O Malence

Byla jednou jedna žena, která si moc a moc přála malé děťátko, jenže nevěděla, kde by ho vzala. Vypravila se tedy ke staré čarodějnici a řekla jí: „Tolik bych toužila mít malé dítě. Nevíš, kde bych je mohla dostat?“

„Ale to zařídíme snadno,“ pravila čarodějnice. „Tady máš ječné zrnko. Není to takové, jaké roste na polích sedlákům nebo jaké zobají slepice. Zasaď je do květináče a uvidíš!“

„Děkuju ti,“ řekla žena a dala čarodějnici dvanáct grošů, protože tolik to stálo. Pak se vrátila domů a zrnko zasadila. Hned z něho vyrostla nádherná velká květina podobná tulipánu, jenže její okvětní lístky byly pevně zavřené, jako by to byl teprve poupě.

„To je krásná květina!“ zvolala žena a políbila červené a žluté lístky. A jak se jich dotkla, květina se s tichým lupnutím rozevřela. Byl to opravdový tulipán, teď to bylo vidět, a uprostřed květu seděla na zeleném sametovém pestíku malinká dívenka, jemná a rozkošná. Nebyla ani na půl palce vysoká, a proto jí říkali Malenka.

Za kolébku dostala pěknou lakovanou ořechovou skořápku, modré lístky fialek jí byly matrací a růžový plátek pokrývkou. Tak spávala v noci, a přes den si hrála na stole, kde jí žena postavila talíř a kolem něj uvila věneček z květin, jejichž stonky stály ve vodě. Na talíři plaval velký tulipánový list a na něm Malenka seděla a plula od jednoho okraje k druhému. Místo vesel měla dva bílé koňské žíně. Vypadalo to překrásně. A uměla také zpívat, tak jemně a líbezně, jak to ještě nikdo neslyšel.

Jednou v noci, když spala ve své pěkné postýlce, vlezla dovnitř rozbitou tabulkou okna stará ropucha. Byla ošklivá, velká a mokrá. Skočila na stůl, kde Malenka spala pod červeným růžovým plátkem.

„To by byla krásná žena pro mého syna!“ řekla ropucha, popadla ořechovou skořápku i s Malenkou a skočila s ní oknem dolů do zahrady.

Tam tekl široký potok s bahnitými, rozmoklými břehy. V bahně bydlela ropucha se svým synem. Ten byl ošklivý a odporný, celý po matce. „Kvák, kvák, brekekex!“ To bylo všechno, co dokázal říct, když spatřil rozkošnou dívenku ve skořápce.

„Nemluv tak nahlas, sice se probudí!“ napomínala ho stará ropucha. „Mohla by nám utéct, je lehká jako labutí prachové peří. Posadíme ji na některý ten široký list leknínu tam na potoce. Bude jí to jako ostrov, když je tak lehká a malá. Odtud neuteče, a my zatím upravíme pod bahnem síň, kde budete bydlet.“

Venku na potoce rostlo mnoho leknínů s velkými zelenými listy, které vypadaly, jako by plavaly po hladině. Na ten nejvzdálenější a největší doplavala stará ropucha a postavila na něj skořápku s Malenkou.

Když se Malenka časně ráno probudila a uviděla, kde je, dala se do usedavého pláče. Kolem dokola velkého zeleného listu byla voda a ona se nemohla dostat na břeh.

Stará ropucha zatím dole v bahně čistila svou síň rákosím a žlutými bahenními květy, aby to tam bylo pěkné pro novou snachu. Pak si to se svým ošklivým synem zamířila k listu, kde seděla Malenka. Chtěla jí přinést tu hezkou postýlku a postavit ji do svatební komnaty, dřív než tam nevěsta vejde. Stará ropucha se před ní hluboko ve vodě uklonila a řekla: „Tady vidíš mého syna. Bude to tvůj muž a budete spolu překrásně bydlet dole v bahně!“

„Kvák, kvák, brekekex!“ bylo všechno, co syn dokázal říct.

Pak vzali hezkou postýlku a odplavali s ní. Malenka zůstala sama na zeleném listu a plakala, protože nechtěla bydlet u ošklivé ropuchy ani mít jejího odporného syna za manžela. Malé rybky, které plavaly ve vodě, ropuchu zahlédly a slyšely, co říkala. Vystrčily proto hlavičky, aby si tu dívenku prohlédly. Sotva ji spatřily, zdála se jim tak roztomilá, že jim bylo líto, že má sejít dolů k ošklivé ropuše. Ne, to se nesmělo stát! Shromáždily se pod vodou kolem zeleného stonku, který držel list, a začaly ho okusovat zoubky. List se utrhl a poplul dolů po potoce a Malenka s ním, pryč, daleko, kam už ropucha nemohla dosáhnout.

Malenka plula kolem mnoha a mnoha měst a ptáčci seděli v křoví, dívali se na ni a zpívali: „To je líbezná dívenka!“ List plul s ní stále dál a dál. Tak se Malenka vydala do cizích krajů.

Pořád kolem ní poletoval hezký malý bílý motýl, až se nakonec snesl na list. Malenka se mu líbila a ona měla radost, protože teď ji ropucha nemohla dohnat a všude, kudy plula, bylo tak krásně. Slunce svítilo na vodu a ta se leskla jako nejjasnější stříbro. Malenka si sundala pásek, jeden konec uvázala motýlovi a druhý připevnila k listu. List teď plul rychleji a ona s ním.

Vtom přiletěl velký chroust, spatřil ji, popadl ji svými drápky kolem útlého těla a odletěl s ní na strom. Zelený list plul dál po potoce a motýl s ním, protože byl přivázaný a nemohl se uvolnit.

Bože, jak se ubohá Malenka lekla, když s ní chroust vzlétl na strom! Ale nejvíc ji trápil ten hezký bílý motýl, kterého přivázala. Když se teď nedokáže osvobodit, musí přece zemřít hladem. Chroust si z toho ale nic nedělal. Posadil se s ní na největší zelený list stromu, dal jí ochutnat sladkost z květů a řekl, že je moc hezká, přestože se chroustovi ani trochu nepodobá. Později přiletěli na návštěvu všichni ostatní chrousti, kteří na stromě bydleli. Prohlíželi si Malenku a povídali: „Vždyť má jen dvě nožky, jak ubohé!“ „A žádná tykadla!“ řekl jiný. „A tak tenká v pase, fuj, vypadá jako člověk! Jak je ošklivá!“ vzdychaly všechny chroustí paní, a přitom byla Malenka rozkošná. Poznal to i chroust, který ji unesl. Ale když všichni ostatní tvrdili, že je ošklivá, nakonec tomu uvěřil i on a nechtěl ji. Ať prý si jde, kam chce. Odnesli ji dolů ze stromu a posadili na sedmikrásku. Tam plakala, že je tak ošklivá, když ji ani chrousti nechtějí, a přitom byla to nejlíbeznější stvoření, jaké si lze představit, jemná a něžná jako nejkrásnější růžový plátek.

Celé léto žila ubohá Malenka sama ve velkém lese. Upletla si postýlku ze stébel trávy a zavěsila ji pod jetelový list, aby byla chráněná před deštěm. Sbírala sladkost z květů a pila rosu, která každé ráno stála na listech. Tak minulo léto a podzim, ale pak přišla zima, studená, dlouhá zima. Všichni ptáci, kteří jí tak krásně zpívali, odletěli, stromy a květiny ztratily listí, velký jetelový list, pod nímž bydlela, se svinul a zbyl z něho jen zvadlý stonek. Strašně mrzla, protože měla roztrhané šatičky a sama byla tak jemná a maličká. Začalo sněžit a každá vločka, která na ni padla, byla, jako by na nás hodili celou lopatu sněhu, protože my jsme velcí a ona měřila jen palec. Zabalila se do suchého listu, ale ten se uprostřed roztrhl a nechtěl hřát. Třásla se zimou.

Hned před lesem, kam došla, bylo velké obilné pole, jenže obilí bylo už dávno sklizeno a ze zmrzlé země trčelo jen holé, suché strniště. Bylo jí jako celý les, kterým se musela probrodit, a jak se třásla zimou! Nakonec došla ke dveřím polní myšky. Ta měla malou dírku pod strništěm. Bydlela v ní v teple a pohodlí, měla celou komůrku plnou obilí, krásnou kuchyni a spižírnu. Ubohá Malenka se postavila do dveří jako žebračka a prosila o kousíček ječného zrnka, protože už dva dny neměla v ústech.

„Ty ubohé stvořeníčko!“ řekla polní myška, protože byla v jádru hodná stará paní. „Pojď dovnitř do mé teplé komůrky a najez se se mnou!“

A protože se jí Malenka zalíbila, dodala: „Klidně u mě můžeš přes zimu zůstat, ale musíš mi udržovat komůrku v čistotě a pořádku a vyprávět mi příběhy, ty mám totiž moc ráda.“ Malenka dělala všechno, co hodná stará myška chtěla, a měla se u ní znamenitě.

„Brzy dostaneme návštěvu!“ řekla jednoho dne myška. „Můj soused mě navštěvuje jednou týdně. Vede se mu ještě líp než mně, má velké síně a nosí krásný černý sametový kožich. Kdybys ho tak mohla dostat za muže, byla bys dobře zaopatřená. Jenže on nevidí. Musíš mu vyprávět ty nejhezčí příběhy, co znáš!“

Ale o to Malenka nestála, na souseda nedala, byl to totiž krtek.

Krtek přišel a v černém sametovém kožichu složil poklonu. Myška povídala, že je moc bohatý a učený a že jeho příbytek je dvacetkrát větší než její. Učenosti měl na rozdávání, ale slunce a hezké květiny nesnášel; mluvil o nich zle, protože je nikdy neviděl.

Malenka musela zpívat a zazpívala: „Chrouste, chrouste, leť, / táta táhne v svět, / máma v dálné zemi spí, / kraj už dávno vyhořel.“ A pak ještě: „Jde náš farář na pole, / sluníčko mu na čele, / kráčí, kráčí vesele, / až se pole zazelená.“ A krtek se do ní kvůli jejímu krásnému hlasu zamiloval, ale nic neřekl, byl to totiž rozvážný muž.

Nedávno si prokopal dlouhou chodbu pod zemí od svého domu až k myšce, a myška s Malenkou v ní teď směly chodit na procházky, kolik chtěly. Krtek je jen prosil, aby se nelekly mrtvého ptáka, který v chodbě leží. Byl to celý pták s peřím a se zobákem, který jistě teprve nedávno uhynul a byl pochovaný právě tam, kudy krtek kopal.

Krtek vzal do tlamy kousek trouchnivého dřeva, které ve tmě svítí jako oheň, šel napřed a svítil jim v dlouhé temné chodbě. Když došli k mrtvému ptáku, opřel svůj široký čenich o strop a nadzvedl zem, takže vznikla velká díra, kterou dolů proniklo světlo. Uprostřed na zemi ležela mrtvá vlaštovka, krásná křídla přitisknutá k tělu, nožky i hlavu schované pod peřím. Ubohý pták jistě zmrzl. Malence ho bylo moc líto, měla ráda všechny ptáčky, kteří jí přes celé léto tak krásně zpívali a švitořili. Ale krtek do vlaštovky strčil svýma křivýma nožkama a řekl: „Teď už si nezapíská! Musí být bída narodit se jako pták! Chválabohu, že žádné z mých dětí nebude ptákem. Takový pták nemá nic než své pípání a v zimě musí zajít hladem!“

„To máte pravdu, jako rozumný muž,“ přisvědčila myška. „Co má pták z celého svého pípání, když přijde zima? Musí hladovět a mrznout. A přitom prý je to náramně vznešené!“

Malenka neřekla nic. Ale když se ti dva otočili zády, sklonila se, odhrnula peří, které pokrývalo ptákovu hlavu, a políbila mu zavřené oči.

„Možná to byl právě ten, který mi v létě tak hezky zpíval,“ pomyslela si. „Kolik radosti mi udělal, ten milý, krásný pták!“

Krtek pak díru, kterou proniklo denní světlo, zase ucpal a odvedl dámy domů. Ale v noci Malenka nemohla usnout. Vstala z postýlky, upletla ze sena velký pěkný koberec, odnesla ho k mrtvému ptáku a přikryla ho jím. Po stranách mu přiložila jemný květinový prášek, měkký jako bavlna, který našla v myščině komůrce, aby v zemi ležel v teple.

„Sbohem, krásný ptáčku!“ řekla. „Sbohem a děkuju ti za tvůj líbezný zpěv v létě, kdy byly všechny stromy zelené a slunce nás hřálo!“ Pak položila hlavu ptákovi na srdce. Ale pták nebyl mrtvý; ležel tam jen ztuhlý zimou, a když se teď zahřál, ožil.

Na podzim odlétají všechny vlaštovky do teplých krajin, ale opozdí-li se některá, tolik promrzne, že padne jako mrtvá a zůstane ležet, kam dopadne, a studený sníh ji přikryje.

Malenka se roztřásla, jak se lekla, protože pták byl velký, ohromně velký proti ní, která měřila jen palec. Přesto sebrala odvahu, přitiskla vlaštovce bavlnu blíž k tělu, přinesla lísteček máty, kterým se sama přikrývala, a položila jí ho přes hlavu.

Příští noci se k ní zase potají připlížila. Vlaštovka žila, ale byla velmi zesláblá. Dokázala jen na okamžik otevřít oči a podívat se na Malenku, která před ní stála s kouskem trouchnivého dřeva v ruce, protože jinou lampičku neměla.

„Děkuju ti, rozkošné dítě!“ řekla nemocná vlaštovka. „Tak hezky jsem se zahřála! Brzy naberu síly a budu moct létat venku v teplém slunci!“

„Ale ne,“ řekla Malenka, „venku je zima, sněží a mrzne! Zůstaň v teplém lůžku, já se o tebe postarám.“

Pak přinesla vlaštovce vodu v okvětním plátku. Ta se napila a vyprávěla jí, jak si o trnitý keř poranila jedno křídlo, a proto nemohla letět tak rychle jako ostatní vlaštovky, které odletěly daleko do teplých krajin. Nakonec spadla na zem a víc si už nepamatovala; ani nevěděla, jak se sem dostala.

Celou zimu tam vlaštovka zůstala dole a Malenka ji ošetřovala a milovala z celého srdce. Ani krtek, ani myška se o tom nedozvěděli, protože ubohou vlaštovku neměli rádi.

Jakmile přišlo jaro a slunce zahřálo zem, dala vlaštovka Malence sbohem a ta otevřela díru, kterou nahoře udělal krtek. Slunce k nim nádherně zasvítilo a vlaštovka se zeptala, jestli s ní poletí; může si sednout na její záda a poletí spolu daleko do zeleného lesa. Ale Malenka věděla, že by starou myšku zarmoutila, kdyby ji tak opustila.

„Ne, nemůžu,“ řekla Malenka.

„Sbohem, sbohem, ty hodná, milá dívenko!“ řekla vlaštovka a vzlétla ven do slunce. Malenka se za ní dívala a do očí jí vhrkly slzy, protože měla ubohou vlaštovku srdečně ráda.

„Kvivit, kvivit!“ zazpívala vlaštovka a odletěla do zeleného lesa. Malenka byla velmi smutná. Ven do teplého slunce nesměla. Obilí, které bylo na poli nad myščiným domem zaseto, vyrostlo vysoko do vzduchu; pro ubohou dívenku, která měřila jen palec, to byl hustý les. „Teď jsi nevěsta, Malenko!“ řekla myška. „Soused o tebe požádal. Jaké štěstí pro chudé dítě! Teď si musíš ušít výbavu, vlněnou i lněnou, protože nesmí nic chybět, až se staneš krtkovou ženou!“

Malenka musela otáčet vřetenem a myška najala čtyři pavouky, aby jí dnem i nocí tkali. Každý večer ji krtek navštěvoval a pořád mluvil o tom, že až léto skončí, nebude slunce svítit ani zdaleka tak vřele; teď prý spéká zem tvrdou jako kámen. Ano, až léto pomine, oslaví s Malenkou svatbu. Jenže ona z toho neměla vůbec radost, nudného krtka nesnášela. Každé ráno, když vycházelo slunce, a každý večer, když zapadalo, vykradla se ke dveřím ven, a když vítr rozhrnul klasy tak, že spatřila modré nebe, myslela na to, jak je tam venku jasno a krásně, a vroucně si přála znovu uvidět milou vlaštovku. Ale ta se nikdy nevrátila, jistě odletěla daleko do krásného zeleného lesa.

Když přišel podzim, měla Malenka celou výbavu hotovou.

„Za čtyři týdny bude svatba!“ řekla jí myška. Ale Malenka plakala a řekla, že nudného krtka nechce.

„Láry fáry!“ řekla myška. „Nevzpouzej se mi, sice tě kousnu svými bílými zoubky! Vždyť dostáváš pěkného muže! Sama královna nemá takový černý sametový kožich! Má plnou kuchyni i sklep. Děkuj za to Pánubohu!“

A tak měla být svatba. Krtek už přišel, aby si Malenku odvedl. Měla u něho bydlet hluboko pod zemí a nikdy nevyjít na teplé slunce, protože to on nesnášel. Ubohá dívenka byla velmi smutná. Teď se měla navždy rozloučit s krásným sluncem, které aspoň u myšky směla vidět ze dveří.

„Sbohem, jasné slunce!“ řekla, vztáhla ruce vzhůru a poodešla kousek od myščina domu. Obilí už bylo sklizeno a stálo tam jen suché strniště. „Sbohem, sbohem!“ řekla a objala rukama malou červenou květinu, která tam ještě kvetla. „Pozdravuj ode mě vlaštovku, jestli ji uvidíš!“

„Kvivit, kvivit!“ ozvalo se náhle nad její hlavou. Vzhlédla a byla to ta malá vlaštovka, která právě letěla kolem. Jakmile spatřila Malenku, měla velkou radost. Malenka jí vyprávěla, jak nerada si vezme ošklivého krtka a jak má pak bydlet hluboko pod zemí, kam nikdy nezasvítí slunce. Nemohla se přitom ubránit pláči.

„Teď přijde studená zima,“ řekla vlaštovka, „já odlétám daleko do teplých krajin. Nechceš letět se mnou? Můžeš mi sednout na záda! Odletíme od ošklivého krtka a jeho temné síně daleko pryč, přes hory do teplých zemí, kde slunce svítí krásněji než tady, kde je pořád léto a rostou nádherné květiny. Leť se mnou, milá Malenko, tys mi zachránila život, když jsem zmrzlá ležela v tmavém sklepení pod zemí!“

„Ano, poletím s tebou!“ řekla Malenka, sedla si vlaštovce na záda, nožky opřela o rozevřené křídlo a pásek si přivázala k jednomu z nejsilnějších per. Vlaštovka vzlétla vysoko do vzduchu, nad lesy a jezera, vysoko přes velké hory, kde pořád leží sníh. Malenka mrzla ve studeném vzduchu, ale schovala se pod teplé ptačí peří a jen hlavičku vystrkovala ven, aby obdivovala všechnu tu krásu pod sebou.

Konečně dorazily do teplých krajin. Slunce tam svítilo mnohem jasněji než u nás, nebe bylo dvakrát tak vysoké a v příkopech i na plotech rostly nejkrásnější zelené a modré hrozny. V lesích visely citrony a pomeranče, vzduch voněl myrtou a mátou a po cestách běhaly roztomilé děti a hrály si s velkými pestrými motýly. Ale vlaštovka letěla ještě dál a bylo čím dál krásněji. Pod nádhernými zelenými stromy u modrého jezera stál oslnivě bílý mramorový zámek z dávných časů. Kolem vysokých sloupů se pnula vinná réva a nahoře bylo mnoho vlaštovčích hnízd. V jednom z nich bydlela vlaštovka, která Malenku nesla.

„Tady je můj dům!“ řekla vlaštovka. „Ale nesluší se, abys bydlela v něm; není zařízený tak, aby ses tu měla dobře. Najdi si sama některou z těch nejkrásnějších květin, co dole rostou, já tě do ní posadím a bude se ti dařit, jak jen si budeš přát!“

„To je nádhera!“ zvolala Malenka a zatleskala ručičkama.

Ležel tam velký bílý mramorový sloup, který spadl na zem a rozlomil se na tři kusy, a mezi nimi rostly nejkrásnější velké bílé květiny. Vlaštovka s Malenkou slétla dolů a posadila ji na jeden ze širokých plátků. Jak žasla! Uprostřed květu seděl malý mužíček, bílý a průsvitný jako ze skla, na hlavě měl rozkošnou zlatou korunku a na ramenou nádherná křidélka. Sám nebyl větší než Malenka. Byl to andílek té květiny. V každém květu bydlel takový mužíček nebo žena, ale tenhle byl králem nade všemi.

„Bože, jak je krásný!“ zašeptala Malenka vlaštovce. Malý princ se vlaštovky velmi lekl, protože proti němu, tak malému a jemnému, to byl obrovský pták. Ale sotva spatřil Malenku, měl ohromnou radost. Byla to nejkrásnější dívka, jakou kdy viděl. Sundal proto z hlavy zlatou korunku, nasadil ji Malence, zeptal se, jak se jmenuje, a jestli se stane jeho ženou; pak prý bude královnou nad všemi květinami! To byl věru jiný muž než ropuší syn nebo krtek v černém sametovém kožichu. A tak řekla nádhernému princi „ano“. Z každé květiny vyšla dáma a pán, tak rozkošní, že byla radost pohledět, a každý přinesl Malence dárek. Ze všech nejlepší byl pár krásných křídel z velké bílé mušky. Připevnili je Malence na záda, a teď mohla i ona létat od květiny ke květině. Byla to velká radost a malá vlaštovka nahoře v hnízdě měla zazpívat svatební píseň. Zazpívala ji, jak nejlépe uměla, ale v srdci byla smutná, protože měla Malenku tak ráda a nikdy by se s ní nechtěla rozloučit.

„Nebudeš se jmenovat Malenka!“ řekl jí květinový andílek. „To je ošklivé jméno a ty jsi na ně příliš krásná. Budeme ti říkat Mája.“ „Sbohem, sbohem!“ řekla malá vlaštovka s těžkým srdcem a odletěla z teplých krajin zase daleko zpátky do Dánska. Tam měla malé hnízdo nad oknem domu, kde bydlí muž, který umí vyprávět pohádky. Před ním zazpívala „Kvivit, kvivit!“ A od něho známe celý ten příběh.