Jeho dcera Afrika prý svého statečného zachránce tak milovala, že si ho chce vzít za muže.

Bruncvík vzplanul hněvem na krále i na jeho dceru a v duchu jí trpce vyčítal nevděk. Nebylo však rady ani pomoci, musel se podvolit a vzal si královu dceru za ženu. Myšlenkami ale byl pořád jinde, daleko doma, u Neomenie, a čím dál víc se mu po domově i po ní stýskalo.

Smutně sedával na břehu a vyhlížel do dálky, jestli se neobjeví nějaká loď, která by ho odtud vysvobodila. Ale široko daleko se nikde nezableskla bílá plachta, žádná loď nezčeřila zelené vlny, které se třpytily ve slunci a v jejichž hukotu zanikaly tiché vzdechy mladého rytíře. Často, když byl sám, bloudil po hradě a v duchu proklínal hrad, krále, jeho dceru i celé to netvorné dvořanstvo.

Jednou se takhle zamyšleně procházel hradem a přišel do sklepení, které nikdy předtím neviděl. Na kamenném stole tam spatřil starý meč bez jílce. Jen tak ho vytáhl z pochvy, a když si ho prohlížel, poznal, že je z vybrané oceli a nesmírně ostrý.

Tak se mu zalíbil, že sňal jílec ze svého meče, nasadil ho na ten starý a zasunul ho do své pochvy. Vlastní meč bez jílce položil ve staré pochvě na kamenný stůl a odešel.

Když potkal Afriku, neřekl jí, co udělal, jen se zeptal, co je to za meč v tom sklepení. Králova dcera se polekala, hned tam šla a zamkla sklepení na devět zámků. Bruncvík se o to dychtivěji vyptával, co je to za meč a proč ho tak schovávají.

„Kdybys věděl, jakou moc ten meč má!“ řekla Afrika.

Víc ale neřekla. Bruncvík naléhal a pořád ji prosil, ať mu to poví, vždyť klíče od sklepení má ona, ne on. Nakonec povolila:

„Když to tedy chceš vědět, poslouchej. Ten meč má takovou moc: kdybys ho vytrhl z pochvy a řekl ‚Jedna hlava, dvacet, třicet, sto tisíc hlav dolů!‘, hned by hlavy padaly.“

Bruncvík se zasmál, jako by tomu nevěřil, ale ta slova mu utkvěla v hlavě a už přemýšlel, jak je vyzkoušet. Jednou k němu do komnaty vešlo několik těch obludných dvořanů, rezavých, šedivých, hrbatých, s dvěma hlavami i se psí hlavou. Tehdy vytrhl meč a řekl:

„Tímhle mečem těm prvním obludám hlavy dolů!“

Hned všem, kolik jich tam bylo, spadly hlavy. Bruncvík je posbíral a hodil do moře. Za nějakou dobu, když král Olibrius seděl s dcerou a s celým dvořanstvem u stolu, Bruncvík nečekaně vytrhl meč a vykřikl:

„Můj milý meči! Těm obludám i králi s dcerou, všem hlavy dolů!“

Stalo se tak. Bruncvík se pomstil za nevděk, nechal mrtvé ležet a rychle vyšel ven. Otevřel železná vrata, nabral si jídlo, zlato a drahé kamení, všechno naložil na loď, vzal svého milého lva a vesele odrazil od břehu. Loď šťastně vyplula a Bruncvík zamířil domů.

Vítr byl příznivý a loď plula klidným mořem. Cestou Bruncvík nikoho nepotkal, nespatřil žádnou loď ani žádný ostrov. Teprve sedmého dne proplouval kolem jednoho ostrova. Už z dálky vypadal krásně. Celý se zelenal, na břehu se k modrému nebi zvedaly vysoké košaté stromy a mezi nimi prosvítaly nevídaně nádherné stavby.

S větrem od ostrova doléhaly rozkošné zvuky. Ozývala se odtamtud líbezná hudba, veselé troubení fanfár a víření bubnů. Potom se nad vlnami zářivým vzduchem nesl kouzelný zpěv mužských i ženských hlasů. Bruncvíkovi se zastesklo po lidech a srdce i sladký hlas hudby ho táhly k ostrovu.

Když přistál, uviděl velké veselí a mnoho lidí, na koních i pěšky, všechny v bohatých šatech ze sametu a hedvábí veselých barev, a hlavně urostlé paní a panny s překrásnýma očima, bohatými vlasy a líbeznými tvářemi. Všichni tam byli bezstarostní a nevázaně veselí. Tu se na koních v nádherné zbroji utkávali v turnaji, tam na volném prostranství tančili, jiní zpívali a hráli.

Jakmile Bruncvík vstoupil mezi ně a začal se dívat, hrnuli se k němu mládenci i panny a volali:

„Jak ses k nám dostal? Ale ať tak nebo tak, budeš s námi tancovat.“

„A zůstaneš s námi!“

„Nepustíme tě! Zůstaneš s námi navždycky!“

Krásné panny a paní mu podávaly ruce a muži ho obstoupili. Bruncvík se ale vzpamatoval a poznal, že je to sladké, lahodné nebezpečí a že v té rozkoši čeká jeho zkáza. Proto se jim vytrhl, tasil meč a zvolal:

„Těm nejbližším hlavy dolů!“

A hned se tak stalo. Ostatní se však nezalekli a volali:

„Z našich rukou neutečeš. Stejně budeš s námi tancovat a jezdit na koních. Jsme Azmodeové, ďáblové zakletí na tenhle ostrov, a máme takovou moc…“

Když to Bruncvík uslyšel, máchl mečem a vykřikl:

„Všem ďáblům hlavy dolů!“

A všem hlavy padaly. Bruncvík rychle odběhl, nastoupil na loď a plul dál. Plul a plul a zase bloudil mnoho týdnů, až nakonec uviděl překrásné město, které zářilo už z dálky. Zakotvil u něj a se lvem zamířil k bráně.

Kolem města kníže nespatřil ani človíčka. V otevřené bráně bylo ticho a stejně tak v ulicích a na náměstí. To krásné město bylo jako vymřelé. Všechny domy však byly otevřené a bohatě zařízené. Všude našel prostřené stoly a dost jídla i vzácného vína.

Jak tak Bruncvík chodil od domu k domu, najednou zaslechl trubače a bubeníky, kteří troubili a bubnovali, až se všechno otřásalo. Do města táhlo vojsko. Byli to Astriolové a v jejich čele jel na vraném koni jejich král Astriolus.

Bruncvík poznal, že s nimi nebude nic dobrého, obrátil se a chtěl z města pryč. Vtom ho ale zahlédli, obstoupili ho a ptali se, jak se sem dostal.

„Ať jsem se sem dostal jakkoli,“ odpověděl Bruncvík, „vězte, že se vás nebojím.“

Tu ho chytili a odvedli před krále Astriola. Ten mu řekl:

„Buď nám slíbíš, že tu s námi zůstaneš navěky, nebo tě dám posadit na ohnivého koně.“

„Tvých hrozeb se nebojím. Spoléhám na svého Boha. Už mi pomohl z velikého strachu a z mnoha nebezpečí, a pomůže mi i odtud.“

Astriolus tedy poručil přivést ohnivého koně. Když Bruncvíka začali čtyři chlapi vléct k tomu koni, vytrhl meč a řekl:

„Těm čtyřem hlavy dolů!“

Hned hlavy padaly, lev přiskočil a v mžiku ty čtyři roztrhal. Rozlícený Astriolus zavolal na celé vojsko. Přihnali se s velkým hlukem a troubením, kolik tisíc jich bylo, a hned Bruncvíka obklíčili. On se však nebál a netřásl se. Stál uprostřed nich, zablýskl mečem a zvolal:

„Dvaceti mužům, třiceti, stu, tisícům hlavy dolů!“

A hned se kutálely hlavy a kácela se těla v takovém množství, že se země zatřásla. Všechny kolem i krále přepadla hrůza, děsili se a křičeli a král volal:

„Rozmysli se, Bruncvíku! Pro svého Boha tě prosím, schovej ten meč! Slibuju ti, že tě dopravím domů, jen už nevraždi!“

Na Bruncvíkovu žádost Astriolus svatosvatě slíbil, že to všechno splní a že ho se vším, co má, i se lvem dopraví bez úhony do české země. Teprve potom Bruncvík meč zastrčil. A stalo se, jak Astriolus slíbil. Ve čtvrtek za prvního soumraku vysadil Bruncvíka na hranicích Čech a odtud už kníže bez nesnází došel až domů.

Když stanul před Prahou, oblékl se do poustevnického roucha a šel se lvem na svůj hrad. Bylo tam rušno a veselo, protože se právě vdávala Neomenia, jeho žena. Od chvíle, kdy Bruncvík odešel z Prahy do světa, uběhlo víc než sedm let. Neomenia celou tu dobu jeho prsten neviděla, a tak poslechla otcovu radu a přijala nabídku vznešeného knížete, který si ji chtěl vzít.

Když Bruncvík v poustevnickém rouchu uslyšel na hradě, co se děje, velmi se zarmoutil. Nikomu však nic neřekl a nedal se poznat. Jen přistoupil k číšníkovi, který nosil na stůl stříbrné a zlaté poháry, a do poháru, ze kterého pila Neomenia, pustil prsten, který do té chvíle nosil na prstě. Pak se hned obrátil a odešel z hradu. Když procházel branou, napsal na vrata:

„Ten, kdo před sedmi lety odešel, je tu.“

Ten nápis způsobil na hradě poprask a shon. Neomenia mezitím dopíjela ze zlatého poháru, uviděla na dně prsten a hned ho poznala. Byla tak dojatá, že neutajila, komu prsten patří, ani to, že se Bruncvík jistě vrátil.

Toho se její ženich lekl. Vyskočil a dal hned osedlat koně, aby svého soka dohonil a zahubil. S třiceti jezdci se za ním hnal, až ho dostihl a obklíčil.

Bruncvík viděl, že mu jde o život, tasil meč a zvolal:

„Tomuhle ženichovi a jeho služebníkům hlavy dolů!“

Hlavy padaly, z koní se kácela bezhlavá těla a koně bez jezdců utíkali zpátky do města.

Potom se Bruncvík odebral na jeden ze svých knížecích hradů a svolal tam pány a zemany. Ti ho přivítali s velikou radostí a hned s ním vyrazili do Prahy. Když se už blížili k městu, potkali Neomenii a jejího otce s velkou družinou. I oni se totiž vydali Bruncvíka hledat. Z toho shledání měli všichni radost a nejvíc Neomenia, které štěstím tekly slzy.

Pak se vrátili do Prahy a tam Bruncvíka vítali všichni obyvatelé, staří i mladí, s velikou radostí a jásotem. Radovali se, že se jim kníže vrátil a že jim získal lva. Celá země se veselila, když kníže dal po všech městech vyhlásit, že se lev bude malovat na brány i na zemskou korouhev: bílý lev v červeném poli.

Od té doby žil Bruncvík s Neomenií spokojeně a vládl šťastně ještě dobrých čtyřicet let. Věrný lev byl pořád s ním a při něm. Když Bruncvík ve vysokém věku zemřel a zanechal po sobě jediného syna Ladislava, nechtěl lev žít bez svého pána. Stýskalo se mu a chřadl, až nakonec u Bruncvíkova hrobu naposledy zařval a umřel.

A co Bruncvíkův zázračný meč?

Ten je pevně a hluboko zazděný v pilíři Karlova mostu, tam, kde stojí Bruncvíkova socha se lvem u nohou. Tam dal Bruncvík před svou smrtí meč tajně zazdít. Ta kouzelná zbraň tam odpočívá už po staletí a objeví se teprve tehdy, až bude českému království nejhůř.

Až bude naše vlast v největší tísni, přitáhnou jí na pomoc od Blaníku blaničtí rytíři a povede je sám svatý Václav, dědic české země. A až pojede po Karlově mostě, jeho bělouš klopýtne a kopytem vyhrabe z kamení Bruncvíkův meč. Svatý Václav se ho chopí, v prudké bitvě jím zatočí nad hlavou a zvolá:

„Všem nepřátelům české země hlavy dolů!“

Tak se stane a v naší vlasti zavládne svatý pokoj.