O Malence

Byla jednou jedna žena, která si nade všechno přála malé děťátko, jenže nevěděla, kde by je vzala. Vydala se tedy za starou čarodějnicí a poprosila ji o radu.

„To se dá snadno zařídit,“ řekla čarodějnice. „Tady máš ječné zrnko. Takové neroste na žádném poli. Zasaď je do květináče a uvidíš.“

Žena čarodějnici poděkovala, zaplatila jí a doma zrnko zasadila. Hned z něj vyrostla nádherná květina, podobná tulipánu, jenže pevně zavřená jako poupě. Žena ji políbila na okvětní lístky, a jakmile se jich dotkla, květina se s tichým lupnutím rozevřela. Uprostřed ní seděla na zeleném pestíku malinká, půvabná dívenka, sotva na palec vysoká. Proto jí říkali Malenka.

Za kolébku dostala vyleštěnou ořechovou skořápku, fialkové lístky za matraci a plátek růže za přikrývku. Přes den si hrávala na stole, plula na tulipánovém listu po vodě a veslovala dvěma bílými koňskými žíněmi. A zpívala tak líbezně, jak to ještě nikdo neslyšel.

Jedné noci k ní otevřeným oknem vlezla stará ropucha, ošklivá a mokrá, popadla spící Malenku i s její skořápkou a odskákala s ní do zahrady, k bahnitému potoku, kde bydlela se svým synem.

„To by byla krásná žena pro tebe,“ řekla ropucha synovi, a ten na to jen zakvákal.

„Nemluv tak nahlas, probudí se,“ napomenula ho matka. „Utekla by nám, je lehká jako peříčko. Posadíme ji na leknínový list uprostřed potoka, odtud nemá kam.“

A tak se stalo. Malenka se ráno probudila sama na velkém zeleném listu, obklopená vodou ze všech stran, a hořce se rozplakala. Rybky, které kolem plavaly, ji zaslechly, uviděly tu roztomilou dívenku a bylo jim líto, že by měla bydlet u ošklivé ropuchy. Přehryzaly proto stonek listu a ten i s Malenkou odplaval pryč, daleko, kam už ropucha nemohla.

Plula tak kolem mnoha krajů a ptáčci v křoví zpívali: „To je líbezná dívenka!“ Přiletěl k ní bílý motýl a sedl si na list; Malenka k němu přivázala stužku, aby jí list táhl rychleji.

Vtom se snesl velký chroust, popadl ji drápky kolem pasu a odletěl s ní na strom, zatímco motýl, přivázaný ke stužce, zůstal bezmocně u listu. Chroust si Malenku zprvu prohlížel s obdivem, ale když přiletěli ostatní chrousti a začali povídat, jak je ošklivá, protože nemá tykadla a je tenká v pase jako člověk, uvěřil jim nakonec i on. Snesli ji ze stromu a posadili na sedmikrásku, kde plakala, ačkoli byla to nejpůvabnější stvoření, jaké si lze představit.

Celé léto žila Malenka sama v lese, spala v postýlce upletené z trávy pod jetelovým listem, pila rosu a jedla květinovou sladkost. Ale přišel podzim a pak zima, dlouhá a krutá. Ptáci odletěli, jetelový list zvadl a sníh na Malenku padal jako celé závěje, protože ona sama byla sotva na palec vysoká. Zabalila se do suchého listu, ale ten ji nehřál.

Na kraji lesa našla dveře do dírky polní myšky, která tam žila v teple a hojnosti. Malenka prosila o kousek zrnka, protože už dva dny nejedla.

„Ty ubohé stvoření,“ řekla myška, byla totiž v jádru hodná. „Pojď dál a ohřej se. A jestli chceš, můžeš u mě zůstat celou zimu, jen mi budeš uklízet a vyprávět příběhy.“

Malenka dělala vše, oč ji myška požádala, a dařilo se jí dobře. Jednou jí myška oznámila, že ji brzy navštíví soused, krtek v krásném černém sametovém kožichu, bohatý a učený, i když slepý. „Kdybys ho tak dostala za muže, měla bys vystaráno,“ řekla myška.

Krtek přišel, poklonil se a Malenka mu na jeho přání zazpívala. Zpívala o chroustovi, co letí do dálky, a o jarním sluníčku na polích. Krtkovi se ten hlas moc líbil, ale byl to rozvážný muž a nic neřekl.

Nedávno si prokopal chodbu ke myšce, a jednou tudy vedl obě dámy na procházku. Varoval je, že v chodbě leží mrtvý pták, kterého tam nedávno zasypala hlína. Odhrnul zem a dovnitř padlo světlo: ležela tam ztuhlá vlaštovka s křídly přitisknutými k tělu.

„Chválabohu, žádné z mých dětí nebude ptákem,“ řekl krtek. „Co má taková vlaštovka ze svého pípání, když v zimě jen zmrzne?“

Malenka neřekla nic, ale když se oba odvrátili, sklonila se a políbila ptáčkovi zavřené oči. „Možná to byl ten, co mi v létě tak krásně zpíval,“ pomyslela si.

Krtek díru zase zasypal a odvedl je domů. Ale Malenka té noci nemohla spát. Upletla ze sena teplý koberec, odnesla ho k vlaštovce a přikryla ji jím. A pak, když jí položila hlavu na ptačí hruď, ucítila, že srdce ještě tluče. Vlaštovka nebyla mrtvá, jen ztuhlá zimou, a teplem začala ožívat.

Vlaštovky totiž na podzim odlétají do teplých krajů, a ta se opozdila, poranila si křídlo a padla vysílením. Malenka se jí zprvu lekla, byl to obrovský pták, ale sebrala odvahu a starala se o ni celou zimu, tajně, aby se to krtek s myškou nedozvěděli, protože ptáky neměli rádi. Nosila jí vodu v okvětním plátku a hřála ji.

Když přišlo jaro, vlaštovka nabrala síly a chtěla Malenku vzít s sebou do zeleného lesa. Ale Malenka věděla, že by starou myšku zarmoutila, kdyby ji opustila, a tak jen se slzami v očích řekla: „Ne, nemůžu.“

„Sbohem, ty hodná, milá dívenko,“ řekla vlaštovka a odletěla do zeleného lesa.

Mezitím myška oznámila Malence, že si ji krtek vzal za nevěstu a že se za čtyři týdny bude konat svatba. Malenka plakala, nudného krtka totiž nechtěla, ale myška ji okřikla, že takového bohatého ženicha by měla ráda i sama královna.

Když se svatba blížila, vyšla si Malenka naposledy ven, aby se rozloučila se sluncem, které jako krtkova žena už nikdy neuvidí. „Sbohem, jasné slunce!“ zašeptala a objala malou červenou květinu. „Pozdravuj ode mě vlaštovku, jestli ji uvidíš.“

„Kvivit, kvivit!“ ozvalo se najednou nad ní – byla to ta stejná vlaštovka, právě prolétala kolem. Když uslyšela, jak je Malenka nešťastná a jak má bydlet navždy pod zemí, nabídla jí: „Přichází zima, já odlétám do teplých krajů. Poleť se mnou, pryč od krtka, tam kde slunce svítí jasněji a pořád je léto.“

„Ano, poletím s tebou,“ řekla Malenka. Vysadila se vlaštovce na záda, přivázala se páskem k jednomu z per, a ta vzlétla vysoko nad lesy, jezera i zasněžené hory. Malenka se schovávala pod teplým peřím a jen vykukovala, aby viděla tu krásu dole.

Konečně dorazily do teplé země, kde slunce svítilo jasněji, po plotech rostly hrozny a vzduch voněl citrony a mátou. Na břehu modrého jezera stál bílý mramorový zámek, porostlý vinnou révou, a v jeho sloupech měla vlaštovka své hnízdo.

„Tady bydlím já,“ řekla, „ale ty si najdi některou z těch krásných květin dole, a já tě do ní posadím.“

Mezi troskami spadlého mramorového sloupu rostly nádherné bílé květy. Vlaštovka snesla Malenku na jeden z nich – a tam, uprostřed květu, seděl maličký průsvitný mužíček se zlatou korunkou a křidélky na zádech, sotva tak velký jako ona sama. Byl to květinový král.

Zprvu se vlaštovky lekl, protože proti němu byla obrovská, ale jakmile spatřil Malenku, velmi se zaradoval, neboť to byla nejkrásnější dívka, jakou kdy viděl. Sundal si zlatou korunku, nasadil jí ji na hlavu a zeptal se, jestli se stane jeho ženou a královnou všech květin. A to už byl docela jiný ženich než ropuší syn nebo krtek v sametovém kožichu.

Malenka řekla ano. Ze všech květin vyšli malí páni a dámy a přinesli jí dary, a nejkrásnější z nich byl pár průsvitných křídel, která jí připevnili na záda, aby mohla létat od květiny ke květině jako ostatní. Král jí také řekl, že jméno Malenka je na ni příliš prosté, a od té chvíle jí říkali Mája.

Vlaštovka nahoře v hnízdě jim zazpívala svatební píseň, jak nejlépe uměla, ačkoli měla srdce smutné, protože se s Malenkou nerada loučila. Pak jí ale ještě jednou popřála štěstí a na jaře odletěla zpátky do Dánska, kde měla hnízdo nad oknem jednoho muže, který umí vyprávět pohádky. Jemu zazpívala „Kvivit, kvivit“ – a od něho známe celý tenhle příběh.