Smrček

Venku v lese stál pěkný malý smrček. Měl dobré místo. Slunce na něj dosáhlo, vzduchu měl kolem sebe dost a kolem dokola rostlo plno větších kamarádů, smrků i jedlí. Smrček ale ze všeho nejvíc toužil po tom, aby byl větší. Nevšímal si teplého slunce ani svěžího vzduchu a nestaral se o selské děti, které se kolem potulovaly a povídaly si, když vyšly na jahody a na maliny. Často přišly s plným hrnkem nebo měly jahody navlečené na stéble trávy, sedly si vedle smrčku a řekly: „Jen se podívej na ten smrček, jak je maličký! Jak je hezoučký!“ A to smrček nesnášel ani slyšet.

Příští rok povyrostl o pořádný kus a rok nato byl zase o kus delší. Na smrku se totiž podle těch mnoha pater větví, která má, vždycky pozná, kolik let už roste.

„Ach, kdybych tak byl velký strom jako ostatní!“ vzdychal stromek. „To bych rozložil větve daleko kolem sebe a vrcholkem bych se rozhlížel po širém světě. Ptáci by si mi stavěli hnízda ve větvích, a kdyby zafoukal vítr, kýval bych korunou tak vznešeně jako támhle ty!“

Neměl žádnou radost ze slunečního svitu, žádnou z ptáků a žádnou z červených oblaků, které nad ním ráno a večer pluly po obloze.

Když přišla zima a sníh ležel kolem dokola bílý a jiskřivý, přiběhl často zajíc a přeskočil smrček rovnou jedním skokem. Ach, jak ho to zlobilo! Ale dvě zimy minuly a ve třetí už byl stromek tak veliký, že ho zajíc musel obíhat kolem dokola. Růst, růst, být velký a starý, to je jediná krásná věc na světě, myslel si smrček.

Na podzim chodili do lesa dřevorubci a káceli několik největších stromů. Dělo se to každý rok a mladý smrček, který už byl pěkně vzrostlý, se přitom pokaždé zachvěl: velké nádherné stromy padaly k zemi s praskotem a lomozem, a když jim pak osekali všechny větve, vypadaly holé, dlouhé a tenké, skoro k nepoznání. Potom je naložili na vozy a koně je odvezli pryč z lesa.

Kam asi jedou? Co je čeká?

Na jaře, když přiletěly vlaštovky a čápi, se jich smrček zeptal: „Nevíte, kam ty stromy odvezli? Nepotkali jste je?“

Vlaštovky nevěděly nic, ale čáp se zatvářil zamyšleně, pokýval hlavou a řekl: „Myslím, že vím. Když jsem letěl z Egypta, potkal jsem spoustu nových lodí a na těch lodích byly nádherné stožáry. Byly cítit smrkem. Troufám si tvrdit, že to byly právě ony. Mám od nich mnohokrát pozdravovat. A nesou se, jen se nesou!“

„Ach, kdybych i já byl tak velký, abych mohl plout přes moře! Jaké to moře vlastně je? Jak vypadá?“

„To by bylo na moc dlouhé vyprávění,“ řekl čáp a odletěl.

„Raduj se ze svého mládí!“ říkaly sluneční paprsky. „Raduj se, že rosteš, že je v tobě mladý život.“

A vítr smrček políbil a rosa nad ním plakala, ale tomu smrček nerozuměl.

Když se schylovalo k Vánocům, káceli v lese docela mladé stromky, někdy ani ne tak velké a staré, jako byl tenhle smrček, který neměl stání a pořád se chtěl dostat pryč. Těm mladým stromkům, a byly to zrovna ty nejkrásnější, nechávali všechny větve; naložili je na vozy a koně je odvezli pryč z lesa.

„Kam jedou tyhle?“ ptal se smrček. „Nejsou větší než já, jeden byl dokonce mnohem menší. Proč jim nechali všechny větve? Kam je vezou?“

„My to víme! My to víme!“ štěbetali vrabci. „Dole ve městě jsme koukali do oken! Víme, kam jedou. Ach, dostanou se do takové nádhery a slávy, jakou si člověk ani neumí představit! Dívali jsme se do oken a viděli jsme, že je postaví doprostřed teplé světnice a ozdobí těmi nejkrásnějšími věcmi: zlacenými jablky, medovým perníkem, hračkami a mnoha stovkami rozsvícených světel.“

„A pak?“ zeptal se smrček a zachvěl se ve všech větvích. „A pak? Co se stane pak?“

„Víc jsme neviděli. Ale bylo to k nepopsání krásné.“

„Jestlipak i mě čeká ta zářivá cesta?“ jásal smrček. „To je ještě lepší než plout přes moře! Jak já se soužím touhou! Kéž by už byly Vánoce! Teď jsem velký a vzrostlý jako ty, které odvezli loni. Kéž bych už byl na voze! Kéž bych už stál v teplé světnici v té nádheře a slávě! A pak? Pak musí přijít něco ještě lepšího, něco ještě mnohem krásnějšího, proč by nás jinak tak strojili? Musí přijít něco ještě většího, něco ještě nádhernějšího! Ale co? Ach, jak se trápím, jak toužím, sám nevím, co mi je!“

„Raduj se z nás!“ říkaly vzduch a sluneční světlo. „Raduj se ze svého svěžího mládí pod širým nebem!“

Ale smrček se neradoval ani trochu a rostl a rostl. V zimě v létě stál zelený, tmavě zelený, a lidé, kteří šli kolem, říkali: „To je krásný strom!“ A o Vánocích ho porazili ze všech nejdřív. Sekera se mu zaťala hluboko do dřeně a strom padl s povzdechem k zemi. Cítil bolest a mdlobu a na žádné štěstí nedokázal ani pomyslet. Bylo mu smutno, že musí opustit domov, to místo, kde vyrazil ze země a vyrostl do výšky. Věděl přece, že už nikdy neuvidí své staré milé kamarády, ani keříky a květiny kolem dokola, a možná ani ptáky. Odjezd nebyl vůbec příjemný.

Strom se vzpamatoval, teprve když ho na dvoře složili s ostatními stromy a on uslyšel, jak nějaký muž říká: „Tenhle je nádherný. Vezmeme jenom ten.“

Přišli dva sluhové ve slavnostních livrejích a odnesli smrček do velkého krásného sálu. Kolem dokola na stěnách visely obrazy a vedle kachlových kamen stály velké čínské vázy se lvy na víkách; byla tam houpací křesla, hedvábné pohovky a velké stoly plné obrázkových knížek a hraček za stokrát sto tolarů, aspoň to tvrdily děti. Smrček postavili do velké nádoby plné písku, ale nikdo nemohl poznat, že je to nádoba, protože ji kolem dokola obalili zeleným suknem a stála na velkém pestrém koberci. Ach, jak se smrček chvěl! Co se teď bude dít? Sluhové i slečny ho začali zdobit. Na větve mu pověsili malé sítě vystřižené z barevného papíru a každá byla plná cukroví; zlacená jablka a ořechy visely dolů, jako by na stromě samy vyrostly, a mezi větve upevnili přes sto červených, modrých a bílých světýlek. Panenky, které vypadaly jako živí lidé (takové smrček nikdy předtím neviděl), se vznášely v zeleni a úplně nahoře na špičce připevnili hvězdu z třpytivého zlatého papíru. Bylo to nádherné, úplně mimořádně nádherné.

„Dnes večer,“ říkali všichni, „dnes večer se to rozzáří!“

„Ach,“ myslel si strom, „kéž by už byl večer! Kéž by co nejdřív zapálili světla! A co se asi bude dít potom? Přijdou se na mě podívat stromy z lesa? Budou vrabci poletovat u okenních tabulek? Zapustím tady kořeny a budu tu stát ozdobený v zimě i v létě?“

Hádal docela dobře! Ale ze samé touhy ho pořádně bolela kůra, a bolení kůry je pro strom stejně zlé jako pro nás ostatní bolení hlavy.

A pak zapálili světla. Jaký lesk! Jaká nádhera! Strom se přitom chvěl ve všech větvích tak, že jedno ze světel zapálilo zelené jehličí; pořádně to připálilo.

„Bože chraň!“ vykřikly slečny a rychle plamínek uhasily.

Teď se strom nesměl ani zachvět. Ach, to byla hrůza! Tolik se bál, aby ze své ozdoby něco neztratil, a byl z té záře docela omámený. A vtom se rozlétla obě křídla dveří a dovnitř se nahrnul houf dětí, jako by chtěly strom porazit; dospělí šli rozvážně za nimi. Malí zůstali stát docela tiše, ale jen na okamžik, pak se zase rozjásali, až to zvonilo, tančili kolem stromu a jeden dárek za druhým z něj sundávali.

„Co to dělají?“ myslel si strom. „Co se má stát?“ A světla dohořívala až dolů k větvím, a jak které dohořelo, zhasili ho, a potom děti dostaly dovolení strom obrat. Ach, ty se na něj vrhly, až to ve všech větvích praskalo; kdyby nebyl špičkou a zlatou hvězdou připevněný ke stropu, byl by se převrátil.

Děti pak tančily kolem se svými nádhernými hračkami. Na strom se nikdo ani nepodíval, jenom stará chůva přišla a nahlédla mezi větve, ale jen aby se přesvědčila, jestli tam nezůstal zapomenutý fík nebo jablko.

„Pohádku! Pohádku!“ volaly děti a přitáhly ke stromu malého tlustého pána. Sedl si přesně pod něj.

„Tady jsme jako v zeleni,“ řekl, „a stromu může poslouchání taky prospět. Ale vyprávím jenom jednu pohádku. Chcete tu o Ivede-Avedovi, nebo tu o Klumpe-Dumpovi, který spadl ze schodů, a přece se dočkal pocty a dostal princeznu?“

„Ivede-Avede!“ křičeli jedni.

„Klumpe-Dumpe!“ křičeli druzí. To bylo volání a křiku!

Jen smrček mlčel a myslel si: „Copak já do toho vůbec nepatřím? Copak já u toho nebudu mít co dělat?“ Vždyť u toho celý večer byl, vždyť udělal všechno, co se od něj čekalo.

A pán vyprávěl o Klumpe-Dumpovi, který spadl ze schodů, a přece se dočkal pocty a dostal princeznu. Děti tleskaly a volaly: „Ještě! Ještě!“ Chtěly slyšet i pohádku o Ivede-Avedovi, ale dostaly jenom tu o Klumpe-Dumpovi. Smrček stál docela tiše a zamyšleně: nikdy ptáci v lese nic takového nevyprávěli. „Klumpe-Dumpe spadl ze schodů, a přece dostal princeznu! Ano, ano, tak to na světě chodí,“ myslel si smrček a věřil, že je to pravda, protože to vyprávěl takový milý pán. „Ano, ano! Kdo ví? Třeba spadnu ze schodů taky a dostanu princeznu.“ A těšil se, že ho druhý den zase ozdobí světly a hračkami, zlatem a ovocem.

„Zítra se budu chvět!“ umínil si. „Chci se ze vší té své nádhery pořádně radovat. Zítra zase uslyším pohádku o Klumpe-Dumpovi a možná i tu o Ivede-Avedovi.“ A strom stál celou noc tiše a zamyšleně.

Ráno přišli sluhové a služebná.

„Teď začne zdobení nanovo!“ pomyslel si strom. Ale oni ho vyvlekli ze sálu, po schodech nahoru na půdu, a tam ho postavili do tmavého kouta, kam nepronikalo denní světlo. „Co to má znamenat?“ myslel si strom. „Co tady mám dělat? Co tu asi uslyším?“ A opřel se o zeď a přemýšlel a přemýšlel. Času měl na přemýšlení dost, protože míjely dny a míjely noci a nahoru na půdu nikdo nechodil; a když konečně někdo přišel, bylo to jen proto, aby do kouta postavil několik velkých beden. Teď byl strom docela schovaný a člověk by řekl, že na něj úplně zapomněli.

„Venku je teď zima,“ myslel si strom. „Země je tvrdá a pokrytá sněhem, lidé mě teď nemůžou zasadit! Proto tu asi mám do jara stát v úkrytu. Jak dobře je to vymyšlené! Jak jsou ti lidé hodní! Jen kdyby tu nebyla taková tma a taková strašná samota. Ani jeden zajíc! Venku v lese bylo přece tak hezky, když ležel sníh a zajíc kolem proskočil; ano, i když mě přeskakoval, jenže tehdy jsem to nemohl vystát. Tady nahoře je to strašně opuštěné!“

„Pí, pí!“ ozvala se malá myška a vyběhla ven; a pak přiběhla ještě jedna. Očichaly smrček a proklouzly mu mezi větve.

„Je tu příšerná zima!“ řekly myšky. „Ale jinak je tu dobře. Viď, ty starý smrčku?“

„Vždyť nejsem vůbec starý!“ bránil se strom. „Je spousta těch, kteří jsou mnohem starší než já.“

„Odkud jsi?“ ptaly se myšky. „A co všechno víš?“ Byly ukrutně zvědavé. „Vypravuj nám o nejkrásnějším místě na světě! Byl jsi tam? Byl jsi ve spižírně, kde leží sýry na policích a pod stropem visí šunky, kde se tančí po lojových svíčkách, kde člověk vejde hubený a vyjde tlustý?“

„To neznám,“ řekl strom. „Ale znám les, kde svítí slunce a kde zpívají ptáci.“ A pak jim vyprávěl všechno ze svého mládí, a myšky nic takového nikdy předtím neslyšely, poslouchaly a říkaly:

„Kolik jsi toho viděl! Jak jsi byl šťastný!“

„Já?“ řekl smrček a zamyslel se nad tím, co sám vyprávěl. „Ano, byly to vlastně docela veselé časy.“ A pak vyprávěl o Štědrém večeru, kdy byl ozdobený perníkem a světly.

„Ach,“ řekly myšky, „jak jsi byl šťastný, ty starý smrčku!“

„Vždyť nejsem vůbec starý!“ řekl strom. „Z lesa jsem přišel teprve letos v zimě! Jenom jsem zaostal v růstu.“

„Jak krásně vyprávíš!“ řekly myšky.

A další noc přivedly čtyři jiné myšky, aby si strom taky poslechly, a čím víc vyprávěl, tím jasněji si všechno sám vybavoval a myslel si: „Byly to přece docela veselé časy! Ale ty se můžou vrátit. Klumpe-Dumpe spadl ze schodů, a přece dostal princeznu; třeba i já dostanu princeznu!“ A smrček si vzpomněl na malou hezkou břízku, která rostla venku v lese; ta byla pro smrček opravdová, krásná princezna.

„Kdo je Klumpe-Dumpe?“ ptaly se myšky. A smrček jim vyprávěl celou pohádku; pamatoval si každé jednotlivé slovo, a myšky by byly z čiré radosti nejradši vyskočily až na špičku stromu. Příští noc přišlo myší mnohem víc a v neděli dokonce dvě krysy; ty ale řekly, že ta pohádka není pěkná, a to myšky zarmoutilo, protože teď si jí taky vážily míň.

„Znáte jenom tuhle jednu pohádku?“ ptaly se krysy.

„Jenom tuhle jednu,“ řekl strom. „Slyšel jsem ji ten svůj nejšťastnější večer. Tehdy jsem si vůbec neuvědomoval, jak jsem šťastný.“

„To je náramně ubohá pohádka! Neznáte žádnou o slanině nebo o lojových svíčkách? Žádnou ze spižírny?“

„Ne,“ řekl strom.

„Tak vám děkujeme,“ odpověděly krysy a vrátily se ke svým.

Nakonec přestaly na půdu chodit i myšky, a tehdy strom vzdychl: „Bylo to přece hezké, když kolem mě sedávaly ty čiperné myšky a poslouchaly, jak vyprávím! Teď je i tomu konec. Ale až mě zase vytáhnou ven, budu pamatovat na to, abych se radoval!“

Ale kdypak se to stalo? Inu, jednoho rána přišli na půdu lidé a začali tam uklízet. Bedny odsunuli, strom vytáhli ven; hodili s ním sice dost tvrdě o podlahu, ale sluha ho hned odvlekl ke schodům, kde svítil den.

„Teď začne život nanovo!“ pomyslel si strom. Cítil svěží vzduch, první sluneční paprsky, a už byl venku na dvoře. Všechno šlo tak rychle, že strom docela zapomněl podívat se sám na sebe, tolik věcí bylo kolem k vidění. Dvůr sousedil se zahradou a v ní všechno kvetlo; růže visely svěží a vonné přes nízký plůtek, lípy kvetly a vlaštovky poletovaly kolem a volaly: „Kvirre-virre-vit, můj muž je tu!“ ale nemyslely tím smrček.

„Teď budu žít!“ jásal a rozevřel větve doširoka. Jenže ouvej, byly celé uschlé a zažloutlé, a on ležel v koutě mezi plevelem a kopřivami. Hvězda ze zlatého papíru mu pořád ještě seděla nahoře na špičce a třpytila se v jasném slunci.

Na dvoře si hrálo několik těch veselých dětí, které o Vánocích kolem stromu tančily a měly z něj takovou radost. Jedno z nejmenších k němu přiběhlo a hvězdu utrhlo.

„Podívejte, co ještě visí na tom ošklivém starém smrčku!“ řeklo a šláplo na větve, až praskaly pod jeho botami. A strom se podíval na tu kvetoucí krásu a svěžest v zahradě, podíval se sám na sebe a přál si, aby byl zůstal ležet ve svém tmavém koutě na půdě. Vzpomněl si na své svěží mládí v lese, na veselý Štědrý večer i na myšky, které tak čile poslouchaly pohádku o Klumpe-Dumpovi.

„Je po všem! Je po všem!“ řekl starý strom. „Proč jsem se neradoval, dokud jsem mohl! Je po všem! Je po všem!“

Potom přišel čeledín a rozsekal strom na malé kousky. Ležela tam z něj celá otep a jasně vzplála pod velkým kotlem, ve kterém se vařilo pivo. A strom hluboce vzdychal a každý vzdech zněl jako malý výstřel; proto k němu děti, které si venku hrály, přiběhly, sedly si před oheň, dívaly se do něj a volaly: „Pif! Paf!“ Ale při každém prásknutí, které bylo hlubokým vzdechem, myslel strom na letní den v lese nebo na zimní noc venku, kdy jiskřily hvězdy; myslel na Štědrý večer a na Klumpe-Dumpa, na jedinou pohádku, kterou kdy slyšel a uměl vyprávět. A pak byl strom spálený.

Chlapci si hráli v zahradě a ten nejmenší měl na prsou zlatou hvězdu, kterou strom nosil ten svůj nejšťastnější večer. Teď bylo po tom večeru, bylo po stromě a bylo i po pohádce. Je po všem, po všem, a tak to chodí se všemi pohádkami.