Samuel

V Rámě v Efrajimském pohoří žil muž jménem Elkána. Byl to syn Jerochama, vnuk Elíhúa a pravnuk Tochua, z rodu Cúfova. Měl dvě ženy, jedna se jmenovala Chana a druhá Penina. Penina měla děti, ale Chana žádné neměla.

Každý rok se Elkána vydával z Rámy do Šíla, aby se tam poklonil Bohu zástupů a přinesl mu oběť. V Šílu sloužili jako kněží dva synové kněze Élího, Chofní a Pinchas.

Když Elkána obětoval, rozdělil maso. Penině a všem jejím synům a dcerám dal jejich díly. Chaně však dal ten nejlepší díl, protože ji miloval, i když jí Bůh děti nedopřál.

Penina ale Chanu zlomyslně trápila a vyčítala jí, že nemá děti. Tak to chodilo rok co rok. Kdykoli Elkána obětoval a Chana s ním šla do Božího domu, Penina se jí posmívala a jizlivě ji popichovala. A Chana pak plakala a nechtěla nic jíst.

„Chano, proč pláčeš?“ ptal se jí muž. „Proč nejíš? Proč jsi tak smutná? Copak pro tebe neznamenám víc než deset synů?“

Jednou, když v Šílu dojedli a dopili, Chana vstala od jídla a odešla. Kněz Élí seděl na stolici u dveří Božího chrámu. Chaně bylo hořko u srdce, modlila se k Bohu a usedavě plakala. Pak složila slib:

„Bože zástupů, jestli shlédneš na trápení své služebnice a vzpomeneš si na mě, jestli na svou služebnici nezapomeneš a dáš jí syna, pak ho dám tobě na celý jeho život. A nikdy se jeho hlavy nedotkne břitva.“

Modlila se před Bohem dlouho a Élí, který seděl opodál, jí přitom pozoroval ústa. Chana totiž mluvila jen v duchu. Rty se jí hýbaly, ale hlas slyšet nebylo. Élí si proto myslel, že je opilá.

„Jak dlouho ještě budete opilá?“ řekl jí. „Vyspěte se z toho vína!“

„Kdepak, pane můj,“ odpověděla Chana. „Jsem žena, která má těžko na duši. Nepila jsem víno ani nic jiného opojného, jen jsem před Bohem vylila, co mám v srdci. Nemějte mě za ničemnou ženu. Mluvila jsem tak dlouho jen z velikého trápení a žalu.“

„Jděte v pokoji,“ řekl jí Élí. „Ať vám Bůh Izraele dá, oč jste ho prosila.“

„Děkuji vám, pane, že jste ke mně tak laskavý,“ řekla Chana. Pak se vrátila k ostatním, najedla se a tvář už neměla smutnou.

Druhý den časně ráno vstali, poklonili se před Bohem a vrátili se domů do Rámy. Elkána pak spal se svou ženou Chanou a Bůh si na ni vzpomněl. Chana otěhotněla, a když nadešel čas, porodila syna. Dala mu jméno Samuel, protože řekla: „Vyprosila jsem si ho od Boha.“

Když se Elkána s celou rodinou zase chystal do Šíla, aby Bohu přinesl výroční oběť a splnil svůj slib, Chana nešla.

„Až chlapce odstavím,“ řekla muži, „přivedu ho, aby se ukázal před Bohem a zůstal tam navždy.“

„Udělej, jak myslíš,“ odpověděl Elkána. „Zůstaň doma, dokud ho neodstavíš. Jen ať Bůh splní, co řekl.“

Chana tedy zůstala doma a kojila syna, dokud ho neodstavila. Potom ho vzala s sebou do Šíla. Vedla tři býčky a nesla pytel mouky a měch vína. Do Božího domu v Šílu přišla s chlapcem, který byl ještě docela malý. Zabili býčka a dítě přivedli k Élímu.

„Poslyšte, pane,“ řekla Chana. „Tak jistě, jako že žijete, já jsem ta žena, která tady u vás stála a modlila se k Bohu. Prosila jsem o tohohle chlapce a Bůh mi dal, oč jsem ho prosila. Proto ho teď já dávám Bohu. Po všechny dny, co bude živ, bude patřit Bohu.“

A poklonili se tam Bohu. Potom se Chana modlila a řekla:

Mé srdce se raduje v Bohu, Bůh mi zvedl hlavu. Mám co odpovědět nepřátelům, raduji se, že jsi mě zachránil.

Nikdo není svatý jako Bůh, kromě tebe není nikdo, nikdo není silný jako náš Bůh.

Už nemluvte tak pyšně, ať vám z úst nejde vychloubání, protože Bůh všechno ví a každý čin zváží.

Luky silných se lámou a slabým přibývá síly. Sytí pracují za kus chleba a hladoví už hlad nemají. Neplodná porodila sedm dětí a ta, co jich měla mnoho, chřadne.

Bůh dává smrt i život, svrhne do hrobu i z něj vyvede. Bůh dává chudobu i bohatství, ponižuje i povyšuje.

Chudého zvedá z prachu, ubožáka ze smetiště, aby je posadil mezi knížata a dal jim čestné místo. Bohu patří pilíře země, na nich postavil svět.

Chrání kroky svých věrných, ale zlí umlknou ve tmě, protože silou člověk nezvítězí.

Kdo se staví proti Bohu, bude rozdrcen, z nebe na něj zahřmí. Bůh bude soudit zemi až po kraj, dá sílu svému králi a vyvýší svého pomazaného.

Elkána se pak vrátil domů do Rámy a chlapec zůstal v Šílu a sloužil Bohu u kněze Élího.

Élího synové však byli ničemové a Boha neznali. Kněží to s lidem dělali takhle: když někdo přinášel oběť a maso se ještě vařilo, přišel kněžský sluha s trojzubou vidlicí v ruce. Vrazil ji do kotle, do hrnce, do kotlíku nebo do pánve, a co vidlice nabrala, to si kněz vzal. Tak to dělali se všemi Izraelci, kteří do Šíla přicházeli obětovat.

Někdy sluha přišel ještě dřív, než se na oltáři spálil tuk, a řekl tomu, kdo obětoval: „Dej mi maso, ať ho knězi upeču. Vařené od tebe nevezme, jen syrové.“

Když mu člověk odpověděl: „Ať se napřed spálí tuk, a potom si vezmi, kolik budeš chtít,“ sluha řekl: „Ne, dej mi to hned. Jestli mi to nedáš, vezmu si to násilím.“

Hřích těch mladých mužů byl před Bohem veliký, protože lidé kvůli nim začali pohrdat obětmi, které přinášeli Bohu.

Samuel zatím sloužil před Bohem jako malý chlapec, oblečený do lněného efódu, kněžské zástěry. Matka mu každý rok ušila malý plášť a přinesla mu ho, když s mužem přicházela k výroční oběti.

Élí Elkánovi a jeho ženě požehnal. „Ať ti Bůh dá s touhle ženou další potomky za toho, kterého vyprosila a dala Bohu,“ řekl Elkánovi. Potom se vrátili domů. A Bůh na Chanu shlédl. Porodila ještě tři syny a dvě dcery. A chlapec Samuel zatím rostl v Božím domě.

Élí byl už velmi starý. Slýchal o všem, co jeho synové dělají celému Izraeli, i o tom, že spávají se ženami, které slouží u vchodu do Božího domu.

„Proč to děláte?“ řekl jim. „Ode všech lidí o vás slyším samé zlé věci. Tak to ne, synové! Co o vás slyším, není nic dobrého. Svádíte Boží lid na scestí. Když člověk zhřeší proti člověku, rozsoudí je soudce. Ale kdo se přimluví za toho, kdo zhřeší proti Bohu?“

Synové však otce neposlechli a on jim nebránil jinak než slovy. Neposlechli ho, protože Bůh už rozhodl, že zemřou. Chlapec Samuel naopak rostl a měli ho rádi Bůh i lidé.

Jednou přišel k Élímu Boží muž a řekl mu: „Takto mluví Bůh: Copak jsem se nezjevil rodu tvého otce, když byli v Egyptě a sloužili faraonovu domu? Ze všech izraelských kmenů jsem si ho vyvolil za kněze, aby přinášel oběti na mém oltáři, pálil kadidlo a nosil přede mnou efód. A rodu tvého otce jsem dal všechny oběti, které Izraelci pálí ohněm.“

A Boží muž mluvil dál: „Proč tedy šlapete po mých obětech a darech, které jsem přikázal přinášet v mém příbytku? Proč ctíš své syny víc než mě? Proč se dáváte vykrmovat tím nejlepším ze všeho, co můj lid Izrael obětuje? Řekl jsem sice, že tvůj rod a rod tvého otce mi bude sloužit navěky. Teď ale říkám: Tak to nebude! Kdo mě ctí, toho budu ctít, a kdo mnou pohrdá, ten upadne v opovržení.“

„Přicházejí dny,“ pokračoval, „kdy zlomím sílu tvou i sílu rodu tvého otce, takže se v tvém domě nikdo nedožije stáří. Uvidíš v mém příbytku nepřítele uprostřed všeho dobrého, co dám Izraeli, a v tvém domě už nikdy nebude starce. Toho z tvého rodu, koho od svého oltáře neodříznu, ponechám jen proto, aby ti slzely oči a bolelo tě srdce. A všichni tvoji potomci zemřou v nejlepších letech.“

„Znamením ti bude to, co přijde na tvé dva syny, Chofního a Pinchase: oba zemřou v jediný den. A já si povolám věrného kněze, který bude jednat podle mého srdce a podle mé vůle. Postavím mu pevný dům a on bude navždy sloužit před mým pomazaným. A kdo z tvého domu zůstane naživu, přijde se mu poklonit pro stříbrňák a krajíc chleba a bude prosit: ‚Přijmi mě k nějaké kněžské službě, ať mám co jíst.‘“

Chlapec Samuel dál sloužil Bohu u Élího. V těch dnech Bůh k lidem promlouval jen vzácně a vidění nebývala.

Jedné noci ležel Élí na svém místě. Oči mu už slábly, takže skoro neviděl. Samuel spal v chrámu, kde stála Boží truhla, a Boží lampa ještě nezhasla.

Vtom Bůh zavolal: „Samueli!“

„Tady jsem,“ odpověděl Samuel. Běžel k Élímu a řekl: „Tady jsem, volal jste mě.“

„Nevolal jsem,“ řekl Élí. „Jdi zase spát.“

Samuel šel a lehl si. Bůh zavolal znovu: „Samueli!“

Chlapec vstal, šel k Élímu a řekl: „Tady jsem, volal jste mě.“

„Nevolal jsem, synu můj,“ odpověděl Élí. „Jdi zase spát.“

Samuel totiž ještě Boha neznal a Bůh k němu ještě nikdy nepromluvil.

Potřetí zavolal Bůh: „Samueli!“ A Samuel znovu vstal, šel k Élímu a řekl: „Tady jsem, volal jste mě.“

Tu Élí pochopil, že chlapce volá Bůh. „Jdi a lehni si,“ řekl Samuelovi. „A jestli tě zavolá, odpověz: ‚Mluv, tvůj služebník slyší.‘“

Samuel tedy šel a lehl si na své místo. Bůh zavolal jako předtím: „Samueli, Samueli!“

„Mluv, tvůj služebník slyší,“ odpověděl Samuel.

„Udělám v Izraeli něco, až bude každému, kdo o tom uslyší, zvonit v uších,“ řekl Bůh. „Toho dne splním na Élím všechno, co jsem řekl proti jeho domu, a dokončím, co jsem začal. Řekl jsem mu, že budu soudit jeho dům navěky za vinu, o které věděl: jeho synové na sebe přivolávali kletbu, a on jim nezabránil. Proto jsem Élího domu přísahal, že jeho vinu nikdy nesmaže žádná oběť ani žádný dar.“

Samuel ležel až do rána. Potom vstal a otevřel dveře Božího domu. Bál se ale Élímu povědět, co slyšel.

„Samueli, synu můj,“ zavolal na něj Élí.

„Tady jsem,“ odpověděl Samuel.

„Co ti řekl? Nic přede mnou netaj. Ať tě Bůh tvrdě potrestá, jestli mi zamlčíš jediné slovo z toho, co ti řekl.“

Samuel mu tedy pověděl všechno a nic před ním nezatajil.

„Je to Bůh,“ řekl Élí. „Ať udělá, co uzná za dobré.“

Samuel rostl a Bůh byl s ním. Nedopustil, aby některé Samuelovo slovo zůstalo nesplněné. A celý Izrael od Danu až po Beer-šebu poznal, že Samuel je věrný Boží prorok. Bůh k němu v Šílu mluvil i dál.